A co bylo dál ( 20. kapitola)

„Jste tvrdohlavá a umíněná jako koza.“
Marie Louisa se dokázala na lékaře usmát.
„A vy jste zase hrubián.“
Doktor Vettier přikryl její průsvitnou ruku svou velkou dlaní.
„Vítejte zpět, madmoiselle,“ řekl a po jistém zaváhání dodal, „všechny jste nás tentokrát vyplašila.“
Těmito opatrnými slovy jen vzdáleně popsal zmatek a strach, které komtesa svým náhlým zhroucením vyvolala. On sám nedokázal ani pomyslet na ten okamžik, kdy ji dnes spatřil v Raoulově náruči. Když ji vikomt položil na lůžko, Vettier byl přesvědčen, že je zde už zbytečný.
Komtesa se chtěla nadzvednout. Marný pokus. Pohled jí padl na zakrvavené ručníky u umývadla.
„Zase?“ zeptala se nevěřícně.
Doktor zarmouceně přikývl a znovu jí pohladil ruku.
„Vy zatracený blázínku,“ zašeptal, „mohla jste se dnes zabít! Co jste si to proboha vzala? A kde jste to vzala?“
Marie Louisa mlčela.
„Slibte mi aspoň,“ pokračoval Vettier, „že podobnou hloupost už nikdy neuděláte. Nebo jste se nemohla dočkat, až mě zase uvidíte?“
Komtesa se na tento pokus o žert jemně usmála a opětovala jeho stisk.
„Vás vidím vždycky ráda a já dnes měla krásný den,“ zašeptala. „Stálo to za to.“
Vyčerpání a léky jí přivíraly oči. O chvíli později upadla do spánku, jenž byl spíš bezvědomím. Když do pokoje vstoupila její matka a s ní Raoul a Christine, neviděla je. V bláznivém snu stoupala po schodech kovové věže na Champs de Mars a už ji nic netížilo.
„Měla by odjet z Paříže,“ řekl lékař tlumeným hlasem. „Horský vzduch jí prospívá. Proč je vlastně ještě tady?“
Raoul pokrčil rameny: „Řekla mi jen, že má důvod se zdržet.“
„Radila jsem jí to už dávno,“ prohlásila vévodkyně. Dívala se do tváře své dcery a bylo zřejmé, že i ona je bolestně zasažena. Stokrát promlčená hrozba smrti se najednou zdála být až nesnesitelně blízká a Honoria de Chagny, ať už jsme o ní dosud řekli cokoli, byla přece jen matkou. Byla však matkou, která neumí dát najevo svou slabost v přítomnosti někoho jiného.
„Doktore, dáte si sklenici vína? Nebo snad koňak?“ Se vztyčenou hlavou vyšla na chodbu jako první. Dotčeně sledovala, jak její syn beze slova následuje Christine do jejího pokoje. Kdyby tu nebyla, šel bys jako poslušný syn se mnou. Na vteřinu stiskla rozzlobeně rty, ale jako vždy se dokázala ovládnout.
Vikomt de Chagny postrádal sílu své matky. Když osaměl se svou snoubenkou, zhroutil se do křesla a hlavu ukryl v dlaních. Christine se snažila ho utěšit, ale sama byla spíš zaskočena novou rolí, do níž se dostala. Teď byla ona zdrojem síly a bezpečí, k němuž se Raoul utíkal, a to ji strašilo, mátlo i těšilo zároveň
„Ach, Christine.“
Nad tím těžkým povzdechem se jí sevřelo srdce. Vikomt ji přitáhl k sobě, pevně ji objal a zabořil tvář do jejího klína. Styděl se za svou slabost, ale nemohl si pomoct. Strach ze smrti, z té prvotní a největší hrůzy života, ho ochromil. Poslední sestřin záchvat viděl naposledy před více než rokem. Slabost, potíže s dýcháním, čichací soli, posilující léky a za dva dny na celou věc mohl zapomenout. Žádný kolaps, žádná krev.
„Neměl jsem tušení, nevěděl jsem, že je na tom tak zle,“ vydechl. „Skoro pořád byla pryč a bylo snazší se neptat. Prostě vždycky jen přišel dopis ´Měla jsem problémy, ale jsem už v pořádku´ a já si z toho vybral jen to ´jsem už v pořádku´, protože nic jiného jsem nechtěl slyšet.“
Christine se sklonila a políbila ho na čelo.
„Slyšel jsi doktora. Za ten dnešek mohly nějaké drogy, které si vzala. Jinak by to tak zlé nebylo. A nevyčítej si. Kdyby stála o to, aby sis o ni dělal starosti, jistě by to uměla dát najevo. Jenže nechce. Je tak statečná! Ráda bych se jí aspoň trošku podobala. Vždycky jsem byla takové vystrašené kuře, hlavně aby si mě nikdo nevšímal.“
Raoul se na ni konečně podíval a pousmál se.
„Nepamatuji si tě jako vystrašené kuře. Malá Lotte měla vždycky tak smělé plány a sny! Mluvila jsi o nich tak vážně, až jsem ti skoro uvěřil, že je to pravda. Kdyby tě potkal jiný osud, určitě bys spoustu z nich uskutečnila.“
„Myslíš třeba tu cestu dolů po potoce až k zálivu v našich starých neckách?“
„Ne, myslím přece tu velkolepou výpravu na lodi krále elfů do země skřítků, kde jsme se statečně ubránili hejnu žraloků. Nebo to byly ovce? Už si nevzpomínám …“
Christine vyprskla smíchy a Raoul se k ní s úlevou připojil. Sladké, bezpečné dětství!
„Děkuji ti,“ řekl.
„Za co?“
„Žes řekla ano,“ odpověděl a políbil Christine na ústa. Dychtivost, s níž mu polibek oplatila, svědčila o tom, jak v uplynulých dnech postrádala jeho blízkost a pozornost. Stáli pak dlouho v objetí, jakoby se shledali po dlouhém odloučení.
Raoul svou snoubenku ještě jednou zlehka políbil: „Běž spát. Já se chci ještě podívat na Margot.“
„Mohu se tě ještě na něco zeptat?“ Christine váhala, zda má vůbec následující větu vyslovit. Jenže vikomt přikývl a jí nezbylo než říct to, co se jí honilo hlavou.
„Ten nápad co měla Marie Louisa, ten koncert na obnovu La Garniére, byl by ti opravdu tak moc proti mysli?
Zaskočen tak přímou otázkou dokázal Raoul jen zamumlat cosi nesrozumitelného.
„Dovol mi to udělat,“ naléhala Christine, „nemáš představu jak ráda bych pomohla! Jen tady sedím s rukama v klíně a všechny starosti leží na tobě. Takhle bys měl peníze a já bych si nemusela tolik vyčítat, co se kvůli mně stalo. A taky by to pro mě bylo něco jako rozloučení.“
„S ním?“ Úsečná otázka a hořkost v hlase prozradily víc než vikomt chtěl.
„Ne. S divadlem, s lidmi, s lety, která jsem tam prožila,“ dokázala Christine odpovědět pevným hlasem. Vzpomněla si na slova madam Giry a odvážila se dodat: „Copak netušíš, jak moc to všechno pro mě znamenalo?“
Na konci otázky se jí zachvěl hlas a vikomt se zastyděl. Možná měla Margot pravdu. Možná jsem opravdu jen zaslepený hlupák. Na co vlastně žárlím? Na mrtvolu?
„Pokud to je pro tebe tak důležité, promyslím to,“ řekl, „třeba to není tak špatný nápad.“
Nijak zvlášť o tom ale přesvědčený nebyl.