dEMOnstrace - 2.kapitola

2.
Slunce už před nějakou tou hodinou ulehlo ke spánku a na okna tramvajky se promítá dění uvnitř. Kolem odrazů hojného počtu, hlavně mladších ročníků, poletují světlušky nejintenzivnějších světel ulice. Tramvaj sebou v zatáčce lehce cukne s grácii usychajícího stromu.
Jakýpak šampón si asi prsty vtírá do vlasů bruneta, jejíž oči jsou skořápky ořechu plující po lesní bystřině nostalgického britského pop-rocku linoucí se mi do uší? Je objemový?
Voní po fialkách?
Kondicionér? Tři v jednom? Zdalipak alespoň tuší, že můj – jen na oko doblbahledící – pohled patří jen jí? Kouzlo odrazu na skle spočívá v tom, že si nikdy nemůže být jistá mým okukováním. Můžu si počínat jako chlípník bez hrozby sankcionování pohrdavým pohledem.
Či dramatickou fackou.
Tramvaje připomínají lidi. Jejich důstojnost je zprzňována bacily, zvratky a močí cestujících tvářící se zprvu přátelsky.
Robotická ruka v továrně na automobily uvíznuvší v začarovaném kruhu stereotypu.
Jsem jediný, kdo má pocit, že je kolem břicha připoután bavlněným provázkem k papírovému draku? Táhne mě od smrtelně skalnatého břehu k prokvetlé lučině, a naopak. Kde jsou ty časy, kdy jsem míval stavy beznaděje z toho, že jsem neprožíval žádné markantní životní zvraty? Každý vlas zůstával díky tomu bezvětří na svém místě. I v tom bezvětří býval drak poháněn rozkošnickou touhou mi ubližovat.
Jeho kosočtverečný tvar a žlutý vysmátý smajlík mi dával jasně najevo, kde mě má…
Jednou jsem se nad těmi skalisky jen mihnul. Jindy mi z noh crčela smuteční krev. A když už se teďka konečně začalo něco dít, nejraději bych zalezl pod peřinu a plul nicneděláním. Nejspíš by se našli lidé, kteří by řekli, že si libuji v sebelítostí. Nezastírám, že tomu tak nebylo. Jenže, teď je jiná situace.
V poslední době mám důvod být v rozpoložením, v jakém jsem.
Od včerejška se toho hodně změnilo. Chmurná radioaktivní oblaka prořídla a odvanula o dům dál. Jen doufám, že mou celkem dobrou náladu nezhatí křižník Potěmkin, jehož tři děla nelítostně míří na můj troufalý krůček k pohodě. Bravurním kouskem jsem přechytračil Charóna a už se brodím ke břehu.
Pamatuj na mě, když budeš sama, budeš jen snít, zapamatuj si mé zvláštní potřeby. Viz. text skupiny Placebo. Moje angličtina je, ovšem užitečná jako práce ruských vědců na zamítnutém raketoplánu Buran.
Uvědomil jsem si vibraci mobilu v kapse u zimní bundy. Pozadí barevného displeje s porschem vystřídalo: mamka.
Povzdech.
Ve sluchátkách plačtivé vyťukávání kláves klavíru. Opatrné klevetění bicí.
„Ahoj,“ zazněl matčin hlas. Opětoval jsem pozdrav.
Před nedávnem mi dala jasně najevo, že si nepřeje, abych se kdekoliv poflakoval. Nedejbože po večerech. Jedu z obchodu. Jsem už unavený. Je mi jednadvacet a bruslím po zamrzlém rybníku lží jako teenager. Ano, jedl jsem. Jídlo. Hmm.
V jednom z uší mi zůstalo sluchátko. Kde jsem nechal rozum? zní popěvek.
Brambory s hovězím. Z matčiny strany pělo ticho svou sloku jako, když u ústní zkoušky ztratíte nit a zkoušející si poťouchle klepe prsty o hřbet druhé ruky.
Telefonát se na mě podepsal stejným rukopisem jako zjištění, že se mi horní zub osmička kazí, přestože mu věnuji zvýšenou pozornost. Přiznává se to těžce, ale v poslední době každý další matčin telefonát mi drásá nervy rančera sledující pohlcování svého stáda tornádem. Masosžírající plivnutí plivačky ohně.
Hanbatý obrázek na kostelní fasádě.

Jsem postava ztvárněná Kate Winslet na přídi Titanicu s rozpaženýma rukama a v objetí Leoparda DiCapria. I když si střízlivě uvědomuji, že dnešní setkání s neznámou dívkou nepřekročí jistou hranici, třímám v pravé dlani papírový kapesník. Pravou rukou si totiž potřeseme. Je ironií, že právě potní fabriky oné dlaně pracují na sto dvacet procent. Je večer, a přestože je zima v plném proudu, nikde ani stopy po sněhu. Jen je pěkná kosa. Sem tam ruku vytáhnu z kapse a nechám ji provětrat na ledovém vzduchu. Po chvilce studená jak podchlazený bezdomovec putuje zpátky do tepla. Snad díky dnešnímu večeru dojde k nápravě. Třeba v ní najdu zalíbení a podaří se mi zapomenout na slunce mého života. Dívku, která se mnou nehezky vypekla.
Opustila mě.
Za pár dní jsou Vánoce. Vyberete-li si na střední škole písemnou práci na téma Vánoce, máte velikou šanci dostat dobrou známku. Musíte se dosti negativně vyhranit proti novodobému pojetí konzumních Vánoc. Poukažte na to, že lidé už sotva pamatují na důvod oslav. Upozorněte na celou řadu reklamních klišé obchodních řetězců.
Ohraňte se nad vysíláním filmu Pretty Woman.
Hanobte Santa Clause. Pomluvte jeho jinak prostorově řešenou manželku.
A pak si běžte něco hezkého koupit do obchodního centra.
Pokaždé zbystřím, když přede mnou zastaví tramvaj a vydáví chomáč lidí. Zase nic. Minimálně ve třech případech jsem nabyl dojmu, že je to ona. Poznali jsme se přes jeden server s fotkami. Internetová seznamka. Kdo by kdy čekal, že ji budu potřebovat…
Japonci na dotyčný problém s hledáním partnera šli ještě fikaněji. Do elektronických přívěšků tvarem podobné tamagoči nastaví své záliby a různá kritéria u chtěného protějšku. Člověk se plouží roztančeným blikotajícím klubem, dokud se nedostane do blízkostí jiného spřízněného přívěsku a oba přístroje na svých displejích procitnou rudými srdíčky.
Šité na míru pro ostýchavé vyznavače koprofilie.
Odpadá tak nošení hnědých šátků kolem krku. Vzpomeňte na věc hnědé barvy. Prostěradlo potom většinou putuje do pračky…
Toto japonské seznamovací dobrodružství může, ale dopadnout jako bungee jumping. Při skoku si hubujete, že jste si nevyžádaly osvědčení o pevnosti lana. Když se potom celý večer při zdvořilostním rozhovoru s dívkou, nemůžete ubránit myšlence, že ji malinko zalžete a řeknete, že máte vasektomii, nebudete nejspíš výrobci posílat dárkový koš s pravou moravskou slivovicí.
Když je člověk nepřízní osudu nucen snášet bytostně nepřirozenou situaci, je jako vyměněný.
Čekání do této kategorie patří se stejnou samozřejmosti jako bílá čepice k čepovanému pivu. Je mnoho způsobů boje s otravným čekáním. Holka stojící blízko mě zvolila pobrukování a lehoučké kroucení se v rytmu nikomu jinému neslyšné taneční hudby. Po sluchátkách žádné stopy. Připomíná malé caparty čekající v drogérii na svou matku hledající ten správný odstín rtěnky. Rtěnky, u které si odlišný odstín uvědomíte až z etikety. S číslem onoho odstínu.
Když člověk sem tam pozvedne hlavu, rozprostře se před ním jiná doposud nepoznaná tvář ulice. Choval jsem v sobě výhonek předsudku. Nikdy bych podle přízemí s výlohami, různých obchodů a společností, ani v nejmenším nepomyslel na krásu fasád. Je to jako při sledování filmů v originálním znění.
Vystoupila z tramvaje a já myslím jen na to, zda má ve standardním vybavení brzdící systém ABS. Zda do mě díky suverénnímu kroku nenarazí silou rakety tomahawk.
Procházíme rozvodněným potokem lidí proudící uvnitř Stodolní ulice. Náš rozhovor vykazuje známky možného a brzkého zadrhnutí. Což asi hnedka od počátku není nejšťastnější. Promazávám, snad kvalitním, olejem kolečka hovoru. Co jsem, ale mohl očekávat, když se virtuálně známe sotva týden. Obyčejná ostýchavost. Její hlas se vyznačuje takovou tou laxní pohodovostí typickou pro vyznavače sepraných manšestrových kalhot a černobílých šátků známe jako palestina.
Pravda v krabicovém vínu.
Moudro veškerenstva v jointu travky vypěstované doma v květináči. Mámou zalívanou.
Síla ducha v dlažební kostce bortící výlohu KFC.
Z venkovních hamburgerových grilů se zvedá pára. Hovězím voňavá pára vyvolávající u hladových kolemjdoucím Pavlovův slintající reflex. Vydatná pára, za kterou se v noir filmech skrývá stylově oháknutý gangster se samopalem. Pára vysměvačně se snášející nad místem dopravní nehody.
„Vyzní to možná blbě… Ale nepočítáš s nějakým techtle metle?“
Nebudu tvrdit, že mě nepřekvapila. Techtle metle je poslední myšlenka, která mě napadne při pohledu na její velký neforemný zadek a sebejistý výraz ve tváři. Ujistil jsem ji o svých počestných záměrech způsobem, za který by se styděl i ten nejnemožnější pisálek červené knihovny.
„Viděls to? Kde ty holky nechaly mozky?“ ušklíbla se. Pochopil jsem přihrávku a ve stejném duchu reagoval na dvě patnáctileté lolitky v mini sukýnkách a tričkách s výstřihem. Nebudu vám věšet bulíky na nos. Kdyby se jim doma pokazil odtok od pračky, s radostí bych si v plandavých montérkách zahrál na instalatéra-amatéra.
„Sednem si s mýma dvěma kámoškama, ju? Nevadí? Neviděla jsem je od základky. Byly jsme takové ty typické narušovatelky,“ úsměv. „Tahaly jsme kluky za kšandy a tak.“ I dívce – jejíž rodiče před oplodněním nepodepsali kartelovou dohodu s geny kolující lidským genomem propůjčující krásu – se díky úsměvu může alespoň na okamžik podařit být půvabnou. Úsměv je Gejšin bohatě zdobený vějíř. Vějíř zahalující vykotlané koňské zuby. Sliny s kousky jídla.
Černé plomby.
O této ulici klubů koluje mnoho hysterických fám, jež se mohou směle srovnat s fámou, že zlí kapitalisté do země budující spravedlivý socialistický systém nasadili mandelinky bramborové. Aby nechali vyhladovět dělnictvo Československé socialistické republiky. Rodiče, co fámy rozšiřují, doufají, že jejich synové a dcery budou dupat po příležitostech se sem podívat. Dupat jako, když rozjařené děti šlapaly po amerických broucích v propagandistických spotech. Je sporné, jestli to tu je horší než v kulturáku kdesi v teplákově.
Ušní boltce mi v teple hospody pookřávají. Projdeme celým prostorem až k oddělenému malinkému salónku se dvěmi pohovkami, křeslem a nízkým stolem. Pozdraví své kamarádky. Salónek je plný. Dojdeme si pro volné židle a vracíme se zpátky. Představí mě.
„Odkud se znáte?“ ptá se jedna z jejich sympatických kamarádek.
Z netu.
„Jako z nějaké seznamky?“ lehce pobavené optání.
Něco na ten způsob.
„Tak to je mazec.“
„Jo, ale mám kluka. Takže nic nebude.“
„Je mi ho až líto, že to říkáš až tak natvrdo,“ druhá kamarádka na mě pokradmu koukne. Můj obličej przní výraz pacienta po lobotomii. Jak se asi jinak mám tvářit, že…
Asociuji se mi představy jako farmář s vidlemi hledající soustavným bodáním vetřelce na seníku. Vetřelcem jsem samozřejmě já. Jak jinak…
Neudělala přijímačky na vysokou školu, tak si všelijak přivydělává. Ve videopůjčovnách. Telefonická tazatelka statistické agentury. Už půl roku pracuje v továrně na gumová těsnění montující se kolem auto skel. Jen, kdyby mi o sobě zrovna nepovídala její kamarádka, ale holka, kvůli které tu jsem.
Jméno kamarádky je Anid. Židovka?
Číhající křižník Potěmkin vypálil první salvu.
V komixu by bylo: BUM!
Dělové náboje chtějí roztrhat drobounké nohy podpírající mé mokvající sebevědomí. Stávala se ze mě třetí baterka, kterou se snaží narvat do ovladače. Žádným ošklivcem nejsem. Z pusy mi netáhne puch povýšenosti. Sprchový gel za půl druhého sta blahořečí mou pokožku. Dívka z internetu svou pozornost upírala na kamarádky. A já postupně zaujal místo vedle borce. Na rozdíl ode mě mu nechyběla chuť na etanol ve vínu s kolou. Pití přímo hltal ze sklenice velikosti pivního krýglu. Při líčení důvodu zabavení jeho řidičského průkazu ve mně zamrazilo. Byl v náladičce, když autem narazil do sloupu.
Asociuje se mi fotka přejeté hlavy nešťastné cyklistky. Fotka vystavená na chlapácké webové stránce.
Frustrací rozumíme subjektivní niterný prožitek nebo stav, kdy dojde ke zmaření či ke znemožnění realizace toho na čem nám setsakramentsky záleželo, aby se to povedlo. Když se to nedaří opakovaně, je problém jako s udržením na oko prosperujícího sovětského hospodářství.
Dnešní večer se sotva ubírá podle mých představ. Ke všemu se člověk po každém vztahu neubrání porovnávat k předešlému partnerovi. Upřímně, i kdyby se přede mnou dívka z internetu postavila nahá, těžko by se mi postavil. Upřímně, kdyby mě dívka z internetu pohladila, těžko ji budu chtít něžně políbit.
Při vkročení na pánské toalety se mé rameno otřelo o opilého odcházejícího. Navzájem jsme se slušně omluvily. Jemu se už slova komolila. Polovinu podlahy pokrývá nános vody. Raději vypínám mysl a dávám průchod fyziologické potřebě.
Fyziologické potřeby patří na samý spodek Maslowovy pyramidy uspokojování individuálních potřeb. Pak lidé touží po potřebě bezpečí. Potom je zajímá zda nejsou sami a jsou milování. O patro výše je čtvrtá potřeba uznání a úcty. Na panelu výtahu stiskneme tlačítko následujícího patra a hle, máme tu poptávku po seberealizaci. Kopneme panáka na posilněnou a jsme u potřeby porozumění informacím, které nám jsou předkládány. Na samém vrcholu Cheopsovy pyramidy je potřeba harmonie, estetična. Neuspokojení prvních dvou potřeb pociťujeme nejdříve. Máme hlad.
Bojíme se o holé životy.
Dle nejnovějších statistických údajů, u nás stoupla poptávka po pracích prostředcích. Při pohledu na kachličky praktikuji touhu třímat v náručí hebký aviváži provoněný svetřík mé bývalé, pod nímž pulzují ňadra, do kterých zabořím hlavu. A vše ostatní by vyprchalo. Jen já a má třetí potřeba z Maslowovy pyramidy. Jak tragikomické.
Je sporné říkat slunci mého života: bývalá. Nevím, jak na tom vlastně jsme. Občas se stane, že si nejste jistí, kdy jste s drahou polovičkou začali oficiálně chodit. Mě není jasný náš oficiální rozchod. Je to mezi námi dost komplikované. Komplikovanější, než u jiných párů. Věřte mi.
Ani nevím jestli se mi na záchod chtělo akutně, anebo jsem na okamžik potřeboval vypadnout. Nepropadejte panice!, stojí na obálce Stopařova průvodce galaxii Douglase Adamse. Nebezpečně se svým stylem života začínám blížit okoralému chlebu s adolescentní plísni. Etiketa hlásá prošvihnutí expirační doby.
Opláchnu obličej studenou vodou. V mozku mi probíjí část starající se o denní snění. Mokrý papírový ručník putuje do přeplněného koše. Kapitán Kirk dostává rozkaz nastartovat mezihvězdný pohon běžící na iluzivní koksované uhlí. Procházím kolem kabinek a okem zavadím o prasárničky.
Kdo by mrdal Paris Hilton? Napiš čárku!
Čárek bylo jako sloupů u drátěného plotu obehnaného kolem věznice Guantánamo.
Vyjdu ze záchodů a naskytne se mi pohled na prázdné plastové přepravky minerálních vod. Jsem doktorem Frankensteinem v prvním filmovém zpracování. Má němofilní tvář sleduje mé rozkošnické ruce, jak do kotle přihazují přísady, ze kterých procitne můj Samuel. Možná, že křišťálová váza dopadnuvší na mou dětskou hlavu předurčila budoucí občasné výpadky zdravého rozumu. Jak jinak odůvodnit můj souhlas k návštěvě jiného klubu? Co čekám, že se bude dít? Čekám snad roztočení větrného mlýnu pouhým fouknutím těžkého astmatika-kuřáka?
Debilní kecy.
Tak by se dalo okomentovat moje bytí.
Výsledek mého nedostatku sociální interakce.
Chybí mi.
Těžko na ní zapomenout. Ke všemu, když jste ve společnosti holky, která vás nabubřele ignoruje. Myslím na ní o to urputněji. V jednu chvíli bylo slunce mého života běloskvoucím andělem, jindy transylvánskou nevěstou.
Měl jsem pár tipů na vánoční dárek.
Pro ní.
V klubu to žije. V klubu se pije. V klubu se jásá. Otírají se o sebe procházející těla. Burácivé basy narušují srdeční rytmiku. Na nahuštěném otáčivém tanečním parketu problikává epileptická světelná aparatura. Má odvaha je malým zbloudilým Pepíkem v domě zrcadel. Vidí se v různých nelichotivých odrazech. Co tu proboha dělám? Mám pocit křivě obviněného z vraždy. Pocit, jako když jste nucení opustit dům děděný po mnoho a mnoho generací. Celý zástup vašich předků v domě kojil nemluvňata. Hádal se. Rval ze sebe kusy oblečení při postelových hrách. Plakal. Sfoukával svíčky na narozeninovém dortu. A vy jste ten debil. Ta špína. Póvl. Hnisavý puchýř na patě. Ten, který celý majetek prochlastal. Nikdy nebudete jíst ze svátečního nádobí po vaší praprababičce. Odpadní roury nebudou nadále odklízet vaší připálenou karotku s hráškem. Pocit neúspěšného hráče šachů s pětiletým děckem.
Celému večeru ukazuji gesto typické pro západní civilizaci a už stojím uvnitř tramvaje.
Ležím v posteli.
V trenýrkách.
Pomalu se ohřívající peřina supluje něhu.
Coby doktor Frankenstein koukám na vařící kotel a hledím na procitnuvšího Samuela.
Ani jsme si s tou holkou z internetu, poté co vystoupila z tramvaje, nepodaly ruku.
Ona nepodala ruku mě.
Asociuje se mi uboze vychrtlý pes přeživší hurikán Catrina.