Druhá šance(13 část)

Uběhl měsíc od setkání s Danovou sestrou Terezou a zároveň i měsíc od narození malé Zuzanky, Danovi neteře a snad také můžu říct, že i měsíc od našeho seznámení a našeho začátku chození.
„Holky! Vstávat!“ vykřiknu v pokoji holek a jako každé ráno roztáhnu závěsy, za kterými tentokrát nevykoukne sluníčko, ale déšť.
„Né, ono prší!“řekne naštvaně už po ránu Deniska a hned se začne schánět po děštníku a to samé začne dělat i Barunka, takže probuzení je celkem snadné. Pršet by mohlo častěji, pomyslím si s úsměvem, když je dostanu z postelí skoro hned.
„Přijede dneska Dan se Zuzankou?“zeptá se hned Barunka.
„Nevím Bary, zkus mu zavolat“poradím ji a ona hned začne o tomhle nápadu přemýšelet s tím, že zavolá až ve školce, protože by zase Dan chtěl mluvit semnou a na její otázku by se nedostalo.
„Ty jsi kecka“řeknu se smíchem a Deniska se přidá s tím, že je to pravda.
„Tak dost, bežte se nasnídat“zaženu je a holky se smíchem poslechnou. Zajdu se rychle převléknou a rovnou si i ustelu a holkám, když tak rychle vstali udělám to samé taky hned, abych se s tím nemusela otravovat odpoledne a přidám se k nim. Holky živě diskutují o výletě, na který jednou za týden, na který se strašně těší, vymýšlí, že musí být spolu na pokoji a různé další věci.
„Mami, nebude ti smutno?“zeptá se najednou uprostřed plánů Barunka
„Neboj se já to zvládnu“ujistím ji
„Fakt?“zeptá se znovu.
„Určitě“ujistím ji znovu. Bude to sice divné poslat ty dvě na týden pryč, hlavně proto, že tak dlouho beze mě nikdy a nikde nebyli, takže to bude taková menší premiéra a já jsem docela zvědavá, jak to zvládnou, už proto jsem taky na možnost stesku připravila Danielu, která jede s nimi a upozornila ji na různé potíže, které to může mít, ovšem jak slíbila, vše zvládnou.
„Holky převlíct, nebo vám to ujede!“řeknu výhružně. Holky se jako na povel vydají převlíct do pokojíčku, takže já si dopřeji čaj, který mi už vystydl, tudíž musím použít mikrovlnku, abych si ho ohřála, ale vyruší mě zvonek, takže se rozhodnu, že dojdu otevřít. Určitě Dan, pomyslím si a s úsměvem na tváři jdu otevřít, ale jakmile otevřu dveře, úsměv mi z tváře zmizí.
„Zdar dcero“pozdraví mě otec, kterého jsem v životě nechtěla už vidět. Na nic víc nečekám, rychle se pokusím dveře zavřít, ale on je rychlejší, takže je rozrazí, až narazí do zdi a on v klidu vejde dovnitř.
„Co chceš?!“vykřiknu ze zoufalství a snažím se od něj držet do nejdál. Stále couvám a on jde stále blíž ke mně a já ucítím, že narazím na kuchyňskou linku, sakra, pomyslím si. Přibliží se úplně až ke mně a já se jen modlím, aby si nevšiml holek a holky zůstali v pokoji.
„Hádej!“vykřikne se smíchem a otočí se dokola. „máš to tu pěkný“
„Co sakra chceš?! A jak jsi mě našel?!“
„Jednoduše, sleduju Denisu, nejprve jsem si nebyl jistej zda je to ona, ale pak jo, takže jsem ji vysledoval až sem a našel si i tebe. Proč jsi mi neřekla, že máš děcko?“ zeptá se a já si všimnu vyděšeným holek ve dveřím pokoje. Rychle jim naznačím rukou ať zalezou do pokoje, což Deniska pochopí, vezme Barunku za ruku, druhou ji dá na pusu a pomalu ji stáhne do pokoje a pak potichoučku zavře dveře, ale před tím ještě šáhne pro mobil.
„Řekni mi co chceš?! Já ti to dám, ty vypadneš a necháš mě na pokoji!“ řeknu a natáhnu se pro peněženku, kterou mám na stolečku a s rozklepanýma rukama s ní vytáhnu všechny peníze, které v ní mám a podám mu je.
„Tak málo?!“vyštěkne, ale přesto si peníze vezme.
„Víc nemám!“zašeptám. Hodí po mě vražedný pohled, který znám z děství a vytrhne mi peněženku z ruky, aby se předvědčil.
„Fajn, příště si příjdu pro víc“ řekne, když se přesvědčí, že opravdu v peněžence nic nemám. Ještě se otočí, otočí se ještě jednou a pak ještě jednou, až mě to přestane bavit být pořád ve střehu a to se mi vymstí, takže když se přestanu dívat, dostanu ránu do obličeje, až spadnu na zem a shodím všechno nádobí co tam bylo postavené.
„Příště víc jasný!“vykřikne a aby tomu dal důraz dá mi pořádný kopanec do břicha a pak, jako by si to rozmýšlet, po chvilce jich přidá ještě pár.
„Tak zítra čau“řekne na rozloučenou a práskne dveřmi. V tom momentu se rozletí dveře od pokojíčku a já jen vidím, jak se nade mnou sklání Barunka s Deniskou a na tvář mi dopadají jejich slzyčky.