Erik

Zima se pomalými krůčky přiblížila ke svému konci. Má rozjitřená mysl po návštěvě Christiny a jejího syna před dvěma měsíci se již pomalu uklidnila. Cítil jsem se mírně provinile, už kvůli Jeanette, ale nemohl jsem tenkrát ovládnout své dávné city, dlouhá léta tak urputně potlačované. Od Antoinette jsem se dozvěděl, že se u Chagnyů situace zlepšila, chlapec si zřejmě vzal k srdci má slova, kterými se mi ho tenkrát podařilo jakž takž přesvědčit.
Musel si uvědomit svůj původ a postavení a nechovat se jako rozmazlené tvrdohlavé dítě.
Má dcera nyní přijížděla ze školy podivně veselá, nehodlal jsem zatím pátrat, co je toho příčinou…
S Antoinette se na sebe vždy nějak podezřele a spiklenecky usmívaly, občas se k nim přidala i Jeanette. Snad se mi někdy podaří zjistit, co za tím vězí.

Zrovna jsem přikládal do krbu dříví, když tu se ozvalo naléhavé bušení na dveře. V tom zamyšlení jsem vůbec nepostřehl zvuk přijíždějícího kočáru. Jeanette za mnou udiveně přišla z kuchyně.
Pomalu jsem otevřel a zůstal jsem překvapeně stát, byla to Meg se svým mužem.
V její tváří byly dosti patrné stopy dlouhodobého pláče.
„Dobré odpoledne přejeme, můžeme dále? Neradi Vás rušíme, bohužel Vám ale vezeme špatné zprávy.“ Řekl muž váhavě.
Přikývl jsem. Zmocnila se mne obava, že se snad něco stalo s Antoinette.
Když se posadili, Meg se na mne smutně podívala, oči měla plné slz. Byl jsem velice netrpělivý.
„Víte Eriku, nevím jak bych začala, ale stalo se hrozné neštěstí. Před třemi dny…“
Rozplakala se a nemohla dál, začal tedy vyprávět její muž. To, co jsem se pak dozvěděl, mi téměř vyrazilo dech.
„Paní de Chagny se právě vracela lodí společně se svým mužem z turné v Anglii, ještě měli před sebou návštěvu Marseille. Vůbec ale nedopluli do přístavu. Ten mladý kapitán byl velmi nezkušený, moře bylo toho dne dosti rozbouřené. Dvě míle od pobřeží v husté mlze jejich loď narazila na útesy a potopila se...“ Na chvíli se odmlčel. Nastalo nekonečné mrazivé ticho. Meg se trochu uklidnila a začala tiše mluvit sama.
„ Většinu lidí se i přes nepříznivé počasí podařilo zachránit...Raoula bohužel ne, zůstal uvězněný ještě se dvěma muži pod kusem stěžně. Než se je ale podařilo vyprostit, všichni utonuli. A Christinu dosud nenašli…“
Její poslední slova opět zanikla v usedavém pláči a pronikla do mé mysli jako ostrá dýka.
Nechtěl jsem uvěřit tomu, co jsem právě uslyšel.
Krev mi bolestně pulsovala ve spáncích.
„ Moje matka by cestu nezvládla, je na tom špatně. Proto jsme přijeli sami. Vaše dcera to snad ještě ani neví, řekněte jí to raději Vy sám, až přijede domů, já opravdu nemohu…“ zašeptala Meg.
„A co chlapec, kde je?“ zeptal jsem se starostlivě.
„ Víte, vévodkyně de Chagny neunesla tu obrovskou ztrátu, postihla ji náhlá mrtvice. Je zatím upoutána na lůžko, dnem i nocí je u ní ošetřovatelka. Mladý vikomt je zcela zničený, nemluví, bloudí po domě a odmítá jíst. Dali jsme vědět jeho strýci, Philippovi de Chagny. Měl by tam brzy přijet a postarat se o něj…“
Nabídl jsem jim, aby zůstali přes noc, ale odmítli. Meg měla velkou starost o svou matku. Rozloučili jsme se.

Tu neskutečnou noc jsem celou probděl. Jeanette se mnou dlouho seděla, držíc mne za ruku. Hluboce jsem si vážil její účasti. Pak jsem ji ale požádal, aby šla již spát a nechala mne raději o samotě. Mé oči pak ještě dlouho sledovaly plápolající oheň v krbu, jehož záblesky se bizarně odrážely od stěn pokoje, dokud z něho nezbyly jen poslední doutnající uhlíky.
Nedokázal jsem nyní popsat své pocity...smutek, lítost či snad hořká beznaděj?...z hloubi duše jsem si přál, aby to byl pouze nějaký hrozný sen, ze kterého se ráno možná probudím.
Venku se rozpoutal silný vítr, proháněl se mezi větvemi stromů a chvílemi vydával zvláštní kvílivé tóny. Na okno začaly dopadat první kapky deště. Jako by někde v dálce začali plakat andělé...
Odložil jsem masku na stolek, vyčerpaně se opřel do křesla, zavřel oči a ucítil, že mi po tváři stékají slzy...

***********************************************************************************

...Julien Carmet se vydal brzy zrána na procházku po pobřeží. S chutí potahoval z dýmky, pomalu kráčel a zamyšleně sledoval okolí. Byl kapitánem na obchodní lodi Désiré a dnes měl po dlouhé době volný den, protože jeho loď se opravovala v doku u přístavu Marseille.
Najednou mu pohled mimoděk zabloudil k oblouku zálivu. V dálce si něčeho podivného všimnul, zastínil si rukou oči před paprsky vycházejícího slunce.
Moře tam zřejmě vyplavilo snad nějakou rybu či předmět, zvědavě tedy spěchal k tomu místu.

Když přišel blíže, ustrnul. Byla to nějaká žena. Ležela bezvládně v písku, stačila se ještě zřejmě doplazit dále od vody. Vedle ní ležel kus dřevěného trámu, na kterém asi připlavala. Rychle k ní poklekl a pokusil se ji nadzvednout, obával se, že je již mrtvá. Nebyla.
Slabě se pohnula a z jejích promodralých rtů přerývaně plynula nesrozumitelná slova.
Přes její smrtelnou bledost si všimnul krásných rysů tváře, bylo jí asi kolem pětatřiceti let, dlouhé kaštanové vlasy měla rozcuchané a slepené mořskými řasami. Dle oblečení musela být urozeného původu. Napadlo jej, že možná bude z té nešťastné lodi, která včera v podvečer ztroskotala. Zabalil ji pečlivě do kabátu a odnesl v náručí do svého domu na pobřeží.
Spolu s matkou se o ni postarají.
Převlékli jí mokré šaty, umyli a zabalili na lůžku do teplých přikrývek, bylo ji třeba pořádně zahřát. Blouznila a stále něco šeptala, ale nebylo jí vůbec rozumět. Nakonec vyčerpáním usnula.
Julien usoudil, že ji raději zítra zaveze do hospice
„U milosrdných sester“. Bude lepší, když ji
prohlédne lékař...