Druhá šance(desátá část)

„Kam?“zeptá se plačící Barunka a já nemám to srdce ji odpovědět, že sama nevím a proto si rychle vymyslím pohádku, o tom, jak se teta rozhodla odejít do jiné země, za prací, ale že se brzy ozve a přijede za námi, což doufám já sama, bude pravda.
„Holky my to zvládnem“snažím se je utěšit, ale moc to nepomáhá. Ani když je zapojím do přípravy jídla, stále jsou smutné a není jim do řeči. Vlastně se jim nedivím. Mě taky ne. Vždyť odešla důležitá osoba v rodině a kdo ví, kdy se zase uvidíme, nebo spíš jestli se uvidíme.
„Holky, honem už jsem tam měla dávno být“řeknu holkám, které se teprve teď začnou oblékat a začnou vymýšlet hračky, které si vezmou k sousedům, zatím co já budu někde s Danielem.
„Bav se“popřeje mi Deniska a já jen přikývnu a s pusou od obou se rozběhnu dolů ze schodů a následně běžím celou cestu až do malé kavárničky, před kterou se zastavím, abych se trochu vydýchala a nepředstavila se Danielovi, jak udýchaná lokomotiva.
„Dobrý den“pozdravím ho o dalších pár minut později a přisednu si naproti něj.
„Dobrý den Elizabeth,“řekne mile a v tu chvíli nacupitá číšnice, první hodí očkem po Danielovi, které sjede pohledem a pak mě, nad kterou jen zakroutí hlavou.
„Co si dáte?“zeptá se Danieaĺa, na kterým visí očima
„El, co si dáte? Vyberte si co chcete“usměje se na mě. Kouknu co má před sebou kolu tak si ji objednám taky a pak nastane trapná chvilka mlčení.
„Je mi docela blbé, když vám musím vykat“přizná popravdě „nemůžeme si začít tykat?“
„Jo klidně, jsem Elizabeth“souhlasím a podám mu ruku, kterou on hned příjme s úsměvem na rtech a když vysloví jméno, nakloní se ke mně a lehce, ale krásně mě políbí.
„Tady je ta kola“přeruší nás čísnice a naštvaně skleničku položí na stůl až se divím, že mi ji nepřevrhla do klína!!
„Takže Dane, můžu ti tak říkat?“zeptám se pro jistotu a když přikývne pokračuju ve své otázce „co vlastně děláš? Jako práce?“
„V nemocnici“odpoví pohotově „ty?“
„Teď nikde“pokrčím rameny a napiju se trochu koly.
„Ty dvě malý holčičky, kdo to byl?“
„Starší moje sestra a mladší moje dcerka“
„Doufám, že se přítel nenaštve, že jsi tu semnou“
„Nemám přítele“uklidním ho. Povídáme si docela dlouho a já se dozvím dost věcí, někdy se zasmějeme, někdy zazpomínáme a nakonec zjistíme, že jsme se už někde potkali, ale ani jeden neví kde. Nakonec se to protáhne tak moc, že si objednáme i večeři a já musím zavolat sousedce, že se zdržím.
„Bylo mi s tebou hezky“řekne večer, když mě jde doprovodit až před panelák, kde podle malého světílka hned poznám, že holky už jsou v bytě a nejspíš spinkají nebo se o to pokoušejí.
„Mě taky“přiznám „už dlouho jsem se tak dobře necítila, takže moc děkuji“
„Já taky, El, nešla by jsi zítra do parku? A vezmi i holky rád je poznám“
„Pokusím se. Dane, musím jít holky jsou sami doma“kývnu směrem nahoru a chci odejít, ale on mě chytne za ruku a přítáhne k sobě, aby mě mohl na dobrou noc, jak sám řekne, políbit!!! a není to obyčejný polibek, jako v kavárně, nýbrž dlouhý, krásný...
„Dobrou“popřeje mi, když mě zmatenou pustí a začne odcházet.
„Dobrou“zašeptám, ale on už mě neslyší, jelikož zahne za roh. Uvědomím si, že se mi na tváři zůstal úsměv. Po dalších minutkách se vydám nahoru, kde najdu holky, jak spokojeně spí, takže se odeberu do obýváku, kde se převlíknu a spokojeně zalehnu na sedačku, kde v momentě usnu.