Deidre - zlomené srdce III (7. část)

V hlavě jsem měla totál vymetýno a můj přiblblý pohled se zmohl jen na to, že jsem tupě civěla do šedivý zdi, jako bych snad právě tam hledala odpovědi na všechny neduhy mýho dosavadního života. Dost možná se o to zasloužil i doktor Graham, který mi stačil před dalším nervovým záchvatem předepsat valium a nějaké další prášky na uklidnění.
Jo, jednoduše jsem se zhroutila. No a co? Ještě se divte. Kruci! Ta chvíle, kdy jsem uviděla stát Jamieho ani ne pět metrů od sebe se vážně nedala rozdejchat, pochopte!!!
Před třemi lety jsem se při mistrovství světa v atletice seznámila s okouzlujícím mladíkem. Nutno podotknout, že stovky mil od domova, ve skotském Edinborough. Jediné, co jsem o něm věděla bylo jeho křestní jméno, protože ve své mladičké nerozvážnosti mě nenapadlo zajímat se i o něco víc. Nooo, i když… Právě proto, že jsem se soustředila jen na plnění svých stupidně egoistických přání, dopadla jsem jak jsem dopadla – schůzky nezůstaly bez následků a já otěhotněla. Hlavně, že jsem se vždycky chlubila, že osvěta dorazila i k nám do Práglu. Pche! Nastávající tatík se však ke mně nikterak nehlásil a tak jsem se nechala ukecat k interrupci. Já kravka pitomá, jak jsem jen mohla??? Když mi po zákroku řekli, že už nikdy nebudu moct mít děti, nervově jsem se sesypala.
O dva roky později, kdy jsem se zase začala alespoň částečně chovat jako člověk, jsem v lékařském středisku Lavingroug narazila na jednoho pacienta. Samozřejmě, že mí drazí ‚parents‘, kteří se opožděně užírali výčitkami, mi dotovali tu nejlepší léčbu ve skotském sanatoriu (Holt asi vžitá nedůvěra k českému zdravotnictví?). Naše láska byla ale příliš křehká na to, aby vydržela další zatěžkávací zkoušku. Co s namachrovancem, že?
A v té době jsem potkala i svého vysněného prince. Byl laskavý, milý, něžný – přesně to, co má bolavá dušička potřebovala. Odvezl si mě na bílém koni do svého ‚vzdušného zámku‘ a průměrák by řekl – zazvonil zvonec a pohádky je konec – co ta holka vlastně chce???
Jenže když se tři chlapi vašeho života znovu zjeví před vámi a ke všemu pohromadě, zavání to problémem - a ten problém dóóóst smrdí! Tak se ptám - co mám teď sakra dělat???
Jamie.
Colin.
Richard.
Od toho otřesného plesu, který zničil veškeré mé naděje na nový šťastný život, uteklo několik dní. Ani si pomalu nepamatuju, jak jsem to všechno ustála. Mlhavě se mi vybavuje, jak přitrouble čučím na sira z Hemingemu, třesu mu jeho velkou pravačkou a sladce se usmívám. Komedie? Horor!!!
A teď tady pátý den ležím jak vyvrženej vorvaň (ať žijí Účastníci) a vymlouvám se na přihlouplou nevolnost. Nevolnost? Kdo mi to může žrát?
Richardovu přítomnost jsem vehementně odmítala. Jasně, potřebovala jsem obejmout a vyřvat se do tý jeho široký náruče, ale copak jsem mu mohla vyblekotat, že jsem spala s jeho bratrem? A že to byl právě on, kdo mi zničil život? To bych musela rovnou přiznat i to, že Richie nikdy nebude pyšným tatínkem malého Bradfordíka, a to prostě nešlo. Nešlo! A co Colin???
Ježiši, chci umřít. Moje poslední myšlenka…

Následující den jsem se probudila vyspinkaná do růžovoučka, druhá Elle Woodsová. Taky patnáct hodin spánku, ať žije medicína! Doktor Graham je kabrňák.
Zmohla jsem se na zakuklení do měkounkého župánku a nejitým krokem jsem se vykolébala z ložnice v prvním patře. Zamířila jsem do Richardovy pracovny, láska hory přenáší, nebo ne? Jenže…
Šok!
Blonďaté vlasy, mírně překrývající čokoládové oči, zářivý úsměv á lá Wrigley , mužně vypracované tělo, ach… O zbytku nepřemýšlet, nebo se zblázním!
To nesmíš, okřikla jsem se v duchu. Jenže srdce bilo na poplach, jako bych v něm měla uzamčeno tisíce permoníčků. Se zbíječkama.
„ Jej, ahoj“, zašveholil Jamie a svůdně se zazubil. Nechápala jsem, proč se jeho pěknej zadek roztahuje v Richardově křesle. Moment – řekla jsem pěknej?
„ Ahoj“, zmohla jsem se na nesmělé zakuňkání.
„ Kde je Richard?“
„ Odjel.“
Odjel. Můj jediný záchytný bod. Ne!!!
Snažila jsem si udržet ledovou tvář.
„ A kdy se vrátí?“
„ Nevím.“
Hm… Vítej v pekle, Eliško.
„ Dáš si něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nevím, jak mohl pít. Vždyť nebylo víc jak osm ráno? Takhle bude brzo na mol, chlapec. Haha… Jenže jsem se nemohla zbavit dojmu, že mě pořád dostává. První láska nerezaví, Elo… Proč tady ještě stojím a pozoruju, jak táhlými doušky upíjí tu svou zlatavou whisky? Vždyť miluju Richarda!
„ Jak jsi se s ním seznámila?“
I když přímo nevyslovil bratrovo jméno, věděla jsem, co tím míní. Že mě poznal mi bylo jasné hned, jak se naše oči poprvé střetly. Nedělala jsem si iluze.
„ Zachránil mi život.“
Jamieho obličej zkřivil úsměv, ale tak nějak výhružně, zle.
„ Hm, můj milovaný bratříček“, frkl posměšně.
Zvedl se, došel k baru a dolil si skleničku dalším utrejchem. Než jsem se nadála, vypil ji na ex a opět dolil. Stál ke mně zády, když opět promluvil.
„ Miluješ ho?“
Proč to znělo tak kousavě?
„ Promiň, ale do toho ti nic není“, zaskřípala jsem.
Má smysl se s ním ještě bavit?
„ Že ne?“
Hystericky se rozesmál.
„ No to je gól… malá kurvička si myslí, že mi snad bude něco diktovat?“
„ Zmlkni“, zarazila jsem ho. „ Nemáš právo takhle se mnou jednat. Jsi opilý!“
Vážně byl. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?
„ Že nemám právo?“
V očích mu zablikotaly šílené ohníčky.
„ Odpannil jsem manželku svýho bratra a ty mi říkáš, že nemám právo s tebou takhle jednat??? Co na mě tak koukáš? Vždycky si pamatuju holky, který jsem dostal!“
To je snad zlý sen. Co se to s námi stalo? Jamie???
„ Moje malá švagříčková“, škytl a pohladil mě po tváři. V zápětí mě k sobě surově přitáhl za vlasy, až jsem vyjekla.
„ Nezavzpomínáme na starý časy?“
Zalykala jsem se vztekem a ponížením.
„ Pusť mě!“
Pokrčil dolní ret. S přehrávaným odporem mě po pár nekonečných minutách naštěstí odstrčil. Třásla jsem se po celém těle.
„ Však ty přilezeš sama“, prohodil ještě, než za ním zapadly dveře Richardovy kanceláře. Pohotově jsem k nim přiskočila a zastrčila bezpečnostní zástrčku. Potom jsem se rozplakala.

Fí, fí, fí… Už mi vážně hrabe? Proč jen to Jamie udělal???
Visela jsem na klice pracovny snad přes půl dne, neschopna jediného pohybu. Ten děs, aby se můj drahý švagříček zase někde nevyloupl, byl prostě silnější než já. Mezitím jsem měla spoustu času přemýšlet – jenže jsem jako obvykle svým malým mozečkem nic převratného nevykoumala.
Celá ta léta jsem si v srdci uchovávala vzpomínku na NĚJ, opečovávala ji, živila ji nadějí, že se ještě někdy třeba stane skutečností… a to všechno dokázal ten samolibej boreček během několika málo okamžiků definitivně zničit. Debil!!!
Ach Richarde, můj manželi, má lásko. Kde jsi?
Rozhodla jsem se, že až se Richie vrátí, řeknu mu konečně pravdu. O všem. A potom odjedeme někam daleko, pryč od veškeré té zloby a nenávisti, pryč ze zlaté klece, která nás jen svazuje a dusí. Začneme znovu…

„ Máte tu volno, paní hraběnko?“
Mazlivý hlas za mými zády mě vytrhl z mého bezduchého zadumání. Co to…?
„ Coline“, vydechla jsem překvapeně.
V uličnickém úsměvu odhalil řádku bělostných zubů. Úlevně si vydechl.
„ Tak jsi přece nezapomněla.“
Z hulvátského projevu nadrženého Jamieho jsem se ze všeho nejdřív potřebovala hlavně uklidnit. S Merwinem jsem poslední dobou moc nekomunikovala, protože když jsme se viděli naposledy, vyčinil mi, že jsem hloupá husa a vyhodil mě s tím, ať mu nechodím plakat na rameno, když si nedokážu udržet ani jednoho jedinýho mizerného chlapa. Nejdřív jsem myslela, že staříka něčím pořádně těžkým přetáhnu, ale pak mi došlo, že má vlastně pravdu. Jenže na omluvy jsem nikdy moc nebyla, takže mezi námi krom trapného ticha panovala i taková menší soukromá válka. A jelikož jsem neměla nejmenšího tucha na koho jiného se obrátit, oslovila jsem nakonec Arthura.
Stařičký řidič byl hned v obraze a bez protestů mě odvezl naleštěnou hraběcí limuzínou do nedalekého Ware. Zdejší vinárnička GreenGrape mě přijala doslova s otevřenou náručí, což bylo právě teď jednoznačně to nejlepší pro moje pocuchané nervíky.
Usadila jsem se v rohu, objednala si dvě deci bílého, a zatímco jsem pomalu usrkávala svoje good wine, pozorně jsem mapovala okolí svýma sytě zelenýma očima. Jeden mladý pár přes uličku, u zdi partička gentlemanů, upřímně něco slavící, moje maličkost a …
„ Copak na tebe se dá zapomenout, Coline?“
Neslyšně jsem zavzdychala, když si přisedl a ukazováčkem přitom přejel po mé odhalené paži. Proč musí být ze všech možných podniků zrovna tady???
„ Myslel jsem, že po našem posledním setkáním jsi mě definitivně vymazala ze svého života“, poznamenal poněkud trpce.
„ Kdepak“, ujišťovala jsem ho vehementně. Vlastně jsem byla docela ráda, že ho vidím. Krom incidentu s Eve mi nikdy vědomě neublížil. On ne.
„ Jak se vůbec máš?“, otázal se spíš tak ze zvyku.
„ Dobře“, pípla jsem v odpověď.
„ Vážně?“
Hm Elo, lhaní ti teda nikdy moc nešlo. Ale že už neoblbneš ani frajera s titulem? Styď se! Rozhodla jsem se raději změnit téma.
„ Jak to, že už nejsi v Lavingrougu?“
Dobře Elo, víc netaktní už fakt bejt nemůžeš! Málem jsem zajela pod stůl.
„ Nebavilo mě hrát si věčně na chudinku“, prohodil Colin s náznakem nudy. „ Navíc mi Tylerka moc nežrala ani ty moje vybájený neduhy, víš?“
Zakřenila jsem se.
„ Kecáš.“
„ Hm“, zamumlal zkroušeně. „ A pak jsem ji přefikl…“
Vyprskla jsem dávku vína přímo na jeho bělostnou košili. No jo, ale když si o to koledoval? Nezabili byste ho???
Rošťácky se uculoval a lechtivě se začal probírat mými prstíky, které se mezitím jakýmsi záhadným způsobem ocitly v jeho snědé dlani. Bylo to nesmírně… vzrušující.
Nevím jak dlouho jsme tam tak seděli. Ale ještě chvilku a neručila bych za sebe. Musela jsem tu intimní atmosféru prostě nějak překlenout.
„ Coline?“, narušila jsem posvátné ticho otázkou, která se mi již pár minut nedočkavě drala na rty.
„ Hm?“
„ Ty si věděl, že tady budu?!“
Zadíval se na mě pohledem, který dosvědčoval, že by mě teď nejraději roztrhl vejpůl.
„ Tady ve vinárně?“, hrál si pro jistotu na hloupého.
Mně neunikneš.
„ V Hertfordu“, přitvrdila jsem proto.
Polkl.
„ Jak jsi na to přišla?“
„ Tak“, prohodila jsem ledabyle. „ Došlo mi, že když jsi se se mnou tehdy v Lavingrougu loučil… věděl jsi, že tu budu, viď? A nelži mi, prosím tě!“
Ušklíbl se.
„ Proč bych ti měl lhát?“
„ Tak věděl jsi to?“, naléhala jsem.
„ Jistě“, přisvědčil nakonec. „ Vždyť Richardův bratr je můj nejlepší přítel!“

Červené světýlko blikalo zuřivě na poplach.
Nejlepší přítel… On to věděl. Colin to věděl!
Jamie, Colin, Richard… Proč, proboha???
„ Opakuj to ještě jednou, prosím“, zaškemrala jsem poněkud nepřítomně, lépe řečeno zcela mimo.
„ Jamie je můj nejlepší přítel. Co je na tom tak divného?“, nechápal mírně poděšený Colin. Nejspíš ho má reakce dost vykolejila.
„ Jsi v pohodě, Elo?“
Ne, nejsem v pohodě. Kruci!
Takže když jsem Colinovi tehdy řekla, že ze mě bude nová Mrs. Bradfordová, hned věděl, kolikátá bije. Aby ne – vždyť Richard je přece bratr jeho nejlepšího přítele…
Ach bože, já to nevydržím!!! Hlava mi div nepukla pod návalem dunivých kladívek a já měla najednou strašnou chuť rozeřvat se hystericky na celou sklepní místnost. Musím to ze sebe dostat!
„ Elo?“
„ Jo, jasně“, vykoktala jsem ze sebe namáhavě.
„ A proto jsem se vlastně vrátil“, pokračoval Colin ve svém monologu. „ Když jsi odešla z Lavingrougu, už to tam nebylo takový jako dřív. Chybělas mi…“
Bla, bla, bla. Mám teď asi tak náladu poslouchat egoistický výlevy natvrdlého romantika.
„ Prosím tě, Coline“, vyjekla jsem poněkud nepřístojně, až se lidé začali pomalu otáčet.
„ Jsem vdaná“, dovysvětlovala jsem tedy pološeptem.
„ Já vím“, přikývl bezstarostně.
„ Tak to laskavě respektuj, ano?“
Colin byl fajn kámoš, ale někdy jsem z těch jeho keců fakticky nemohla. Kde je troška pochopení pro mou utrápenou dušičku???
„ Ach jo, nejspíš už jsem vyšel ze cviku“, povzdechl si s hraným úsměvem. „ Byly doby, kdy jsem dokázal sbalit každou holku.“
„ Ale já nejsem každá“, naježila jsem se prudce. Co to se mnou děje, sakriš?
„ Já vím“, uklidňoval mě slaďoušek. Díky, Coline.
„ Promiň“, zamumlala jsem nezřetelně. Cítila jsem se vážně trapně.
„ Neomlouvej se, já to chápu. S Jamiem pod jednou střechou…“
Kdybys jen tušil, popotáhla jsem v duchu.
„ Jsem rád, že jsi tady“, vydechl upřímně.
Pohladila jsem ho po jeho neposedné kštici.
„ Já taky.“