A co bylo dál ( 19. kapitola)

Madam Giry přivinula Christine k sobě a dlouho ji držela. Neptala se na nic. Přibrala jsi na váze, moje milá. A tyhle kruhy pod očima nejsou jen od nevyspání. Pohledem se pořád ptáš „Dělám tohle dobře? Je to tak správně? Bude spokojený?“ Kam se poděla moje bezstarostná holčička?
Bylo jí těžko u srdce a navíc věděla, že Christine nedokáže pomoci. Kdyby jen kolem nestálo tolik lidí! Jak ráda by slyšela, co se v den nešťastné premiéry Dona Juana vlastně stalo a co se děje teď. Na druhou stranu, přítomnost ostatních bránila Christine zeptat se otevřeně na fantoma a madam Giry tomu byla v tuto chvíli ráda. Nevěděla by, co odpovědět. Sama nevěděla, co si má myslet.
Zkoumavě pozorovala vikomta de Chagny, pak sklouzla pohledem k panům Firminovi a Andrému. Raoul působil klidně a sebevědomě, ředitelé opery pak byli vysloveně rozjaření. Maitress de ballet se neodvažovala domyslet, jaká zpráva mohla všechny tři potěšit natolik, že oproti předchozím dnům doslova rozkvetli před očima. Co když se Alain zmýlil?
„Doufala jsem, že až vás někdy uvidím na jevišti, tak budete zpívat a ne tu jen tak stát,“ obrátila se hlasitě Marie Louisa na snoubenku svého bratra.
Madam Giry si dobře všimla nejistého pohledu, jímž Christine střelila po Raoula. Neuniklo jí ani, že vikomta poznámka jeho sestry pozlobila, a ani to, že ona poznámka nepadla jen tak náhodou.
Celá červená pak Christine řekla: „Myslím, že se zpíváním jsem skončila.“
Na chvíli se rozhostilo ohromené ticho.
„Madmoiselle Daae,“ vyjekl pan Firmin, „to prostě nemůžete myslet vážně!“
„Zahodit takový talent?!“ sepnul ruce jeho partner v úžasu.
Christine mlčela a dívala se do země.
„Tak mě napadlo…,“ ozvala se znovu komtesa a udělala významnou pauzu, „když vikomte tak usilovně a všemi způsoby sháníte prostředky na obnovu opery, proč nevyužijete zdroj, jenž se vám přímo nabízí? Pánové, jistě mi dáte zapravdu, že vystoupení slečny Daae by bylo vyprodáno prakticky za jakoukoli cenu. Mýlím se?“
Majitelé opery La Garniére pravili, že se komtesa nemýlí, a oči se jim orosily nad vidinou tak potřebného příjmu.
Marie Louisa pokračovala: „Nuže, znáte cestu. Potřebujete prostředek, a ten stojí před vámi. Řekla bych, že slečna Daae vaši případnou žádost neodmítne.“
Do hovoru se vložil Raoul de Chagny. Ne právě zdvořilým způsobem popadl Margot za loket.
„Omluvíte nás, prosím? Rád bych si se sestrou promluvil o samotě.“
Firmin a André živě probírali finanční stránku celé věci a madam Giry zůstala se svou chráněnkou sama. Byla příležitost si pohovořit.
O chvíli později už stály v šatně sólistů. Dnes byla prázdná, kouř a saze zničily výzdobu, chyběly květiny a dárky, u dveří se netlačili žádní obdivovatelé. Christine se dívala na svůj obraz v zrcadle. Pátrala v něm po další tváři, ale viděla jen madam Giry za sebou. Jako dítě přistižené u čehosi zakázaného se rychle otočila k zrcadlu zády.
„Dát sbohem je těžší než sis myslela,“ jemně a s pochopením řekla madam Giry.
Christine se zmohla jen na přitakání.
„Takových jako jsi ty jsem už viděla několik,“ pokračovala její pěstounka, „takových, které odsud nadšeně vylétly do jiného světa, za novými lidmi. Všechny se sem vracely, aspoň občas. Nemůžeš čekat, že u tebe to bude jiné.“
„Ale Raoulovi to není milé,“ povzdechla si Christine.
„Zlatíčko, máš dvě možnosti. Buď se mu podřídíš a budeš se trápit a nakonec se sem budeš plížit tajně jako nějaký zloděj, nebo se prostě pokusíš mu vysvětlit, jak je to pro tebe důležité. Má tě rád a určitě to pochopí.“
Christine znovu jen přikývla. Maitress de ballet přešla do rázného tónu.
„A co to bylo za nesmysly s tím, že už nebudeš zpívat? Máš velký dar a on ti pomohl z něj udělat téměř zázrak… Nemůžeš všechno prostě jen tak nechat být.“
On. Jediné slovo naplnilo vzduch v místnosti zvláštním napětím a obě ženy si konečně pohlédly do očí.
„Slíbila jsem to Raoulovi,“ řekla Christine odhodlaně, „a chci to dodržet.“
Madam Giry s odpovědí váhala.
„Nejsem si jistá, že by po tobě něco takového měl chtít. Ať už se tam dole stalo cokoli.“
Dívka ztěžka dosedla na malé sofa.
„Vlastně si toho moc nepamatuji. Napřed to byl jen strach z něj. Strach a hrůza z toho, že mě nikdo nenajde, že si se mnou může dělat co bude chtít, že tam v té zimě a tmě shniju zaživa. Křičel na mě! On, můj Anděl, na mě křičel tak strašné věci, že mi stydla krev v žilách. A pak zase strach, strach o Raoula. A hrozné zklamání. Jak mi mohl tak lhát? Jak mi mohl celé ty roky tak lhát!?“
Christine mluvila nesouvisle a roztřásla se, jakoby znovu ucítila chlad podzemních vod.
„A dál?“ zeptala se madam Giry.
„Slíbila jsem, že s ním zůstanu, když propustí Raoula,“ pokračovala Christine sotva slyšitelně, „a políbila jsem ho.“ Madam Giry na to nic neřekla a Christine tedy zůstala také zticha. O chvilku později ale sama zase začala.
„Vím, že jsem udělala mnoho chyb, ale prosím, nevyčítejte mi to,“ její hlas zněl nezvykle věcně a dospěle. „Budu za ně platit do smrti. Nikdy nedostanu z hlavy ten jeho pohled. Tu vteřinu, kdy pochopil, že jsem ho zradila, že jsem ho vyměnila za vlastní štěstí. Proklel mě do horoucích pekel a já teď vím, že jsem si nic jiného nezasloužila.“
Antoinette Giry svou adoptivní dceru něžně pohladila po ruce a povzdechla si.
„Myslím, že se mýlíš,“ řekla. „Nevyčítej si své rozhodnutí, protože už je stejně nemůžeš vzít zpět. Lidé, kteří jsou na samém dně zoufalství, bývají zlí a neurvalí i k těm, které milují. A on tě musel velmi milovat, když tě nechal s Raoulem odejít.“
Christine vstala k odchodu. Zaváhala.
„Někdy myslím na to, jak málo stačilo a všechno bylo jinak. Kdyby tehdy na premiéru nepřišel Raoul, kdybych nebyla na scéně … život by byl úplně jiný.“ Ostýchavě se usmála na madam Giry. „Mám teď bohužel spoustu času na přemýšlení …“.
Maitress de ballet přitakala: „Ano, stačilo málo. Ale takový je život – jen samé maličkosti.“
Christine stále váhala s odchodem. Znovu se zahleděla do zašlého zrcadla. Čím více se snažila nemyslet na chodbu za ním, tím víc ji to k ní táhlo.
„Můžete…,“ zarazila se nad dalšími slovy, „můžete mu dát vědět … , ať… ať se na mě nezlobí? Že bych mu moc přála, aby byl šťastný? Mám pocit, že nedokážu být šťastná, pokud nebude šťastný i on. Pokud mi neodpustí.“
Madam Giry si skousla rty do krve a horečnatě přemýšlela, zda říci co ví. Usoudila, že by to nebylo moudré.
„Ráda bych, holčičko. Jenže netuším, co se s ním stalo a kde je.“
Christine se na ni zahleděla s údivem.
„Kde by byl? Přece tady! Vím to tak jistě, jakože se na vás teď dívám.“
Hluk a dupání na chodbě jí vzaly z úst další slova. Vzápětí se rozrazily dveře a dovnitř nakoukla Meg.
„Konečně!“ snažila se rychle nadechnout, „honem pojď se mnou, komtese de Chagny se udělalo zle!“
Christine proběhla chodbami až k východu během několika okamžiků. Srdce se jí svíralo strachem, a když dole pod schody uviděla Raoula jak nakládá do kočáru Margotino bezvládné tělo, roztřásla se jí kolena. Za pár hodin bude po zázraku…
„Co se proboha stalo?“ vyhrkla.
Vikomt neodpověděl ihned. Něžně urovnal sestře šaty, a teprve potom se podíval na svou snoubenku. Oči měl plné slz.
„Mluvili jsme a ona se zničehonic sesunula k zemi. Já … byl jsem na ni hrubý kvůli tomu co dnes říkala …a ona …,“ Raoul potřásl hlavou. „Tohle jsem nechtěl, bože, tohle ne!“
Christine ho pevně objala. Samotnou ji překvapilo, jakou sílu a rozhodnost cítí.
„Bude v pořádku,“ zašeptala, „pojedu s ní a ty jeď napřed pro doktora. Bude ho potřebovat.“
Nastoupila do kočáru a koně se opřeli do postrojů.
Christine si položila komtesinu hlavu do klína a hladila ji po vlasech. Bezděky zpívala tichounce jakýsi konejšivý popěvek, dívala se z okna a v duchu se modlila. Zpěv a modlitba, to jediné ti zůstalo, Christine. Zpěvu ses zřekla - a modlitby?... Sama jim už nevěříš. Málo ses naprosila Boha, aby ti nebral otce? Drmolila jsi své Zdrávas a Otčenáš pořád dokola, věřila´s, že právě tenhle jeden ještě Bůh chce, aby se slitoval…
Pohlédla do tváře na svém klíně. Marie Louisa měla otevřené oči.
„Zpíváš tak krásně, Christine,“ vypravila ze sebe, „nepřestávej …“