Erik

Christina hned zrána netrpělivě čekala na Raoula v jeho pracovně. Byla sice již maličko klidnější, ale stále měla před sebou ještě spoustu velmi nepříjemných chvil.
Byla ale pevně odhodlána navzdory všemu jim statečně čelit a bránit ty, které milovala...
Konečně vydechla, když jej spatřila ve dveřích.
„Děje se něco, má drahá?“ Zeptal se znepokojeně. Všimnul si temných kruhů pod jejíma něžnýma očima. Unaveně se na něj usmála a roztržitě si pohrávala s perlovým náhrdelníkem.
„Spousta věcí, můj milý, pojď, posaď se. Musíme, zdá se, přehodnotit naši návštěvu u inspektora Laverta.“
Nechápavě na ni pohlédl.
„Náš syn se již našel...“ řekla tiše.
„A to mi sděluješ jen tak? Kde byl a je v pořádku? A...“ Přerušila jej.
„Zřejmě ano, vím to od paní Giryové. Je tam, kde bychom to ani jeden z nás nečekali...u něj...“
Raoul se zamračil a znepokojeně se napřímil. Chtěl něco ostrého říci, ale zadržela jej.
„Pojedu tam pro něho já, už jsem se rozhodla a nic na tom nezměníš. Pokud si ale myslíš, že již není třeba jít za Lavertem, mýlíš se...“ Pak mu vše pověděla. Otočil se zamyšleně k oknu. Už dávno věděl, že od toho člověka se nedalo očekávat nic dobrého.
„Dobře tedy, půjdu za ním, ale sám.“
„Ne, Raoule, půjdeme tam zítra oba, mne se to také týká, tuším to. Sám půjdeš za svou matkou a řekneš jí o našem synovi. Nechci s ní nyní hovořit. V poslední době mi velmi ublížila…“ Odpověděla rázně.
S těmito slovy Christina odešla. Raoul zůstal udiveně stát, takhle ji dosud nepoznal.

Druhého dne již netrpělivě čekali na inspektora před jeho kanceláří. Konečně se otevřely dveře a on je pozval dál. Christina váhavě následovala Raoula. Zachvěla se, když zahlédla na okraji stolu ležet mírně zaprášený spis...udělaly se jí mžitky před očima.
Bylo na něm neúhledným písmem napsáno...Opera Garniére 1870...téměř omdlela, ale Raoul ji stačil včas zachytit.
Inspektor si toho všimnul a změřil si ji podezřívavým pohledem.
„Jsme zde, jak jste si přál pane. Sice postrádám jakýkoliv smysl této návštěvy, ale přivítal bych, kdybychom to vyřídili co nejrychleji, jak vidíte, mé ženě není dobře! Nu, tak začněte!“
„Tak dobrá, jak bych tedy...doneslo se ke mně, že v nedávné době se zde ve městě objevila jistá hledaná osoba, na kterou byl v minulosti vydán zatykač pro spoustu zločinů. A údajně se Vy či spíše Vaše žena
s ním a také s jeho rodinou stýkáte...hm? Nebo se snad mýlím?...“ začal velmi jízlývm tónem a podíval se provokativně na spis, ležící na stole.
Christina zbledla a Raoul na ni pátravě pohlédl. Bylo to opět zde…nekonečné prokletí jménem Fantom…nicméně nedal najevo své rozhořčení. Vzal si s sebou pro jistotu něco, co si tenkrát uschoval a nyní by mu to mohlo pomoci. Nebylo to mnoho, ale doufal, že to snad bude stačit... rozhodl se dovést svůj boj až do konce.
„To bude jistě nějaký omyl, pane, jen lži a pomluvy! A jestli se já nemýlím, tenkrát se přece tato záležitost již uzavřela! A pro Vás jistě velmi výhodně!" Zdůraznil Raoul.
Lavert se pousmál. „Pomluvy? To možná ano, ale nic nevznikne jistě bez příčiny, že…Trochu jsem se totiž informoval a budu-li chtít, mohu tento případ znovu otevřít. Nyní záleží na tom, na kolik si dnes ceníte pověsti své rodiny. A to děvče, ta malá baletka…“ odmlčel se a pohlédl opět na Christinu.
„Myslím, že by se jí asi nelíbilo navštěvovat svého povedeného otce ve vězení…“ dodal hanlivě.
To už Christina nevydržela a prudce vstala.
„To by stačilo, inspektore. Nemáte právo nás takhle nestoudně osočovat! Nedovolím, aby…“
Raoul ji raději zadržel. Věděl, že se chtěla zastat Erikovy dcery…tím by jim příliš nepomohla.
„Pověst mé rodiny je mi nade vše drahá, pane. Ale zvažte dobře svá slova, jistě by se vaši nadřízení neradi dozvěděli o tom, jak velmi jste se tenkrát nechal v tak závažném případě uplatit!“

Inspektor se jen jízlivě zasmál. „Ale jděte, milý hrabě. Nemáte svědky, nemáte důkaz,nemáte nic! Jak chcete tohle dokázat?“
„Třeba takhle!“ vyštěkl Raoul a vytáhl kus zažloutlého papíru. Lavert najednou zbledl. Na útržku služebního dopisu s hlavičkou policejní stanice byla jeho rukou napsána částka dvěstě tisíc franků...
Na čele mu vyrazil studený pot a nezmohl se ani na slovo. Poznal, že hraběte velmi podcenil.
„Takže, milý Laverte, myslím že jsme právě skončili náš nepříjemný rozhovor. Podotýkám, že mám na vlivných místech díky svému postavení spoustu velmi dobrých přátel. Jistě jste již pochopil, čí tvrzení bude mít větší váhu.
Nechejte již konečně zmizet ten dávný přízrak a neoživujte už staré vzpomínky. Bude to tak lepší…pro nás všechny.“
Poté vzal Christinu za ruku a vyšli ven. Lavert se ještě chvíli za nimi nevěřícně díval a pak prudce zavřel dveře.
„Tak, má drahá, to bychom snad měli. To je ale již podruhé a nyní je opět on mým dlužníkem…“ nezapomněl dodat.
„Teď už zbývá jen dovézt našeho syna domů a snad budeme konečně moci klidně spát.“

Christina se snažila pocítit ve svém nitru alespoň zlomeček vděku za tento skutek, snažila se ze všech sil, ale příliš se jí to nedařilo. Daleko více se jí rozbušilo srdce, když pomyslela na to, kam zítra pojede pro svého syna...
Nemohla se dočkat rána, ani ji nezajímalo, jak dopadl Raoul v rozhovoru se svou matkou. Pro ni byl nyní nejdůležitější Nicolas a také myšlenka na to, že se brzy splní její dávná tajná touha...
Vidět znovu ta místa a také jeho...