Deidre - zlomené srdce III (8. část)

A dost! Další dva dny bez Richarda v domě hrůzy mě vytočily téměř k nepříčetnosti, kdo by se taky divil – v jednom domě s úchylným nadržencem a krvechtivou jezinkou – no to příliš i na takovýho psychicky labilního jedince jako jsem já. Ta baba jménem tchyňka všemožnými způsoby provokovala, až ve mně pomalu ale jistě kypěla žluč.
„ Richard se neozval, je mi líto…
… Ale kdepak jste byla drahoušku, můj syn zrovna teď volal a vy zase nikde…
… To je škoda, zavěsil.“
Výmluvy, výmluvy a zase jenom výmluvy! Přece ze sebe nenechám dobrovolně dělat blbku? Halóóó, Eliško… Ale já z ní tu pravdu dostanu, i kdybych z ní měla to přiznání vlastnoručně vymlátit!
Samozřejmě, že jsem prvotně neměla vůbec v úmyslu zajít až do takových krajností, nejsem pošuk, ale po tom, co jsem si vyslechla v následujících minutách by mě snad každý normální soud musel zprostit viny za jasnou nepříčetnost (i když, kdo ví?). Každopádně bych tím činem neprospěla jenom sama sobě, ale přinejmenším celému světu, ne-li všemožnému vesmíru. Taková zmije!
Chystala jsem se právě vtrhnout do ranního salónku, kde jsem měla podle Howardova kostrbatého návodu bezpečně nalézt svou milovanou mamá, když jsem si všimla, že dveře místnosti jsou z části pootevřené. Vím, že se to nemá, ale neodolala jsem – prostě jsem přitiskla ucho ke škvíře a zaposlouchala se do změti rozrušených hlasů, které nešly v žádném případě přeslechnout. V duchu jsem se ušklíbla – vždyť na Hertfordu nedělám nic jiného, než že poslouchám cizí rozhovory – ale když je to tak lákavé? Šmírák se ve mně nezapře. Být hrdinkou z akčních filmů, směle bych mohla konkurovat Jamesi Bondovi.
„ … no ne, a co vám na to řekl?“, rozeznala jsem zaskřípání madam Bradford. V odvetu se ozval perlivý smích.
„ Co by – miluji vás, a nemohu bez vás žít, drahá… Hlupáček.“
Z rozhořčených slov, pronášených sebevědomým hlasem, ze kterého se mi ježily i vlasy na hlavě, jsem s naprostou jistotou identifikovala jejich majitelku.
„ Blanche, nepovídejte, že jste ho nevyslechla“, užasla hraběnka překvapeně.
Jasně, Blanche. Další, co by si zasloužila pár facek
„ Ach, ano“, vzdychl ten unuděný hlásek. „ Ale byl to jen jeden mnoha bláznů, který si myslel, že s ním snad budu ztrácet čas. Nic zajímavého.“
Madam Eve se smutně zašklebila.
„ Stále myslíte na mého syna, že?“
Takže Jamieho trofej? Podívejme se…
„ Nechal mě tam tehdy stát jako nějakou poběhlici, na to se nezapomíná madam“, sykla mezi rty slečna Simmonsová.
„ Jistě, však jsem se mu to snažila vymluvit“, přitakala ihned paní Bradfordová, aby lady snad příliš nepopudila.
„ A potom přijel z Evropy“, pokračovala Blanche nenávistně.
„ Ano, také jsem doufala, že ho ten jeho rozmar přešel…“
„ Jenže se místo toho vrátil s NÍ“, vykřikla tmavovláska dopáleně. Nevědomky jsem se otřásla.
„ Blanche.“
„ Ne, nepřerušujte mě“, hlesla dívka značně unaveně. Vypadalo to, že ji poslední minuty dost rozrušily. Na malou chvilku mi jí bylo fakt líto. Chudák holka…
„ Vy víte, že jsme se rozešli kvůli hlouposti. JEHO hlouposti!“, zašpitala Blanche.
„ Ožením se jenom z lásky… Promiň holčičko, ale myslím, že nejsi ta práva… Odjíždím…“, zaječela náhle lady vysokým sopránem. Kruci, kde se to v ní bere?
„ A přitáhl si ji. Ji! Tu špinavou děvku, co by dala prvnímu, kdo by ji oslovil!“
Až teď mi teprve došlo o kom to mluví. Richard… A já?
„ Hraběnka z Hertfordu“, snížila Blanche opět hlas do normálu. Zasnila se.
„ Já prostě nesnesu, že se s Richardem tahá jiná“, vzlykla a vrhla se s pláčem k paní Bradfordové. Hééérečka, frkla jsem v duchu.
Tak a je to venku. Hysterický výlev je u konce. Hm, byla bych se vsadila, že ani jedna jediná slzička drahouška Blanche není skutečná. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, jak říkávala moje babička – a měla pravdu. Proto jsem dneska s Richardem, bez kterého bych se z těch svých problémů nejspíš nikdy definitivně nevyhrabala. Jemu vděčím za všechno, dokonce i za svůj život!
„ Klid drahoušku, klid“, konejšila tu rozeřvanou fiflenu paní hraběnka. „ O všechno jsem se už postarala.“
Blanche zvážněla. Dlaní si rozmázla modrofialové stíny a její tvář se při tom pitvorně stáhla.
„ Jak to myslíte?“, vydechla netrpělivě.
Eve mírně povytáhla povislé koutky nalíčených rtů.
„ Bylo to až příliš jednoduché“, zašklebila se. „ Není zas tak chytrá, jak se dělá.“
A sladce zašveholila
„ Moje milá, Richard právě zavěsil. To mě mrzí…“
A pobaveně se rozchechtala. Ten ďábelský smích mi rval uši.
Ta potvora slizká! Vyškubu jí všechny vlasy!!!
„ A co ON?“, zajímala se Blanche, napnutá jak struna.
Mrs. Bradford se zakabonila.
„ To byl tvrdší oříšek“, zamumlala rozmrzele. „ Ale znáte ho miláčku. Richard je a vždycky byl nesmírně podezíravý. A na to jsem spoléhala.“
Blanche se rozpustile zachichotala.
„ Když se tu objevil Jamie…“
Ztuhla jsem děsem. Richard se mi přece svěřil, jak moc na bratra žárlí. Co mu ta stará čarodějnice probůh nakukala???

Nasupeně jsem třískla starobylými dveřmi a zuřivě si dupla. A ještě jednou!
Vřelo to ve mně tisíckrát hůř než v nejnapěchovanějším kotlíku Harryho Pottera. Smrtijeda na tebe, babo bláznivá! Cvakala jsem zubama a přemýšlela, kde seženu v tomhle zapadákově nejbližší obchod s baseballovými pálkami, abych si to s hraběnkou konečně jednou provždy vyřídila.
Dýchej, kruci Eliško, dýchej!
Pokud jsem si myslela, že mě z tý jedobaby chytil přinejmenším infarkt, nebylo to nic proti tomu, když mě z mýho transu vytrhlo podivuhodné zašustění. Prudce jsem sebou trhla a rozzuřeně si přeměřovala nevítaného hosta. Jamie! Co tady ten zmetek dělá? A co tady vlastně dělám já?
Až teď mi teprve došlo, že v návalu zuřivé zlosti jsem sáhla po první klice, která se mi naskytla. Oou, švagříčkův pokoj… Rty se mu zvlnily v krutém úsměvu.
„ Čekám tu na tebe“, prohodil vcelku ledabyle a pomalým, plíživým krokem ke mně připlul. Otřásla jsem se vzrůstajícím odporem.
„ Co?“, nestačila jsem však dokončit, protože najednou, ani pořádně nevím jak, se ke mně hrubě přitiskl a nasál můj dolní ret hůř než pijavice.
„ Věděl jsem, že přijdeš“, šeptal přerývaně.
Zpanikařila jsem a vší silou ho odstrčila. Zakolísal.
„ O co se, proboha, snažíš?“, vyjel zuřivě. Aniž čekal na odpověď, znovu mi strkal svůj nechutný jazyk do krku. Bleee…
„ Zbláznil ses?“, vyhrkla jsem přidušeně mezi vzdechy. „ Co kdyby sem někdo přišel?“
Lišácky se zazubil.
„ Právě to mě vzrušuje“, zamumlal chraplavě.
Ježiši! Připadala jsem si jak laň zahnaná do kouta. Pomóóóc!!!
„ Co tě… vzrušuje?“, vykoktala jsem nechápavě.
„ Ale no tak, nedělej se!“, vybuchl, vytočený na nejvyšší míru mou tupou nechápavostí. Začínala jsem se bát.
„ Proč jsi jinak tady?“, zaútočil náhle.
Co teď?
Povýšenecky mě přejel pohledem a volnou rukou mi drze zajel k vnitřní straně pravého stehna. Zadržela jsem úzkostný sykot.
„ Vidíš“, prskl pobaveně. „ Richard není jediný, kdo má na tebe přednostní právo.“
Bylo mi z něj zle.
„ Nesahej na mě“, chtěla jsem zaječet, ale můj hlas mě zradil. Místo toho jsem měla pocit, jako bych škemrala o další doteky. Ne, tohle přece ne!
„ Bude se ti to líbit… jsi nádherná…“
Oslintával můj výstřih a já držela líp než mladá kravka bejčkovi. Vždyť já nechci!!!
„ Nechci… nechci“, vzlykala jsem a dusila se přitom slzami bezmoci, které se mi nezadržitelně řinuly z očí. Moje vyprahlé tělo mě zradilo.
Hodil mě na postel, nestarajíc se o moje nepohodlí a začal ze mě netrpělivě strhávat fialkový topík.
„ Nikdo se tě neptal na tvůj názor“, skřípal a znovu se hladově vrhl k mému poprsí. „ Tak i tak – budeš moje!“
Poslední chabý pokus o odpor se setkal s neúspěchem. Snažila jsem se ho ze sebe shodit, ale pohotově mi skroutil ruce nad hlavou. Krátce se zasmál.
Zhrozila jsem se. To snad nemůže myslet vážně!?
Co se to, krucinál, děje? O co se to ten Jamie vlastně snaží?
Vždyť on mě znásilní!
Jakoby se přestal ovládal. Proklínala jsem své vztyčené bradavky, které naběhly pod jeho dotyky a lákaly toho zaslepeného fanatika k dalším a dalším výpadům. Zvýšil své úsilí a bez sebemenšího zaváhání mi stáhl kalhoty i s kalhotkami. Děs propukl naplno. Začala jsem sebou mlátit jak dejchavičnej kapr v síti. Zbytečně.
Nevím, na jakej zázrak jsem čekala. V duchu jsem se modlila, ať už se ksakru někdo objeví a ta noční můra konečně jednou pro vždy zmizí, než budu definitivně v pr... Nebo aspoň za rychlý výkon šampiona Jamieho.
A Bůh mě fakt vyslyšel. Jenže za jakou cenu!?
„ Jamie? Elo???“
Zámek se otřásl v základech. Jsem mrtvá…
Richard!
Panika. Jak mu tohle vysvětlím??? Blbost – tohle se přece nedá vysvětlit.
„ Jé, ahoj miláčku. Právě si zkouším nové tričko a Jamieho jsem si přizvala jako poradce. A mimo to jsem při tom bohužel ztratila podprsenku, kalhoty a dokonce i kalhotky, no není to švanda? Doufám, že ti to nevadí???“
Mrtvá!
Jamieho na rozdíl ode mě ono menší vyrušení absolutně nerozhodilo.
„ Zdravím tě, bratříčku“, uchechtl se, instinktivně mě poplácal po holém zadečku a jeho zájem se v dalším okamžiku cele přenesl na pozapínání knoflíčků u saténové košile.
Richard stál mezi dveřmi, křečovitě zarýval nehty do jejich rámu a supěl hůř jak parní lokomotiva. Výmluvná scéna v Jamieho pokoji byla více než usvědčující. To je konec…
„ Já jsem to věděla“, zahořekovat madam Bradfordová, která se vhrnula do místnosti jak velká voda, s pošklebující se Blanche v patách. „ No neříkala jsem ti to, Richarde?“
Ten se stále nehýbal, jen mě propaloval všeobviňujícím pohledem. Nedalo se to snést…
„ Richarde…“, hlesla jsem jenom, halíc se do potrhaného topu. Ale Jamie mě bohužel předešel.
„ No co, alespoň se nemusíme s Elou dál schovávat. Že, miláčku?“
Kousla jsem se do rtu. Bastard!
„ Jak jsi jen mohl?“, vysoukal ze sebe zkoprnělý Richard. Ach, lásko…
Jamie se zlověstně otočil k pobledlému bratrovi.
„ Spíš bych se zeptal, jak mohla ona“, odsekl a kývl směrem ke mně. Komediant jeden!
„ Richarde…“, popotáhla jsem.
Ledový pohled a jediné slovo:
„ Rozvod!“

„ Proč jsi to udělal?“, vyrazila jsem přidušeně, jen co jsem se trošičku sebrala. Richard zmizel po vyřčení svého ortelu neznámo kam, následován soucitnou hraběnkou a oddanou intrikánkou Blanche, zatímco já s Jamiem opět osaměla.
Už jsem se ho nebála. Co víc mi mohl udělat???
Jamie se ke mně laskavě sklonil, rukou mi pevně stiskl bradu a drtil mě přitom svým spokojeným úsměvem.
„ Dovol, abych ti něco vysvětlil, drahoušku.“
Zaskřípala jsem zuby a vzpurně pohodila hlavou.
„ Poslouchám.“
„ Náš otec uzavřel před svou smrtí novou závěť“, začal švára svou nudnou story a já měla co dělat, abych mu neseškrábala z tváře tu jeho arogantní samolibost jednou provždy.
„ Je ti doufám jasné, že hraběcí titul zdědil nejstarší z jeho synů, to znamená Richard. Ještě mě chápeš, zlato?“, povytáhl obočí aby se přesvědčil, že ho stále vnímám.
Uraženě jsem prskla. Bral to jako souhlas.
„ Fajn“, kývl lhostejně. „ Jenže zároveň také určil, že dědicem veškerého jeho majetku se stane ten syn, který se ožení a jako první zplodí potomka. Peníze, kterými prozatím s Richardem disponujeme nejsou nic proti bohatství, které otec zanechal ve švýcarských bankách. Jistě ti už došlo, proč jsem to všechno udělal, nebo ne?“
Zatmělo se mi před očima. Hajzle!!!
„ Nebylo těžké přesvědčit ke spolupráci matku“, pokračoval jedovatě. „ Ta žila představou, že si její synáček vezme tu hlupačku Blanche. Jenže i tu jsem si pojistil. Kdo by řekl, že je to taková divoška?“, zasnil se, ale vzápětí pokračoval.
„ Zařídit Richardovi pracovní cestu do Stockholmu pak nebyl žádný velký problém. Všechno dokonale klapalo. No řekni sama Elo – nejsem já geniální?“
Cítil se nejspíš jako mistr světa, ten stupidní egoista. Nejspíš si říkal, jak ho hystericky ocením. A já se ho naopak rozhodla definitivně srazit k zemi.
„ Ty idiote“, zavrčela jsem posměšně. Idiote…
Na tohle jsem čekala celé ty tři roky. Za Richarda. Za sebe. Za to malé…
Nadechla jsem se. Teď nebo nikdy!
„ Já nemůžu, posloucháš mě? Já nemůžu mít děti!“
Ticho. Debil na mě čučel hůř jak na postiženou leprou.
„ Nemůžu mít děti! Kvůli tobě, Jamie…“
Zvedla jsem hlas.
„ Kvůli tobě jsem si zničila život!“
Šílený vzlykot.
„ Tehdy po té události v Edinborough jsem otěhotněla“, spustila jsem stavidla hrůzy. „ Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi šestnáct a tys mě v tom nechal… Nechal si mě v tom plácat samotnou! A tak…“
Dusila jsem se. Proč je to tak těžké?
„ … jsem šla na interrupci.“
Vylítl jako čertík z krabičky.
„ Cože???“
„ Slyšel jsi“, zamrkala jsem mezi přívalem slz. Po chvilce jsem se jakž takž uklidnila.
Nedá se sice říct, že by se mi nějak extra ulevilo, ale přece jen jsem měla lepší pocit.
„ Elo“, vydechl Jamie šokovaně a natáhl ke mně ruku.
Ucukla jsem.
„ Elo“, zaškemral nanovo.
„ Jdi už konečně k čertu!“, vřískla jsem znechuceně a rychle zamířila ke dveřím. Pryč odtud!
„ Jdi k čertu Jamie – ty i ta tvoje proklatá rodina!!!“
„ ELO!“
Nechala jsem ho za sebou. Zlomeného, poníženého… a ani se neohlédla.
Nechala jsem ho za sebou. Stejně, jako celé tři roky mého dosavadního života.

Kufry jsem měla sbalené během půl hodiny. Proč zbytečně setrvávat v doupěti zmijí? Teď už mě tu ani nic nedrželo…
Sunny řvala při loučení jak želva, Una potajmu posmrkávala do rukávu uniformy a Merwin, staříček můj milovaný, jen stěží potlačoval nefalšované slzy.
Z domu jsem vypálila rychlostí vzdušné střely, nehodlala jsem nikoho dál obtěžovat. Přesto jako bych cítila v zádech vražedný pohled paní hraběnky a srdce mi přitom cupovala Richardova slepá nedůvěra.
Ach, Bože… Bože… co jsem udělala??? To jsem tak špatná – vážně jsem? Za co mě tak trestáš???
Když už jsem měla pocit, že bych mohla být jednou v životě šťastná… je konec… konec…
A já zase na začátku.
Výlet do Anglie mě stál mnohem víc, než jsem si kdy vůbec dokázala představit.

„ Promluv si s ním. Uvidíš, že to pochopí.“
Colin mě probodával ztrápeným pohledem, naivně doufajíc, že to s mou tvrdohlavou palicí přece jen nějak pohne. Nešikovně mi utíral mé krokodýlí slzy.
„ Dáš si něco?“, zajímal se ustaraně.
„ Hm, kafe“, broukla jsem na půl pusy. „ Bez mlíka a cukru“.
Měla jsem mrtě černou náladu a co by víc vyhovovalo mýmu pochmurnýmu stavu než hrnek pořádný dávky kofeinu?
Zavřela jsem oči a ukazovačky si masírovala spánky. Je mi tak blbě…
„ Myslel jsem spíš panáka“, hlesl, ale rozhodl se mi nakonec bez vyhovět. Další zlozvyk, který jsem si v Británii vypěstovala. Místo čaje o páté teď piju kafe na litry, haha.
Když jsem zdrhla z Hertfordu, nevěděla jsem v první chvíli kam jít.
Colin – problesklo mi hlavou. Moje jediná záchrana…
Když jsem se sesunula na pohovku v jeho londýnském appartementu a mezi vzlyky hrubě vylíčila celou svou situaci, beze slova mě objal.
„ Ty to nechápeš“, vydechla jsem nešťastně. „ Už mě nechce vidět. Nikdy!“
„ A co chceš potom dělat?“, zajímal se Colin.
Má cenu mu lhát? Pokrčila jsem rameny.
„ Nechám se rozvést.“
Jednoduché, že?
„ A to říkáš jen tak?!“, durdil nahněvaně. No jo, asi mě má fakt rád.
„ Richard to chce“, špitla jsem odevzdaně.
Colin mě pevně uchopil za bradu a donutil podívat se mu zpříma do očí.
„ A co chceš ty, Elo?“, zašeptal.
Co chci já? Kdy se kdo naposledy zajímal o to, co chci já???
„ Nevím“, přiznala jsem po pravdě. „ Ach Coline, všechno se mi hroutí…“
Lehce mě pohladil po tváři a pomalu mě přitiskl k sobě. Trošku neohrabaně, jako by se snad obával, že mě jinak rozdrtí.
„ Elo“, vzdychl si. „ Jsi tak strašně zvláštní…“
Jeho rty byly neskutečně blízko.
„ Ale patříš k Richardovi“, vzpamatoval se a raději vstal, abych ho víc nepokoušela. Rázoval po místnosti, aby se uklidnil.
„ Tím jsi nejsem vůbec jistá“, frkla jsem poněkud ublíženě. Proč mě všichni odhánějí?
„ Ty jsi holt taková malá Deidre…“
Zamrkala jsem na Colina. Deidre?
Aha, Deidre – zlomené srdce. Alespoň tak to vysvětluje skotský slovník, pokud si dobře vzpomínám.
„ Tak co uděláš?“, dloubl do mě Colin, aby mě probral.
„ Nechám se rozvést.“

***

Epilog:

Bylo krátce po jedenácté, ale já nemohla za nic na světě zabrat. Rozvalovala jsem se po Colinově posteli, zatímco si ten chudáček užíval péra luxusního sofa v obýváku. Bylo od něj milý, že mi poskytl azyl na těch pár dní, než se vrátím do mé milované Czech Republic. Kam se hrabe Ritz!
Zdálo se mi, jako by klaply vstupní dveře bytu. No co, tak se Colin vyšel pobavit, přece mu to nebudu vyčítat. Nemůže se mi věnovat čtyřiadvacet hodin denně, to už bych fakt chtěla moc. Jsme jenom přátelé. Nejlepší přátelé!
Celou dobu pobytu se ke mně Colin choval jako dokonalý džentlmen. Nevím, co bych si bez něj počala. Byl jediný pozitivum mýho zatracenýho života…
Zvonek? Že by si zapomněl klíče? Nebo mě už straší halušky?
Vylezla jsem docela neochotně ze svého vyhřátého pelíšku a přeťapkala ložnici i rozlehlý obývák (přičemž jsem na pohovce Colinovu siluetu skutečně nezaznamenala) až ke vchodovým dveřím. Jenže co když je to nějaký vrah nebo úchyl? Že by Vřískot?
Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a stiskla kliku.
„ Elo.“
Můj mozek lehce nepobíral.
Richard!
„ Co tady děláš?“, vyštěkla jsem až příliš ostře. Okamžitě jsem toho zalitovala.
Sklopil pokorně hlavu.
„ Colin mi volal.“
Zmohla jsem se jen na pouhé „ Hm“.
„ Nepozveš mě dál?“, prohodil jen tak mimochodem.
Zamračila jsem se.
„ Řekni mi jediný důvod, proč bych měla?!“
Co to se mnou sakra je? Vždyť je to Richard. A přišel za mnou!
Nepatrně se pousmál.
Nepohnula jsem se, když mě pohladil po vlasech. A po tváři. Ani když mě políbil.
Vím, že to zní jako kýč, ale v jeho očích se zrcadlila jenom… LÁSKA?
„ Richarde?“
Mírně si odkašlal. Proč mě tak napíná?
„ Protože tě miluju, Elishko“, vydechl, než se naše rty opět střetly. Konečně!!!
V duchu jsem roztrhala papíry o rozvodu.
Díky, Coline :-)

KONEC