dEMOnstrace - 3.kapitola

Záclony se v jitru vrtí šarmem mořských vlnek. Vytažené žaluzie odhalují dění venku stejně jako kuří oka na silonkách odhalují křečové žíly přepracované kadeřnice. Na rozespalé posteli sedím jen v trenýrkách. Z levé nohavičky mi čouhá škvrně. Ani se nesnažím o cudnost, nikdo další se mnou v bytě zrovna není.
Bydlím v dvoupokojovém bytě. Z toho používám jeden pokoj. Druhý zůstává zamčený. Majitelčina veteš… Dalšího spolubydlícího nemám. Z počátku mi samota vyhovovala. Postupně lezla krkem. V poslední době děsí. Vyvolává noční můry.
Bydlelo se mnou slunce mého žití.
Dobydlelo.
Podepírajíc si bradu, čtu ve vráskách bílé zdi čnící přede mnou lhostejností smrtí unaveného patologa. Letargická markýza ze sadomasochistického salónu. Ve zdi jsem objevil malinkou dírku. Ani nedávné malování jí nedokázalo zakrýt. Malá ranka v okně dopravního letadla letící vysoko nad zemí.
Počítám se mezi lidi neopěvující denní rituál vstávání. Tělo fňuká jak nakopnutý lemur. Říká mi, že hodinka spánku navíc by neuškodila. Má slovní zásoba se vždycky rozsahem zredukuje na úroveň půlročního dítěte. Jen s tím rozdílem, že mnou zredukovaný obsah slovní zásoby by z úst dítěte vzbuzoval oprávněné pochyby nad kompetencemi rodičů.
Nahnu hlavu ke dveřím. Kde jsou přilepené stejně veliké útržky papírů. Na každém z nich slovo. Můj pokus o báseň:

No tak pardon,
že nedodržují žargon,
sůl znečišťuje sunar,
běsně drkotající sonar,
hlásá blízká setkání třetího druhu,
nejvyšší čas zavřít oči, můj milý druhu.

Je příliš těžké ti lhát,
seš to ty, s kým si chci hrát,
nezakopávejme o trčící kořeny,
hlavně, že se nám do cesty nestaví mařeny,
poodhalené záměry,
otevírají závory…

Závan větru nechává tušit,
že nelze do bezpráví bušit,
nevychoval mě drzoun,
ale všudypřítomný dragoun,
adresuji ti pohlednice,
s pozdravy tvá polednice.

Zvednout zadek z postele mě donutil až zvonek. Co zde bydlím, zazněl maximálně pětkrát.
Kravské bučení na otevřeném moři.
Rychle beru nejméně zavánějící triko pohozené na opěradle křesla a hledím do kukátka. Nekonají se žádné barevné obrazce jako u dědečkova krasohledu. Jen tři malé postavy. Při otevírání vidím, jak se sklopené dětské hlavy odebírají ke schodům. Ustaly v kroku. Otočily ke mně unuděné tváře. Vykukuje mi jen hlava. Fascinována nad pěveckým přednesem („My tři králové…“) hodící se k funusu ošklivého – přece, ale milovaného – smetáka jménem Lízinka. Jsou oháknutí v jutových pytlích s neuměle tučnými červenými kříži. Znalostmi křesťanských zvyklostí nedisponuji, ale selský rozum mi našeptává, že z jejich strany může jít o finanční podvod. A jako, že nejspíš jo. Vždyť do šestého ledna je ještě řádka dní.
A mikulášskou sbírku pro změnu prošvihly.
„To je jedno,“ odpovídá na kolik, že mám přispět. Odkráčím ke stolu, do pokoje. Nejmenší obnos v peněžence je kovová padesátikoruna. Už jednou ji stáhli z oběhu pro svou náročnost na výrobu. Teď zase Národní banka našla znelíbení v papírové padesátce… Vstříc minci putuje umělohmotná kasička z – ještě před pár lety luxusní – bonbošky. Horní díl je průhledný. S podélnou škvírou. Nemusím snad ani zmiňovat, že je kasička prázdná. Jako krabicové víno co si za ty peníze nalijí do krku.
Příspěvek za originalitu, řekněme.
Příspěvek z nostalgie.

Vyrazím z tramvaje a chvátám Svinovskými mosty k vlakovému nádraží. Lola běží o život. Bušením srdce připomínám žadatele o kardiovaskulární transplantaci.
Být Uganďanem, neprorazím do světa coby vítěz patnáctistovky.
Slečna u okýnka by mě laskavě už mohla vzít v potaz! Konečně. Seběhnu do tunelu vedoucí k nástupišti. Schody k vlaku jsou schodištěm k vysoko položenému himálajskému chrámu. Do vlaku nastupují poslední cestující. Uf! Přestože věřím svému tuhému anti-perspirantu a parfému, mokré triko vzbuzuje obavu, zda nebudu smrdět po zmoklém válečném uprchlíkovi.
Vědomosti ze skripta mikroekonomie se snaží chytnout šedé kůry mozkové naléhavosti vyděšeného tonoucího. Pět šest vět a soustředění je tutam. Sbalilo si saky paky. Plážové ťapky, hipísácké bermudy, krém na opalování a honem za imaginárním Samuelem. Co asi dělá? Mořská sůl krystalizuje na jeho pokožce. Plážové kamínky hoblují ztvrdlé paty.
Náklady obětované příležitosti.
Smetanová zmrzlina, vanilková. S kousky lískových oříšků. Drobné bikiny. Bezmračná obloha. Hravý úsměv.
Hranice produkčních možností firmy.
Zvuk harfy třpytící se na dívčím ušním lalůčku.
Mzdy uniknuvší mi za dobu studia na vysoké škole patří do nákladů obětované příležitosti.

Při listování kartotékou vzpomínek jsem si ověřoval, zda v rodinném rodokmenu, který mi ukazoval děda, nefiguruje jméno Willyho Foga. Chůzi a jízdami dopravními prostředky dnes promarním minimálně pět hodin.
Kondenzovaný dech se po tabuli skla domovních dveří rozlívá studem olejové skvrny.
„Ahoj Péťo,“ tetin zval ku lásce hlas. Jako věnec upletený ze slunečnic. „Postavím ti na čaj. S tím červeným nosem vypadáš jak sob Rudolf.“
Vůči mě je starší tak o sedm let.
Oblečení odkazuje na vietnamské stánky.
Přiběhne mě přivítat pětiletý bratranec. Pavlík. Spíše doskáče. Ruce má sepjaté jako při motlitbě. „Ahoj.“ Vidět bratránkův úsměv sebevrah, přelezl by oplocenou překážku – proti skokanům z mostu… – zpátky na chodník a děkoval za každé nové ráno.
Míjím skromně zařízené akvárko. Nějaké mě neznámé ryby. Vypadají na malé kapříky. Akvárium jsem jim přenechal. U mě filtrační strojek na vodu nehezky asocioval vyhlazovací tábor. Rybí mimina byla nacucnutá do škvírek filtru. Ani kaktus není schopen snášet mé rozmazlování. Celkově z bytu páchne nedostatek peněz zarafičený naprostou čistotou.
O dva roky mladší bratránek, než jeho starší bráška, hačal na pohovce. Výraz náboženského vytržení. Martínek. Při sledování seriálu pro nejmenší. Coby dítě jsem byl schopen vyjmenovat veškerý televizní program. Když už na návštěvě hovor vyhlížel jako oprýskaný okenní rám, zeptala se mě máma co všechno budou dávat zítra v bedně. Většinou tam nebyl nikdo, kdo by se nezasmál. Místo toho, abych vynikal v dětských hrách, jsem byl televizní přílohou.
Zdarma k dennímu periodiku.
„Ahoj,“ zamává mi nemotorností při, které zoufá dítětem hlazený pes.
Usedám vedle něj. Pavlík mi na popud tety přinese talířek se sušenkami. Jedna mu upadne na koberec. Konsternovaný nechtěně vysype celou polovinu.
„Ty si tomu dal,“ teta. „Ne, ne. Ty seď,“ to bylo ke mě. Přesto pomáhám se sběrem. „Pak to vysaju,“ to byla výhružka k drobkům.
„Dneska jsme malovali statek se zvířátky,“ ukazuje mi čtvrtky papírů. Jsem okouzleným návštěvníkem biografu. V dobách, kdy se do něj chodilo ve svátečním oblečení. V dobách, kdy neznali papírové kapesníčky.
Pocit? Jako procházka růžovým sadem.
Malý Martinek při běhu zabrzdil o má varlata. Jemu se nic podobného ještě asi nestalo. Ono by se evidentně jinak zatvářil soucitně.
„Dávej pozor! Marťo,“ omluvný pohled na mou adresu.
Nic se nestalo.
„Strejda by měl z práce přijít co nevidět.“ Přišel až za dvě hodiny. „Koupili jsme si nové dívídičko s hardiskem,“ ukazuje.
Abych jim udělal radost, tak jsem nad obrázky zvířátek žasnul jako chudý dělník z počátku dvacátého století nad výlohou s fordem typu T. V dobách, kdy neznali balenou vodu s nula procent cukru.
Radost jsem dělal i sobě.

„Chceš?“ odmítl jsem strýcem nabízenou cigaretu.
Nekouřím.
„Ono to je jen dobře. Je to špatný zlozvyk.“ Káže vodu, pije víno.
Stojíme u zadního vchodu do paneláku. Jemu je
– aspoň myslím… – osmatřicet. Přes skla jeho brýlí vidím žilky únavy. Nebo snad čtvrté pivo? Pivo, které v obchodě koupíte v hnědém lahváči. Kdybych měl z něj pít, degradoval bych se ve svých očích na osazenstvo putik smrdících po zapařených ponožkách a ožraleckém rozumobranní.
Nálada? Mizerná.
„Jak ti to jde ve škole?“
Snažím se seč můžu.
„Jen si toho važ. Mě to rodiče neumožnili. Važ si toho. Neříkám, že bych ještě do školy nešel, ale… musím se starat o rodinu.“ Že mu starání se jde přímo ukázkově…
V první třídě měl strach z pokárání, že neumí číst. Moc dobře neviděl. Trochu to trvalo než zjistili, že potřebuje výpomoc kouzelných sklíček měnící dopad světelných paprsků do oka. Ze strachu si dokázal zapamatovat celou čítanku. Učitelka musela být evidentně zpodobením Čachtické paní.
Modré trenýrky a bílý nátělník. Srp a kladivo, o které není radno zavadit odlišným názorem.
Houpačka se pod upadnuvším děvčátkem houpala sem a tam.
Sem a tam.

Prý že je sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že muž od svého otce – libující si v lihovinách – pochytí jeho koníček. Kdyby takhle strejda občas projevil zájem o návštěvy kroužku origami...
Podle deskriptivní ekonomie rozdělujeme pohyb obyvatelstva na mechanický a přirozený. Mechanickým rozumíme stěhování rodiny z ulice do ulice. Z města do města. Jednou jsem takhle v páté epizodě – celé série stěhování naší rodiny – sletěl ze schodů a natáhl si přitom sval na chodidle.
Strejda se mechanicky došoural do obývacího pokoje a postěžoval si na přítomnost drobků uhnízděných na koberci. Díval se na ně jako na odložené klíče od auta, které nemají co pohledávat na kuchyňské lince. Dědečkovi fusekle mezi přísadami na omelety.
Moučkový cukr na ramenech vlasatého rockera.
Televizní pořad pro nejmenší vystřídal seriál na x pokračování s neodvratností přetření zdí s grafity bílou barvou.
Křeslo mě obepíná čím dál těsněji. Svěrací kazajka přisuzující mi pozici okenní vánoční výzdoby v polovině srpna.
Nálada? Vyděšená.
Rozpoložení? Sebevražedné.
Na mobil mi přišla textová zpráva se zněním: Tvá matka se o tom dozví. Pokud mi nevyhovíš… Aniž by věty zakončil vykřičníkem, zapůsobily.
Martínkova tvář třpytící se dětskou nevinností kapradin teskně kouká na skleněnou klenbu televize. Určitě přemítá nad zítřkem. Třeba zítra přijde tatínek o něco později, přemítá. Strejdovi se podařilo obejít zákon ošetřující klonování lidí. Nespočet esoterických obtisků jeho neochoty být příjemný vydýchávají kyslík z místnosti. Jako když si s jízdenkou pro druhou třídu sednete do první. A průvodčí vám dá omyl pěkně vyžrat.
Asociuje se mi vzpomínka na mé rošťácké tělíčko sedící na otcově. Ruce třímám na volantu. Byl jsem Hanibalem vedoucí svou slavnou armádu přes Alpy. Jenomže moje armáda nebyla hodná závistných klepů nepřátel. Můj generál mě soustavně zrazoval. Čekal jsem hřející vítr fén, namísto toho jsem byl vystavován zimnímu monzunu hnojící pocit sekretářky, která seřazovala kartotéku celé dny. Teď hledící na bandu revolucionářů beroucí její kancelář útokem.
Oba dva mí bratranci jsou ještě ve věku, kdy ke svým stvořitelům vzhlížejí s úctou. Usínají s tím, že by pro ně tatínek skočil do rozbouřené bitky fotbalových hooligans.
Na stole jím nelebedí úřední dopis degradující otce na prostého vojína.
V minulosti. Jakmile se mi na jazyku začala rozpouštět nejlevější čokoláda značky Zora darovaná otcem, opakovaně ze mě vyprchávala ublíženost. Ovšem jen do doby, kdy mi osten uvíznuvší v Achillově patě dětství – naivity – nezačal tlít. Smrad hnijících jablek mi setřel růžovou metalízu z očí a naskytl se mi tak pohled na jehlanovitou čapku s nápisem osel. Samo sebou nasazené na mé hlavě... Konečně, když už jsem dosáhl na pomyslnou nejvrchnější poličku se skleněnou nádobou na sladkosti, uvidím zatuchlý film prachu s myšinci. Rodinné fotografie začaly žloutnout, kroutit se ve výsměšných piruetách.
Přirozeným pohybem podle deskriptivní ekonomie rozumíme narození a odporoučení se na onen svět. Občas jsem zašel na hřbitov a v tom sídlišti – kde nám ze záhrobního jucke boxu zní ticho – obcházel obelisky, kdysi lidských bytostí. Hledal a nenacházel. Otec stále žil. Když už byl u mě, zapomínal přihodit svůj podpis v návštěvní knize mého nitra. Chudobná sedmikráska našeho vztahu pokoušející prorůst betonem je pokořena těžkým zavazadlem, pro které si už nikdo nepřijde. Byl jsem poznámkou v jeho nákupním lístku napsanou neviditelným inkoustem.
Kreacionisté věří, že svět stvořil Bůh, protože složité organismy nemohly vzniknout bez zásahu vyšší bytosti.

Všem kruhům města známému chlapíkovi už dávno odezněl punk-rock jeho života. Vyšel z trajektorie a najednou vám zjistil, že zapomněl PIN kód k sebeúctě. Neosvětlená zahrádka hospody nabízí výhled na ústřední autobusové nádraží. Vedle dlouhých stolů s lavicemi neslyšně přede mužův dvoukolák hrbící se pod železným šrotem. Nejednou jsem jej zahlídl šťouchat tyčkou do popelnice. Výraz unavené šansoniérky zpívající do vyhaslého krbu slávy.
Rozpoložení? Sebepohrdavé.
Jednou každý z nás dojde k doposud uzamčeným černým dveřím, ke kterým náhodou najdeme klíč. Najdeme jej pod rohoží našeho podvědomí. Zničehonic. Jen se ze zvědavosti zohneme. Nadzvedneme rohož. Napneme ruku s klíčem k zámku. Rozmýšlíme každý pohyb. Odemknout?
Koukám do světelných her rozprostírajících se v panáku vodky. Budeme kamarádi? Turečtí dervišové odložily černé pláště a točí se ve svých bílých sukních pořád dokola.
Zrození pravdy.
Osamělé drnčení kytarových akordů hluboko ve zpustlém hradě.
Krkavčí krákání nad skládkou komunálního odpadu.
Zasáhla mě představa trávení času nad osamocenou skleničkou. Sedím u stolu. Tupě hledím na dvoukolák a snažím se nekoukat na ztroskotance, který se už nějakou minutu snaží zvednout a sebrat pivo ze stolu za ním. Nějak tuším, že pod nehtem mám špínu a pokouším se ji jiným nehtem odstranit.
Snažím se nemyslet na vyhrůžku obsaženou v textové zprávě. Loutkář. Tak jej například nazvu. Nenapadlo ho snad, že když mě práskne, můžu mu oplatit stejnou mincí? Přece nebudu vyhrožovat druhému, když na mě ulpěla stejná špína. Co když už mu je, ale všechno putna?
Vyhlídky do budoucna? Nezáviděníhodné.
Matně vzpomínám, kdy mě naposledy někdo chytl za rameno. A upřímně mě za cokoliv pochválil.
Není myšleno v kamarádském vtipkování.
Říká-li někdo, že nemá idol. Vzor. Předlohu, ke které by se chtěl připodobnit. Není to tím, že by nikdo kolem něj nestál za snahu napodobit? Občas se divím, že mi do zdi jde zatlouct hřebík. Totální selhání mužských vzorů v mém okolí.
Porouchaná auta, kterým do benzínu nasypali cukr.
Kolik vrahů a prznitelů bydlí se svou matkou či asexuální babičkou... Občas se celkem divím, že pod matrací nemám sbírku dětského porna rozsahem blízké Alexandrijské knihovně. Naštěstí jsem se zavčasu jakžtakž osamostatnil.
Včera v tramvaji zvedl otec svého synka, aby dosáhl na tlačítko otevírající dveře. Ani nevíte, jak mě scéna dojala.
Uběhlo už pár let, když jsem ztroskotance s dvoukolákem uviděl z jedoucího auta, jak močí směrem k frekventované městské silniční tepně. AK-47 připravená postřelit každého řidiče nedodržující silniční předpisy.
Zdá-li se vám člověk složitou a těžko pochopitelnou osobností, je to tím, že jej nechcete pořádně poznat. Poslechnout si jeho problémy. Obavy. Nechce se vám čekat, až naběhne stránka v teletextu…
V Číně zní číslo čtyři podobně jako smrt. Proto se čtyřkám vyhýbají, co to dá. Mít jí na poznávací značce, zvěstuje holé neštěstí. Abych to dále nenatahoval. Stojím před otázkou, zda vypít čtvrtého panáka.
Za absence denního světla je člověk ochoten slevit ze svých charakterových předností, kterých se jinak drží zuby nehty. Je schopen říct věci, nad nimiž normálně pokládá pokličku. Světlo je káravý posunek ukazováčkem hlídající každý náš krok. Jakmile zajde slunce za obzor, jsme takovými jakými bychom ve skutečnosti chtěli být. Uplakanými tvorečky děkující za nabízenou náruč. Podmáčejíc rameno slzami.
A tak pláču. Neslyšně.
Naproti usedá David. Chcete-li, můžeme jej nazvat mým kamarádem. Pokud definice kamarád pamatuje na mou neochotu se s Adamem ukazovat na veřejnosti. Či spíše ve společnosti – řekněme hezčích? normálnějších? – kamarádů. Jedna z jeho devíz spočívá v nepřeberném množství filmů, které si od něj půjčuji. Je těžké si přiznávat nelichotivé vlastnosti. Napoleonský komplex?
Nejsem malý skrček!
Ale svým způsobem mi dělá dobře, když vidím, že nad ním mám navrch. Udivující slova v kontextu někoho stěžujícího si na Loutkářovo vydírání. Že? David je reliktem z brigády z předminulého léta. Malé zpestření v obstarožním panoptiku továrny. Není mu blbé zastavit se na chodníku a zvednout pohozený papír a začít ho analyzovat. Fascinující apatie k čemukoliv okolo něj, co zrovna nesouvisí s dějem na stránkách komixu, který čte. Odsuzuje jakéhokoliv interpreta úspěšně nástupivšího na hvězdnou kariéru. Prožívá životy soutěžících v reality-show. Pozastavuje se nad každým lidským šlápnutím vedle.
Nechává za sebou pokropený záchod.
Pocit začínajícího manažera zjišťující, že jeho manželka není příliš reprezentativní.
David: Karikatura žijící v iluzi, že je ledoborec.
Za čtyři sta dolarů vám může moskevská společnost zprostředkovat dovolenou vašich snů. Aniž byste vytáhly paty z domu. Fotky, informace o lokalitě. Suvenýry. Vše pro zvýšení prestiže v zaměstnání či zakrytí nevěry.
David má taky svou moskevskou cestovku. Nikdy si nejsem jistý, jestli tak náhodou nekecá. A taky, že většinou jo.
Je mou Ruhnamou, biblí turkmenského diktátora Saparmurata Nijazova, sloužící k vymývání mozků.
Pitomcem, ze kterého bych si mohl udělat bílého koně a ještě by mi poděkoval. Reklamujete-li třikrát úspěšně v obchodu s mobily stejnou vadu, máte podle práva dostat nový výrobek za stejnou cenu, za jakou jste vyměněný kousek koupily.
Však se smějte. Za bachor se popadejte. Poškrábejte se na čele. Polknu a ptám se panáka vodky jestli budeme kamarádi.
Panáky o sebe přiťuknou.