Erik

Již druhý den jsem nedokázal do notového archu napsat ani řádek, měl jsem v plánu vytvořit několik skladeb pro koncert mých nejlepších žáků, ale nemohl jsem se vůbec soustředit, stále jsem musel myslet na to, co se zde událo, za mé nepřítomnosti a za mými zády. Je to snad nějaký výsměch osudu či pomsta?
Syn mého nepřítele zde, pod mou střechou. Moje snaha o to, abych jej udržel v dostatečné vzdálenosti od Madeleine byla, zdá se, zbytečná! Nemohl jsem se smířit se skutečností, že zbožňoval mou dceru, kterou já stále tak úzkostlivě střežil. Možná až příliš.
Uvědomoval jsem si ale, že je to také syn Christiny a zde se ocitl díky těžké a pro něj neřešitelné situaci...tohle navzdory mé mysli trochu zmírňovalo mé rozhořčení. Stále se mi ve vzpomínkách vrací ten její překvapený a také vyčítavý pohled, když jsem tehdy odváděl svou dceru do bezpečí. Ale nemohl jsem jinak... Náhle jsem uslyšel, že k bráně přijel nějaký kočár.
Přistoupil jsem zamyšleně k oknu a tu se mi rozechvěly ruce. Přicházela pomalu k našemu domu a rozhlížela se kolem sebe, v její tváři byla patrná velká únava a starost...Christina...
Očekával jsem sice její návštěvu, měla zde přece syna. Přesto jsem byl zaskočen tím zvláštním pocitem, který to ve mně vyvolalo.
Ztěžka jsem usedl ke stolu, musel jsem chvíli počkat, abych se uklidnil. Pak teprve jsem se rozhodl jít dolů do pokoje...

**************************************************************************************

Konečně. Můj sen se splnil a já byla opět tady. Plnými doušky jsem vdechovala ten čistý a svěží vzduch. Bylo sice ještě chladno a stromy bez listí působily velmi stroze, ale i přesto tu bylo nesmírně krásně.
Ze stájí za domem jsem uslyšela ržání koní. Vše zde bylo úplně stejné, jako před třinácti lety, jen my se změnili, a hlavně naše děti…..snažila jsem se co nejvíce ve své duši zachytit tuto úžasnou chvíli. Pomalu jsem přicházela k domu a Madeleine mi běžela radostně naproti. Vzpomněla jsem si, že když mne zde naposledy vítala, byla ještě maličkým děvčátkem.
Ve dveřích mne již čekala Jeanette a s úsměvem mne pozvala dál.

„Dobrý den, madame, čekali jsme, že každým dnem přijedete. Pojďte, vašemu synovi je už lépe, zotavuje se. Teď ale ještě spí.“ Polekaně jsem se na ni podívala, nikdo mi neřekl, že je nemocný. A tato příjemná žena, které jsem občas záviděla, kde a s kým žije, se o něj postarala jako o vlastní dítě. Navzdory Erikově nesouhlasu. Obdivovala jsem ji. Chvíli jsme si ještě povídaly, když se otevřely dveře pokoje a objevil se můj syn. Byl ještě trochu rozespalý a všimla
jsem si, jak je pohublý a bledý.
Překvapeně se na mne podíval, zdálo se mi, že i trochu provinile. Přistoupila jsem k němu a láskyplně jej pohladila po tváři.
„ Měla jsem o tebe velkou starost, uvědomuješ si to? Takhle bezhlavě utéci, bez slůvka vysvětlení…. Chci abys věděl, že stojím při tobě, ale nyní musíme jet domů. Pojď, připrav se, je třeba si spoustu věcí ujasnit, tvůj otec již na nás netrpělivě čeká.“
Vzdorovitě se napřímil a prohlásil, že nikam nepojede.
Tu jsem si všimla, že k nám do pokoje náhle vstoupil Erik….ani jsem nedokázala vstřebat ten dlouho očekávaný okamžik našeho shledání.
Rázně přistoupil k Nicolasovi a pokynul mu, aby s ním šel vedle do pokoje, že si s ním musí promluvit.
Můj syn jej poslušně následoval. Usedly jsme s Jeanette ke stolu a s tíživým pocitem čekaly, než se konečně otevřely dveře.
Když Nicolas vyšel ven, měl oči zarudlé od pláče. Snažil se pořád chovat jako dospělý muž, ale přitom byl stále ještě dítětem. Přistoupil ke mně a já jej radostně objala. Mohli jsme se tedy vydat na cestu domů. Pak se otočil na Madeleine a ona mu nadšeně vběhla do náruče. Erik se napřímil a chtěl k nim přistoupit, ale jeho žena jej zadržela. Smířeně tedy zůstal stát na místě, i když tímto projevem nebyl příliš nadšen. Chvíli jsem jej pozorovala, až teprve nyní jsem měla příležitost. Zapisovala jsem si úzkostlivě do paměti každý okamžik, každý detail. Léta na něm již maličko zanechala své nesmazatelné stopy. Vlasy na skráních měl už trochu prošedivělé, ale přesto stále působil velmi mladistvě. Co asi mohl mému synovi říci, že tak změnil svůj umíněný názor? Snad se to někdy dozvím.

***************************************************************************************

Jeanette pomalu odešla s Madeleine a Nicolasem ke kočáru a já zůstal ještě chvíli v pokoji s Christinou úplně sám.
S vděčností mi ještě jednou poděkovala a omluvila se za nepříjemnosti, které její syn způsobil. Pak se na mne usmála. Stáli jsme naproti sobě a napjatě pozorovali jeden druhého.
Její oči a tvář byly stále stejně krásné, jako tenkrát, jen čas do nich vložil lehký stín.
Aniž jsem to snad chtěl, najednou jsem ji zlehka pohladil po vlasech. Navzdory všemu pocítil jsem nezapomenutelnou sílu tohoto okamžiku.
Dívala se mi upřeně do očí, pak se lehce dotkla mé masky. Pomalu jsem se k ní přiblížil a najednou zatoužil ji obejmout….když se posléze naše rty setkaly, zatočil se s námi celý svět.
Jako by na tu chvíli nějakým kouzlem zmizela ta obrovská propast, kterou mezi námi vytvořil nelítostný osud a čas…
Vyrušil nás zvenku hlas jejího syna, aby si již pospíšila. S bolestným povzdechem jsme od sebe odstoupili a odešli tedy ke kočáru.
Když odjížděla, mávala nám a vypadala velmi šťastně.
Ani jeden z nás tehdy ale netušil, že tento pocit měl mít jen krátké trvání...