Erik

...Byl to snad nějaký strašný sen?...hukot mořských vln, křik, pláč, děsivý zvuk praskajícího dřeva…Něco ji silně udeřilo do hlavy a pak ji obklopila studená náruč chladné vody, v poslední chvíli se v pudu sebezáchovy stačila zachytit kusu nějakého trámu. Zprvu se snažila plavat, ale pak se jen bezmocně nechala unášet mořským proudem. Možná vstříc smrti...Chvílemi ji opouštělo vysílením vědomí. Pak už si nic nepamatovala. Byla zde jen tma a prázdnota…
***********************************************************************************
Sestra Colette neúnavě utírala mokré čelo té ubohé mladé ženě, která se dosud neprobrala ze spánku. Něco hrozivého se jí zřejmě zdálo, byla velmi neklidná, ze snu pořád vykřikovala. Volala svého syna a pak stále jedno jméno…Byla zde již dva dny a stále nevěděli, kdo je a odkud pochází. Všimla si, že do dveří pokoje vešel lékař a rozmlouval s nějakým mužem. Přistoupili blíže k lůžku.
„ Stále se ještě zcela neprobrala, pane Carmete, má vysokou teplotu z prochladnutí a vyčerpání. Nad pravým spánkem jsem také objevil velkou podlitinu, zřejmě se udeřila silně do hlavy. Snad se nám ale podaří zažehnat počínající zápal plic. Budeme dělat vše, co je v našich silách. Pokud bude dostatečně silná, možná se nám ji podaří zachránit. A vy sestro, pečlivě ji prosím sledujte a pokud se probere, snažte se od ní dozvědět, kdo a odkud je.
Je mi líto, kapitáne, že pro Vás nemám příznivější zprávy ohledně jejího zdravotního stavu. Pokuste se nyní zjistit, kdo z té lodi je ještě pohřešován. Snad se aspoň Vy něco bližšího dozvíte.“
Kapitán Carmet se ještě jednou ohlédl k lůžku a pak s povzdechem odešel.

...Světlo...bodavě se jí opřelo do víček, když se pokusila otevřít oči...Slabě se pohnula a prsty se dotkla svých popraskaných rtů. Zoufale se pokoušela uvědomit si, kde to vlastně je. Pootočila hlavu a všimla si usmívající se sestry. Zkusila se zvednout, ale nešlo to.
„ No vida, má milá, vítejte zpátky mezi námi. Velmi jste nás potrápila. Jen klidně ležte,jste ještě velmi slabá, musíte se šetřit.“ Usmála se, dala jí napít
a pohladila po tváři.
„Děkuji, řekněte mi prosím, kde to jsem?“ zeptala se tiše sestry.
„ Jste v hospici U milosrdných sester ve městě Marseille. Před týdnem Vás našli na pobřeží. Opravdu
si na nic nepamatujete?“
Unaveně zakroutila hlavou a z očí jí vytryskly slzy.
„ A vzpomenete si aspoň, kdo jste, nebo jak se vlastně jmenujete?“
Dlouho přemýšlela a pak zašeptala.
„Myslím, že…snad…asi Christina…pak vysíleně otočila hlavu a po chvíli znovu usnula…

Julien Carmet již netrpělivě očekával příchod lékaře, protože měl pro něj nové zprávy. Konečně jej viděl přicházet.
„Dobrý den, kapitáne, rád Vás vidím. Víte už snad něco nového?“
„Ano pane doktore, podařilo se mi zjistit od našeho rejdaře, že ona žena cestovala z Anglie,spolu se svým mužem, hrabětem Raoulem de Chagny, který je ale bohužel mrtev...byli na té nešťastné lodi, která se před týdnem roztříštila o skaliska. S velkou pravděpodobností je to Christina de Chagny, primadona z Opery Garniére v Paříži.“
Lékař se zamyslel a pak řekl.
„ To jméno by souhlasilo, na to jediné si vzpomněla. Tak aspoň tedy již víme, kdo to je. Jen o smrti jejího manžela musíme zatím pomlčet. Je ještě velmi slabá, zničilo by ji to. Říkáte Raoul...udivuje mne ale, že dle vyprávění sestry Colette, když blouznila, jméno, které neustále opakovala, nebylo tohle…“
Julien na něj tázavě pohlédl.
„A jaké tedy?“
„Myslím, že Erik…Nu, pokusíme se kontaktovat přes policii nějaké příbuzné. Měli by se co nejdříve dozvědět, že je paní de Chagny naživu.“
S těmito slovy se oba muži rozloučili.

********************************************************************************

Philippe de Chagny zamyšleně seděl u stolu v pracovně svého bratra. Pohledem sledoval těch několik předmětů, které zde Raoul zanechal, včetně otevřené knihy,zřejmě s myšlenkou, že se k ní brzy vrátí…povzdechl. Stále se nemohl smířit s tím hrozným neštěstím. Byl nucen zde ještě zůstat. Matce se velmi přitížilo, záchvat mrtvice byl velmi silný.
A synovec….toho chlapce mu bylo velmi líto. V tak mladém věku přijít o rodiče…snažil se s ním navázat nějaký kontakt. Šlo to ale velmi ztěžka. Tady pomůže jen čas,který zhojí všechny rány.
Ze zamyšlení jej vytrhlo klepání na dveře, byl to sluha.
„Promiňte, pane hrabě, ale v předsálí na Vás čeká nějaký muž, přicestoval prý zdaleka, má pro Vás nějakou důležitou zprávu...“
„Děkuji, vyřiďte mu, že za chvíli za ním přijdu.“
Philippe ještě zlehka pohladil desku stolu a pak odešel vyřídit tu záležitost. Muž, který na něj čekal, smekl klobouk a představil se.
„Dobrý den přeji, jsem Jacques Truffaut, příručí policejního komisaře Gilberta Sagniera, přijel jsem za Vámi až z Marseille, pane…“
Philippe se zamračil, to je přece to místo, kde se to stalo…co jen může chtít...?
„A co pro Vás mohu udělat?“ zeptal se roztržitě toho muže.
„Víte, většinou jsem pouze nositelem špatných sdělení, dnes je to ale jiné, pane hrabě, mám pro Vás jednu dobrou zprávu. Dle předběžného vyšetřování a s velkou pravděpodobností byla nalezena žena Vašeho zesnulého bratra, paní Christina de Chagny…“
Philippe se zprudka postavil a popošel k tomu muži.
„To není možné, opravdu? A co je s ní, žije? Je v pořádku?“
„ Ano, dosud žije. Našli ji na břehu moře, vyčerpanou a promrzlou. Nyní je v hospici a bojuje s velmi těžkým
onemocněním. Bohužel si nevybavuje minulost, ale bude to určitě ona. Vzpomněla si jen, jak se jmenuje, stále se ptá na syna, nic určitého. A pak ještě ze snu volala nějakého Erika. Ten asi ale do Vaší rodiny nepatří, jak jsme zjistili. Nevíte kdo to je?“
Philippe jen zakroutil hlavou a otočil se zamyšleně ke stolu. Nevšimnul si, že se zlehka otevřely dveře a objevil se v nich Nicolas. Zřejmě poslouchal za dveřmi.
„Ale já ho znám, strýčku…“ Zašeptal chlapec. Udiveně se otočili ke dveřím. Přistoupil k nim blíže a zeptal se rozrušeným hlasem.
„Co je s maman, řekněte mi to prosím! Je naživu? Uvidím ji ještě?“
Pak se rozplakal a obejmul svého strýce. Philippe byl překvapený, tohle nečekal. Přivinul tedy chlapce na svou hruď a snažil se jej utěšit.
„Je naživu, musíme se připravit na dlouhou cestu. Řekneš mi, kdo je ten muž, kterého stále volá a pojedeme pro ni…“
Nicolas si utřel slzy a přikývl.
„A Vám pane Truffaute, moc děkujeme za tuto zprávu. Nyní s námi ale poobědváte, viďte?“
A pak společně odešli do jídelny...