dEMOnstrace - 1.kapitola

1.
Masturbuji už jen tak.
Ze zvyku.
Spíš zvuk tradiční moravské lidové písně, než argonautovo fascinované Mon Dieu.
Občas to vypadá že, když už si chci jen tak sednout a politovat se, potřebuji až hanebně dojímavou hudbu. Potom se dostaví jakés takés kýžené uvolnění. Jen sedím. Tupě hledím z okna na opadané stromy. Stromy tenké jak dětské prstíky nesměle se protahující před nízkými paneláky.
Roční menstruační cyklus.
Tak by se asi dal přirovnat ten stav, který se ne a ne smísit se stékajícími slzami a ne a ne odplynout do zapomnění. Letos se ke všemu na mě nakupily problémy, které jsem nikdy předtím řešit nemusel.
Pouštím si porno už jen tak.
Ze zvyku.
Abych z hlavy vyhnal rozkýchané oslí spřežení vzpomínek.
Marně.
S lahváčem čerstvě vyloveného z ledničky připomínám parodii na chlápka po třicítce, jež si promítá své dosavadní bytí. S notnou dávkou sebekritiky zjišťuje, že jeho snažení mít kýžené postavení a uznání se minimalizuje na pouhé vdechy a prdy. Na náladě mu ani nepřidává fakt, že při cestě tunelem vedoucím do hypermarketu zněly jeho kroky tak chcípavě neslyšně.
Kyslíkový parazit.
Tak by se dalo přirovnat moje bytí.
V jednadvaceti si prožívám věci, na které bych neměl mít právo snad ještě jednu dekádu. Po hodině ještě nekončící přednášce jsem si představoval mé šlépěje zprudka dopadající na čalouněné sedátko židle přede mnou. Přitom řvu hlasem hodného přirovnání k ryku bandy Vikingů s krví potřísněnými sekyrami.
Igelitový sáček.
Tak by se dal definovat můj život.
Ve filmech je mikrotenovému sáčku připisován punc romantična. Nechává se unášet rozmary větru. Jen si vlaje. Ale je to jen odpad. Molekuly představující unuděné dětičky dvou přepracovaných rodičů se vzepřou tisíciletému bydlení pod jednou střechou a sáček splyne se zemí, ze které vzešel. Zprvu dokonalé poupě lidského života začnou zohyzďovat jaterní skvrny.
Ruku na srdce. U většiny lidí se smrtka nejspíš nebude muset šprtat v nose nudou, jelikož večer na pekelné kalbě malinko přebrala a díky tomu nechtěně svolila děsně otravné loučení s celým zástupem blízkých. Kolik nebožtíků využívá sociálního výdobytku a je pohřbívána pouze za peníze daňových poplatníků? Nebýt toho, tak by skončily v popelnici před svým barákem.
A nebo jako masokostní moučka pro dobytek.
Nikomu by nestály ani za zlámanou grešli. Kdo by tímhle „happyendem“ chtěl říci smrti ať jde do prdele?
Robinson Crusoe.
Tak bych si nesměle dovolil přirovnat svou samotu.
Což je docela na hlavu padlé, by si zase někdo dovolil poznamenat. Čtvrt miliónu lidí, by si nedovolil nepřipomenout. Ovšem. Jenomže nikdo z nich není výkladní skříni nabízející nakouknutí do svých duší. Ani já takový nejsem. Jsem maestro rozporů. Chci brát, ale sám nic nenabízím.
Doposud jsem se necítil tak osamocený.
I já mám svého Pátka.
O víkendu jsem měl možnost pocítit souznění. A to když jsem v románu vypůjčeném z městské knihovny narazil na stránku, do níž bůhví kolikátý čtenář připsal chybějící háček nad jedním slovem. Jako když na rádiu chytnete mystický hlas. Jsme s tebou, řekne.
Neboj se, řekne.
Někdy by nebylo od věci se dozvědět, co si o nás myslí úplně neznámí lidé. Jen si takhle vykračujeme, každý se svou pravdou. Jsme přesvědčení o své neomylnosti. O své nadřazenosti. Se svým, s nikým nesrovnatelným, srdcebolem.
Agregace.
Agregací rozumíme náhodné seskupení lidí nemajíc spolu žádné výraznější pouto. Aniž by se navzájem znali. Aniž by na sebe působily. Lidé procházející kolem nás.
Dav.
Pojímavý chaotický útvar vzniknuvší na základě krátkodobého podnětu. Podnětem může být jančení nespokojené zákaznice, která byla in někdy v ranných počátcích módního průmyslu. Je jí záhadou jak je možné, že na této pokladně neberou kreditní karty.
S chutí bych ze sebe udělal totálního krypla. Jen abych unikl tomu ubíjejícímu vzduchoprázdnu, co se bezostyšně rozvaluje po mé mysli. Co by na to řekli lidi?
Co by se stalo?
Nejspíš by zjistili, že něco zapomněli a honem ode mě. Nejspíš na sebe jen toužím upozornit. Čeho jiného chtějí dosáhnout lidé, co při teplotách, povážlivě lelkujících kolem nuly, nosí kraťase a kristusky? Mezi ně samozřejmě nepatřím.
Dbám o své zdraví.
Nebo si těmito šílenostmi jen zpestřuji nadušipovznášející brigádu v příjemné atmosféře regálového sídliště uvnitř toliko milujícího hypermarketu.
V Egyptě je spolek mužů s nejdelšími knírky. Kdo by chtěl metr dlouhý knírek, nehty? Je starost o nejdelší vlasy pěnízkůžravá stejně jako si červí díra dopřává hvězdičkové menu s planetami jako přílohou? Pomyslel chlápek na to, že mu díky jeho ambici – penisem utáhnout větroň – už nejspíš nemusí pomoct prostředek na podporu erekce?
Kouknu na své levé zápěstí. Žádné vytetované číslo. Alespoň, že je na kartičce, kterou mám připnutou na firemním triku. Abych nezapomněl, kdo vlastně jsem. Na zádech mám napsáno: Mohu Vám pomoci?
Chci si do hlavy provrtat otvor, aby se vzduchoprázdno vyplnilo něčím méně bolestnějším. Myšleno obrazně. Dbám o své zdraví.
Tak by se dalo charakterizovat mé přežívání.
Co asi přimělo Němce, aby si po internetu našel svého kanibala?
Snad mají buddhisté recht, když věří v reinkarnaci. Sansáru. Třeba jsem v minulých životech žil tak duchaplné a plnohodnotné životy, že jsem si právo na štěstí vybral minimálně na tři další existence. A teď se musím smířit s druhořadým zbožím. Nemám rád věci ze second-handů.
Debilní kecy.
Tak by se dalo okomentovat moje bytí.
Přede mnou postává muž. Vozík schraňuje takové šperky jako salámy, různé plísňové sýry, bůčky a já nevím co ještě. Jeden by se nad tím ani nepozastavil. Kdyby ale pán nebyl Hitchcockovské konstituce. Sebemenší svačinka zavání nájezdem vykradačů hrobů.
I já mám svého Pátka.
Nejsem schizofrenní. Nejsem kámen v Čínské zdi filmových postav, za jehož nervové synapse tahají Jeckyll a Hyde. Lidem při pohledu na mě neteče ze všech možných i necudných míst mýdlová pěna, jak při sledování mýdlových oper s bueno prsatými mulatkami.
A přece, má mysl je svým způsobem rozdělena Sinajským průplavem úzkým jako list papíru. Život je potom o něco málo méně bolestnější. Už v dobách, kdy mou jedinou starostí byla mezigalaktická bitva probíhající nad kobercem a hlavně poté co se ručičky hodin nachýlily k hodině po večerníčku, byl mi vždycky někdo poblíž. Byl jsem pirátem a ona smyšlená osoba mým papouškem ara. Snad každé dítě má výhrady k brzkému chození na kutě.
Měl jsem hru.
Postel byla mým pick-upem. Barevné kostky ohraničovaly a rozdělovali postel na dvě poloviny. Zadní část představovala korbu, kterou jsem po dlouhé a úmorné pracovní cestě používal coby spací prostor. Veškerá šeď večera ustoupila do pozadí před neonovou září snění. Ten, kdo netrpí chronickou rýmou si nedovede představit to radostné chvění mých nosních chloupků. Byly psi dlouhou dobu držení na řetězech. Smrdutý kožený obojek byl sundán. Alespoň na okamžik jsem neměl pocit, jako bych dýchal přes jakousi blánu, přes dva hluboko narvané tampóny. Chloupky se hladily s vůni moře, do něhož se promítala hvězdná melancholie. Oči uzurpovaly každý centimetr černého koberce večerní klenby potřísněné stříbrnými cetkami.
Mé zorničky odhalovaly duši jako dvě striptérky své silikony.
Kdybych se snažil více, snad bych ucítil i pot měsíce. I když jsem se už s plynoucím časem dělil o korbu s jakoukoliv vysněnou osobou a hru na pick-up zahodil do koše mezi jiné infantilní prkotiny, nechtěl jsem o svého papouška ara přijít. Přiskřípl jsem mu křídla a kolem nožky připevnil kroužek ukovaný z tužeb jakým bych já chtěl být. Stal se mnou. Sám sebou si jsem nejlepším přítelem.
Každý z nás je jedinečný.
Každý z nás si žije jiný život.
Navzájem si jsme jing a jang.
Setkal jsem se s názorem. S potřebou vizuální charakteristiky. Hrdinů. Spíše použiji výraz: Postav. Představte si mě, jako vás.
Máte rád gumové medvídky? Máte asymetrickou postavu?
Nejde vám na rozum, jak je možné, že nikdo přes baloňáky a široké klobouky nepoznal, že želvy ninja nemají takříkajíc lidské rysy?
Představte si mě jako otravného ex-přítele.
Přespříliš horlivého.
Nebraňte ke mně přiřadit obličej známého.
Honibrka prudící vás vyhuleným stereo. V době, kdy slušní lidé dřepí před seriálem ze zdravotnického prostředí.
Polichotíte mi připodobněním k Bradu Pittovi.
Zaručeně nejlepšímu novodobému herci.
Jen si mě nepředstavujte s chlupatými zády!
Vytáčí mě chlapi, co si po močení neumyjí ruce.
Široké kalhoty. Nemají pojmout široké životní ambice. Neobalují nabubřelé ego. Mé ego bulí pod dusícím přívalem umělohmotných barevných kuliček z dětského koutku. Alter-ego je kousek nad věcí.
Nepotřebuje tolik čokolády.
Zajíst rybí tuk samoty.
Mám dvoje boty. O bílých později. Druhé jsou děravé. V dešti tak nebývám v louži jen obrazně.
Sprostotou se vypičovat z letokruhu konstruktivní destrukce osobnosti.
Poslouchám hip hop a jsem tvrdý jak nanuk v mrazničce odpojené od elektrické sítě.
Kašlu na vizuální charakteristiky pisálků! Stejnak si za postavy dosazuji své lidi.
Pseudo Sinatrovi Rats.
Jebat MHD, jedeme v autě. Viz text hip hipové skupiny H16.
Nebuďte pasivní. Každým vyčištěním zubů vězíte v mělčině pasivity.
Chtěli jste kreslit? Jako malí jste promalovali kvanta výkresů?
Pohybné kvality.
Se snem.
Nezařadit se.
Dávám možnost. Zaktivizujte mozky.
Nakreslete v hlavě mou tvář.
Šukejte se mnou před spaním. Dělejte co chcete.
Snažně vás prosím.
Buďte mým opakem! Žijte. Buďte strůjci svého štěstí. Je pro mě jednodušší vám promlouvat do duše. Tvrdit: Není pozdě na změnu! Na druhou stranu vám tvrdím: U mě zdechl pes, pro mě je pozdě.
Jako když ovladačem přepnete program. Když na mě nuda močí, přijde Samuel (Tak ho třeba nazvu. Je celkem putna jak se jmenuji já. Můžu být Adamem, stejně jako Honzou, Petrem. Petr postačí.). I když můj pohled zaměstnává pohoří špeku rýsující se přes tričko pána s narvaným vozíkem, v mysli sleduji nákup Samuela a jeho kamaráda. Samuelovi se všechno daří. Nikdy nic moc nepokazí. Pohádkovým princem, jemuž sudičky přiřkly dokonalost.
I když občas i on přešlápne.
Aby nebyla nuda…
Jen jeden z nás je upír z Nosferatu. Prznitel slunných dnů. Kůrovcem. Oparem na rtech. Levobočkem Evžena Oněgina. Zbytečným. Smutné na tom je, že jím jsem já.