Strasti i radosti života - 14. kapitola

V pondělí ráno jsem se neochotně vypravila do školy. Zdálo se, že i to počasí mi chce zkazit náladu. Pršelo. Nebrala jsem si deštník, protože jsem si myslela, že to přejde, ale nepřešlo.

Před školou nikdo z naší partičky nečekal. Bylo mi jasný, že v takovým počasí tam nikdo nebude a všichni budou zalezlí v teple školní budovy, ale i tak jsem doufala, že tam někdo bude. Nechtělo se mi do té budovy chodit samotné. Dnes se mi zdála obvzlášť nepřívětivá. V šatnách bylo plno lidí, kteří se mačkali, aby se dostali ke své skříňce. Někaj extra mi to nevadilo. Počkala jsem, měla jsem ještě dost času. Než jsem šla do třídy, koupila jsem si svačinu, protože doma nic nebylo, což mi připomíná, že budu muset jít dneska nakoupit.

U naší třídy mě čekalo překvapení. Byl to Kuba, jeho přítomnost nebyla překvapující síš jako to, co udělal. Když mě uviděl, přišel ke mně, objal mě kolem pasu a del mi pusu na tvář.

„Ahoj, Klárko. Jak se máš?“ pokoušel se mě políbit, ale to jsem mu nedovolila. Nechápu to! Dělal jako by se o víkendu nic nestalo.

„Co ti je? O víkendu jsme se přece rozešli, tak co tady šaškuješ?“ zeptala jsem se ho na rovinu.

„To je sice pravda, ale ty jsi nebyla ve své kůži a navíc tě otravoval tvůj bratr, proto ses chtěla rozejít. Chápu to, každý může udělat chybu. Odpouštím ti to a navrhuju zapomenout na to. A taky už bysme to nemuseli tajit, co ty na to?“

Měla jsem chuť ječet. On mi odpouští, že jsem se s ním rozešla a ještě je tak blahosklonný a chce na to zapomenout? A ještě mi říká, jak jsem se cítila! To je vrchol!

„Něco ti řeknu: za 1. máš pravdu – necítila jsem se ve své kůži, ale jenom proto, že jsme spolu chodili – neměla jsem odvahu to ukončit, ale udělala jsem to; za 2. můj brácha mě neotravoval, naopak poskytl mi důvod, abych mohla odejít; za 3. chybu jsem neudělala, když jsem se s tebou rozešla, stejně by nám to dlouho nevydrželo, a i když teď budu sobecká, musím říct, že pro tebe to možná byl normální vztah, ale mě ubíjel. Takže mě prosím nech. Možná se ti to bude zdát jako klišé, ale nešlo by, abychom byli kamarádi?“ Fuj, to mě vyčerpalo, ale na druhou stranu se mi ulevilo.

„To nemyslíš vážně, že ne?“zeptal se téměř hystericky.

„Myslím to naprosto vážně!“ ujistila jsem hi s ledovou tváří, ale uvnitř mě řádilo tornádo.

Kuba se zatvářil jako by ho píchla včela, otočil se a odešel. Nejspíš se urazil, a to i nejspíš znamenalo, že kamarádi zatím nebudeme.

Jen jsem tam přišla, uviděla jsem Kubu u těch fiflen Kateřiny, Eriky a Daniely. Něco jim šeptal a ony se jen blbě smály. Ne že by mi to navadilo, vadilo a dost, ale nic už s tím nenadělám a šla jsem si sednout k Marči.

„Ahoj, zombice,“ řekla vesele.

„Zombice?“ nechápala jsem.

„Jo, zombice. Vypadáš tak. Vidět tě v noci tak se zaousnu do stromu a dělám větev.“ Zuzka a Ivana se zasmály, po chvíli jsem se k nim přidala i já a Marča. Když jsem se s nima smála, moje starosti rázem odpluly do ztracena.

„No jo no, jsem se moc nevyspala a líčit se mi nechtělo, ale neboj, zítra už tě tak nevyděsím.“

„To doufám, nehodlám spadnout ze stolu,“ řekla mi naoko přísně.

V podobným stylu jsme se s holkama bavily dokud nezazvonilo. Nechápu, proč ty zvonky tak příšerně ječí. Ale co už, máme češtinu, takže aspoň trochu pozor budu muset dávat, jelikož naše učitelka nesnáší, když se jí někdo baví v hodině nebo, nedej bože, aby nedával pozor a díval se třeba z okna. A já jsem teď nepotřebovala mít s ní problémy. Potřebuju od ní dobrý známky, tak budu dělat hodnou a snaživou žačku, i když jsem jí už párkrát vytočila a naštvala.
Konečně zvonilo na přestávku. V této chvíli ten zvonek mám ráda, takhle jako dneska jsem se v češtině dlouho nenudila.

O přestávce za náma přišel Lukáš. Byl sám, což není tak obvyklý, protože buď je s Kubou a Petrem nebo se ho snaží zbalit nějaká holka, protože Lukyn je jeden z nejhezčích kluků na škole.

„Co ty tu tak sám?“ všimne si Zuzka.

„Už jsem nemohl poslouchat Jakuba. Nevím, co se mu stalo, ale začal se chovat jako debil. Zatím se s Katkou, Erikou a Danou nikdy moc nebavil a teď je s nima nejlepší kamarád. Prý že se nemůže bavit pořád se stejnýma lidma a Petr je na jeho straně. Nevadilo by mi to, kdyby se aspoň bavil s někým normálním a ne s těma husama. Bože, jak já byl tak blbej a chodil jsem s Katkou.“ Měl ve tváři smutnej výraz, jakej u něho není zvykem. Vždycky je veselej a plnej energie a dneska nic. Pak se podíval, na neštěstí, na mě. „Ty taky nevypadáš, že se dobře vyspala.“

„To je to tak hrozný? Už i holky se mi smály, že vypadám jako zombice.“ Skoro jsem zaúpěla.

„Nevíte, co se s ním náhodou stalo?“ zeptal se a přejel nás všechny očima.

„Asi tuším,“ přiznala jsem se. „Víte, jak jsem se s ním v sobotu rozešla? No tak dneska dělal jako by se nic nestalo a já jsem na něho byla hnusná. Nepřemýšlela jsem co říkám. Ale on mi ještě navíc podstrkoval to, jak jsem se asi cítila, i když vůbec nevěděl, jak jsem se doopravdy cítila. Hrozně mě to naštvalo a jak jsem poslední dobou natlakovaná, tak jsem mu řekla do očí věci, který si asi za rámeček nedá. Teď to víte, tak mě třeba ukamenujte.“ Povzdechla jsem si a čekala, až na mě začnou řvát, že jsem blbá káča, ale nic takovýho se nekonalo. Vzali to dobře.

„Je to vážně idiot. Myslela jsem si, že je to pohodovej a správnej kluk, ale hezky se nám vybarvuje. Ale je dobře, že jsi mu všechno řekla, i když na druhé straně jsi mohla být trochu ohleduplnější.“ Řekla svůj názor Iveta. Přikývla jsem, protože měla pravdu. Cítila jsem se teď trochu líp, proněvadž jsem jim všechno řekla, ale na druhou starnu jsem cítila vinu za to, co jsem řekla Kubovi. Holky asi chápaly moje rozpoložení a rychle změnily téma.

„Už jsme dlouho nebyli někde si sednout. Nemyslím k někomu domů, ale třeba do města, do čajovny, na pizzu. Co kdybychom šli dneska?“ Navrhla Marča.

„Konečně rozumný téma. Já jsem pro.“ Potvrdila účast Ivana. Zuzka se k ní přidala a Lukáš taky myslel, že je to dobrý nápad.

„Tak si to dneska užijte.“ Řekla jsem jim.

„Cože? Jak užije si to? Jdeš s náma ne?“ Divila se Zuzka.

„Já dneska nikam nemůžu. Tom se rozhodl bydlet u babičky než si dodělá školu, a i když bude na vysoké. Nechce se mu stěhovat a já se mu ani nedivím. No a chce si ten pokojík, kde spí trochu vylepšit. Však jste tam byli a víte, jak to tam vypadá. Každej kus nábytku jinej. Místo postele letiště z madrací na zemi... No tak dneska si jede koupit aspoň část nábytku a já pojedu s ním jako poradce.“ Vysvětlila jsem jim a při vyslovení slova ´poradce´ jsem se trochu usmála.

„To je zajímavá činnost. A ve středu můžeš? Na zítřek se radši neptám, páč máme to taneční.“ Navrhla další termín Marča. Tentokrát jsme jí to odkývali všichni.

Po škole a mě čekal brácha. Měla jsem strašnou radost, že tam na mě čeká. Nejspíš se ulil ze školy, jinak by tu teď nestál a nečekal na mě. V rychlosti jsem se rozloučila s holkama a Lukynem (Petr byl celej den s Kubou a nás to trochu štvalo, ale povznesli jsme se nad to) a pádila jsem za Tomášem. Objala jsem ho (i když jsem asi o dvě hlavy menší než on) a až pak jsem ho pozdravila.

Šli jsme chvilku pěšky a pak na nás zatroubilo auto. „No konečně, měl tu být už před půl hodinou,“ brblal Tom. Došli jsme k autu a nastoupili. Brácha dopředu, já dozadu. „Proč ti to trvalo tak dlouho?“ spustil brácha.

„Sorry, musel jsem si něco vyřídit. Jinak ahoj Klári,“naklonila jsem se dopředu, abych na ty dva viděla.

„Nazdar Aleši. Lituju tě, jestli budeš s náma vybírat ten nábytek. Tom není zrovna typ, kterej rád nakupuje a je strašně vybíravej.“ Aleš ze zasmál a nastartoval auto.

„A proč jedeš ty?“ Zeptal se.

„No, protože mě o to slušně požádal a pak jsem na jeho nakupování zvyklá a teď mu do toho budu moct ještě kecat,“ tentokrát jsme se začali smát všichni a Tom po mně mrskl novinovýma letákama, co měl v ruce. Nebolelo to, udělal to schválně a opatrně, páč jsem náchylná ke zrněním. Nakonec jsme se rozjeli. Jeli jsme do Brna do Aska, že prý tam má Tom něco vyhlídlího. Beztak si koupí něco jinýho. Když s náma jel i Aleš, znamená to, že u babičky bude s bráchou bydlet taky a jeho názor bude při výběru nábytku důležitý. A pak je tu moje maličkost, která tam určitě bude taky spát a zase nejspíš u nich v pokoji, takže jim musím poradit dobře a trochu jim podstrčit svůj vkus, ale nenápadně, aby si mysleli, že to byl jejich nápad.

V Asku měli hodně hezkého nábytku, ale zatím se nikomu nic nelíbilo (ani mně ne, a to je už co říct). Pak jsem ale uviděla jednu krásnou sedačku. Byla menší, kožená a světle zelená. Měla hrozně jednoduchý design. Okamžitě jsem ji šla vyzkoušet a sedla jsem si do ní. Byla úžasně pohodlná. Teď záleželo už jen na klucích. Ale kdyby si ji koupili, byl by náš výběr nábytku zmenšen a přizpůsobili bysme ho té sedačce. Kluci mě mile překvapili – oběma se sedačka líbila. Vybrat k ní nábytek už bylo snadné. Ani to nebylo tak moc drahé a přispěli jsme všichni – brácha, Aleš, babička, mamka i já. Zaplatili jsme a domluvili odvoz nábytku – za měsíc už ho budeme mít u babičky.