Nemoc zvaná láska - úvod,I.,II.,III. kapitola-1.část

Jak postupně stárneš, blízkost druhého, který tě má rád, pro tebe znamená mnohem víc. Druhého k životu prostě potřebuješ, protože jsi, jako každý člověk, od přírody tvor společenský, je to zakódováno v tvé přirozenosti. Každý někoho potřebuje, někoho, s kým sdílí své radosti, ale komu svěřuje i své starosti. Někoho, s kým tráví mnoho času. A pokud toho člověka miluješ, je to osoba druhého pohlaví, v některých případech ani být nemusí?, tak je tu docela závažný problém. Dostaví se nemoc, která je tu už od nepaměti, co člověk existuje. Říká se jí láska.
Láska, to je potřeba být v těsné blízkosti s milovaným člověkem. Nepřítomnost toho, koho milujete se hned projeví. Jsou to první příznaky nemoci – začíná se vám po něm strašně stýskat, jste smutní a nedokážete na něj přestat myslet. Před spaním na něj dlouze myslíte a jste celý nedočkaví, dokud ho znovu nespatříte… A když už se s ním setkáte, máte takovou radost, že byste skákali 3 metry vysoko! Potřeba milované osoby opravdu s vyšším věkem sílí, a to také proto, že s narůstajícím věkem nadchází doby, kdy se člověk stává důležitým pro malého človíčka, své dítě. Je to věk, kdy člověk hledá partnera, pomýšlí na manželství, chce založit rodinu, ve které nalezne své štěstí, které dřív ne a ne najít. S vyšším věkem mu také dochází, o co v životě jde, co od života očekává, co je v životě opravdu důležité a jediné správné. Je to přivést na svět děti, novou generaci, které společně s partnerem vychová. Jedině rodina dokáže člověka v těžkých chvílích nejvíc podržet, dodat mu pocit bezpečí a sounáležitosti.
Každý by tohle měl znát, vědět a být za to vděčný! Nikdo jiný člověku nedá takový pocit, jako člen jeho rodiny. Členové rodiny jsou navíc svázání neviditelným a moc silným poutem, které je drží při sobě. Rodina by měla být pro člověka tím nejdůležitějším na světě. Každý člověk má většinou dvě rodiny, pokud se dobrovolně nerozhodne žít sám.
V každé rodině je jiný počet členů, jiné vazby mezi nimi a jiné zvyky, návyky a obyčeje. Většinou si na rozdílné věci v rodinách rychle zvykneme, jen s některými je někdy obzvlášť ze začátku potíž. A pokud druhé opravdu milujeme, jde nám se s nimi sžít opravdu dobře. V manželství je potřeba totiž zajisté trocha té pravé lásky, lásky v čisté formě, nefalšované, nehrané. Ta je potřeba v každém dobrém vztahu, ať už manželském, vztahu matky, otce a dítěte, ale i v přátelství. Láska prostě lidi spojuje a neexistuje nic krásnějšího než ona. Žít potom s milujícím partnerem je to pravé štěstí, a když jsou i děti, potomci, je to to největší štěstí, co vás může potkat. To mi věřte.

I. kapitola – A už to začíná…

Tak a je to tady. Vidíte někoho, kdo se vám líbí, na první pohled vás okouzlí. Srdce máte až někde v krku, úplně ho tam cítíte. Nevíte, co si o druhém myslet, a začínáte se pomalu potit. Pocity se ve vás mísí, střídají se každou chvílí.. Nevíte, co dělat, kam dát ruce, které vám momentálně nejvíc překáží… Snažíte se vypadat co nejnormálněji, i když si zrovna připadáte jako ten největší hlupák pod sluncem. Taky byste chtěli vědět, co si o vás ten váš idol myslí, číst myšlenky by se vám teď náramně hodilo… Ale to je jen hloupé varietní číslo, a vy to asi, jak předpokládám, neumíte. Tak si to můžete aspoň domyslet z toho, jak se dotyčný chová, z jeho postoje. Z toho, jak se na vás dívá, jestli vůbec, jak se tváří, jestli se usmívá, jestli na vás popřípadě mrká… A pokud zpozorujete aspoň nějaké známky sympatií z druhé strany, jděte na věc a na nic proboha nečekejte! Jistě, to byste taky chtěli udělat, ale ty zatracené nohy vůbec neposlouchají, třesou se jak osika. A co vy s nimi. Prostě to necháte na jindy. Ale to je chyba. Nejenže jindy je hrozně neurčitý časový údaj, ale je to další den, kdy vaše nohy budou stejně nejisté a budou se stejně třást jako dnes. Proto nic nenechávejte na toto neurčité jindy a jděte do boje a to hned! Nemá cenu otálet, ještě vám vaši sympatickou osobu někdo vyfoukne. Nebuďtě trouba a nečekejte na vaši lásku až do důchodu. Taky byste se vůbec nemuseli dočkat.
No a když už jdete za svou vyhlídnutou osůbkou, tak se pokud možno pokuste vypadat co nejpříznivěji, tvařte se přátelsky. První dojem v několika sekundách, který si o vás druhý vytvoří, totiž udává cestu vašeho vztahu. Pokud k němu tedy půjdete se sklopenou hlavou a shrbenými zády, jistě si vás hned na první pohled nezamiluje. Proto jděte skoro jako byste spolkli pravítko, ale zase to nepřehánějte. Všeho s mírou, jak se říká. A opravdu to funguje. Také na prvních slovech většinou nejvíce záleží. Obvykle se nejdříve představujeme, slova typu: Já tě odněkud znám nebo Nevíš, kolik je hodin, většinou k zdárnému výsledku nevedou. Ani jiné otřepané fráze nejsou příliš účinné. Kdoví, kdo si je vymyslel a druhým nakukal, že fungují… Takže pěkně pozdravte, a pokud uvidíte aspoň slabý náznak příjemného úsměvu, můžete se i představit. Pokud se na vás někdo mračí nebo má úsměv podobající se výsměchu, hoďtě raději zpátečku, tohle nevěstí nic dobrého a s tímto člověkem byste se asi ani trochu neskamárádili. Možná si říkáte, proč je navázat kontakt s osobou druhého pohlaví tak těžké, když kamarády stejného pohlaví hledáte tak lehce. A i kamarády opačného pohlaví si rychle získáte. S láskou je však potíž, je to něco jiného, zvláštního. Je to něco, co přitahuje pozornost už od nepaměti, co člověk lovil prvního mamuta ba ještě dřív. I přátelství je strašně důležitý vztah, může trvat někdy i déle než láska, ale láska je jedinečná, s ničím se nedá zaměnit, milovat je prostě mnohem víc, než přátelství. A to mi dá asi každý za pravdu. Jak už sem napsala, přátelství je opravdu důležité, ale láska… No však to snad skoro každý zná, láska je něco výjimečného, neopakovatelného a prostě bezvadného. Nazvala jsem jí nemocí, je to však myšleno s nadsázkou, abych mohla používat slovo příznaky. Lásku by měl poznat snad každý, ať už mateřskou, někoho z rodiny nebo tu pro každého snad nejkrásnější, i když ostatní formy lásky vůbec nechci shazovat, tu k druhému člověku, partnerovi opačného pohlaví. Je to prostě něco tak skvělého, že se to slovy těžko dá popsat, i když se o to pokoušelo už tolik slavných básníků a jiných spisovatelů, skadatelé se to pokoušeli vyjádřit ve svých hudebních skladbách, ale já si myslím, že tak silný cit, jako je láska, se popsat ani nijak vyjádřit nedá. To se prostě musí zažít, cítit.

II. kapitola – Do boje!!!
Tak už jste možná došli až k tomu, kdo je vám sympatický. Neváhejte a udělejte to, co bylo napsáno v první kapitole. Není potřeba být nesmělý, to nikomu nepomůže a nemá to cenu. Každý se musí seznamovat s novými lidmi a navazovat přátelské vztahy i vztahy partnerské. To je normální lidský vývoj, vývoj všech a není potřeba se za to třeba stydět. Vůbec, je to přirozené. A také strach z odmítnutí milované osoby je člověku přirozený. Nikdo není dokonalý a to si zapamatujte. Ani ta úžasná kočka, co se vám tak líbí, ani ten božský kluk odnaproti, co ho milujete není dokonalý. Každý máme své drobné i větší chyby, o kterých víme jen my, ale také ty, co ukazujeme ostatním. A každý máme alespoň dvě tváře. Jednu, co ukazujeme světu, ta se snaží být tvrdá a neoblomná, málokdo chce vypadat jako měkký člověk, kterého všechno zlomí. Ta druhá tvář se však světu neukazuje. Ta se skrývá hluboko uvnitř každého člověka a někteří se za svou druhou tvář i stydí. To však není správné. Patří prostě k nám, tvoří naši podstatu, je to naše součást. Jsme to prostě my.
Navazování kontaktů s ostaními lidmi je ta nejdůležitější část našeho života. Ostatní nám mohou pomoct, když máme nějaký problém nebo nás něco trápí. A naopak my můžeme nějakou tou pomocí také přispět. Je to vzájemná výpomoc a tak to má být.
Ale navázat kontakt přece jen není tak nesnadné, jako si udržet vztah delší dobu. Pozornost druhého si většinou na dobu seznamování udržíme, jelikož se dovídáme o druhém něco nového a zajímavého a on od nás také. Proto nás ze začátku poslouchá a komunikace nevázne. Postupem času se ale komunikace může zpomalovat, zadrhávat a na maličkostech ztroskotávat. Ale to se stává až v manželství a to spolu ti dva musí vydržet pekelně dlouho. Na začátku vztahu to většinou nehrozí. Důležité ale v každém věku je, a to nezáleží na délce ani formě vztahu, druhému naslouchat, poslouchat co nám povídá, snažit se ho co nejvíce vnímat. Také my to po něm určitě budeme chtít. Pokud se lidé nemohou dorozumět, bývá to důsledkem nedostatečné schopnosti naslouchat druhému, vyslechnout si jeho problémy. A z toho vznikají mezi lidmi závažné potíže. Nikdo se ve vztahu nemůže cítit dobře, pokud není druhým vyslyšen, pokud druhého jeho problémy prostě nezajímají. Měli bychom na to myslet a snad většina věcí, které brání komunikaci by tímto byla odstraněna.
Další věcí, která se začne v delším vztahu projevovat, je netolerance vůči druhému, netaktnost. Člověku, s kterým žijeme, nedovolíme věci, které sami děláme a nebo mu zakazujeme něco, co má on rád. Jsme vůči němu netolerantní. Netaktnost, ta se trochu k netoleranci váže, ale je to docela jiná záležitost. Netaktnost znamená druhému sdělovat takové věci, které se ho dotýkají a v mnohém mu někdy i ubližují. Netaktní lidé špatně volí slova k pojmenování skutečností, nevědí, co si k druhému mohou dovolit a co ne, nevědí, jak skutečnosti ohleduplně sdělovat. A to může váš dobrý vztah ohrozit, v mnohém poškodit. Proto se snažte volit slova uvážlivě, ať druhému neznepříjemňujete život, i od něj to jistě budete vyžadovat.
Pro dobré rozvíjení vztahu je jako taktnost a tolerance neméně důležitá schopnost empatie, schopnost vžít se do prožitků partnera. Víme, že to co prožíváme my, nemůže prožívat stejně nikdo jiný na světě, ale může se do nás pokusit vžít. To mu pomůže nás pochopit, pochopit naše myšlení a pohnutky, naše duševní pochody. Špatně se však vžijete do myšlení a prožitků člověka, který je přespříliš uzavřený, světu se brání, nechce se mu ani trochu otevřít. Bojí se ostatních, snad že už byl párkrát zraněn a nechce, aby se to snad někdy v budoucnu opakovalo. U takových lidí se schopnost empatie, vcítění do prožívání ostatních, snižuje a tím i omezuje schopnost dobré komunikace, navazování přátelských vztahů. A řekněme si na rovinu, omezená komunikace a nedostatek přátelství člověka vede k depresím a frustracím.

III. kapitola - A láska začíná kvést…
Tak už se znáte, vzájemné seznamování mezi vámi už skončilo. Sympatie začínají narůstat, přítomnost toho druhého je vám čím dál tím víc příjemná a na druhém začínáte být závislý. Nesmí se to ale přehánět, přehnaná závislost člověka ubíjí a ničí vztah. S partnerem byste si dokázali povídat celé dlouhé hodiny, dny ba i noci. Jeho blízkost je pro vás nepostradatelná, nemůžete bez něj vydržet, když nejste s ním jste celý nesví a nevíte, co dřív. Pokud jste ve škole, tak to máte docela závažný problém. Soustředit se je totiž potíž. Na mysl vám nepřijde nic jiného, než jak se ten váš má, co dělá a tak.