dEMOnstrace - 8.kapitola

Zamykám za sebou dveře od bytu. Čekám až kolem mě projde sousedka. S igelitkou na hlavě. Průzračně červenou. Nejlevnější z tašek, kterou lze zakoupit. Jak se na ní koukám, nemohu se ubránit myšlence, že její mozek postupem času nabyl hodnoty oné igelitky. Pár věcí ji nedocvakuje.
Na vodítcích táhne tři kočky.
Asociuje se mi představa sousedčina povislého prsu napojeného na kočičí pysky.
/Toužím ráno co ráno nalézat tvé vlasy v umyvadle. Bosý tě přenést rozžhavenou lávou. Jsi dečkou z dětství, do níž jsem se zabalil a veškeré chmury odezněly do ztracena./
Nemám rád, když mi někdo diktuje co mám dělat. Ovšem, objevit na chodníku bílé silniční značení nasměrující mě zpátky do bytu, ustoupil bych ze svého stanoviska.
Obloha nezvěstuje nic dobrého. Pokaždé nosím v batohu rozkládací deštník. Zubem času stanuvší se ještě rozkládajícím se. Místo rtů mikrotenový sáček.
Na přechodu pro chodce stojím za chlápkem hodící se do reklamy na odstraňovač nejzažranějších skvrn. Měl by své ponožky vyhodit do kontejneru na toxický odpad a hodně, hodně hluboko zahrabat.
/Jsem Bodlerova zdechlina a ty ranhojič s živou vodou. Jsi můj milionový výherní los. Záchranný padák.
Znovuobjevený pergamenový svitek. Z dob, kdy úsměv nebyl dělán pro Jehovistické časopisy./
U vedlejšího vchodu se krčí ušmudlaná dívenka. Svírá uvadající čtyřlístek. Lidi hnedka vyšilují, když nějaký najdou. Štěstí. Důkaz citu.
Lásky.
Nedávno jsem našel travnatou plochu, kde jsem o ně zakopával krok co krok. Že mi k něčemu byly…
Kde mi za dnešní den přijmou reklamaci?
Bezdomovec s časopisem Nový Prostor nezvolil šťastný druh marketingu. Vizáž Rasputina.
Kontroluji zvonek, zda na něm není miniaturní připínáček. Paranoia? Jen zdráhání zazvonit.
Podle americké statistiky přežije zásah blesku každý třítisící. Jednou si takhle Deus řekl, že se na vlastní oči přesvědčí jestli je lidstvo opravdu tak zkažené. Když mu na královské hostině dali lidské maso, zjistil, že něco není úplně tak v pořádku. A blesky zničil celé Lykaonovo království.
S pánem bohem.
Největší mazec je projížďka bicyklem, když vám za prdelí burácí hromobití s razancí polského rapu.
Zazvoním. Možná jen proto, abych před holčičkou se čtyřlístkem nevypadal jako směšná figurka z japonských mango seriálů.
Mdlý hlas. „Ano?“ Mumie.
Ze sklepa zavání pájení spojů cínem. Panelák se může pochlubit výdobytkem ve formě výtahu. Jdu po svých. Panický strach z výtahů? Snaha oddálit setkání. Prosté. Lehké na pochopení. Lidské. Schodiště mě toliko známé.
Pocit jako když nepoznáváte vlastní kartáček na zuby.
/Jsi deštěm omývající marast z autobusové zastávky představující můj život. Chci být Mojžíšem a ty mou holí, díky které se rozestoupí Rudé moře a my se vydáme do svého ráje. Ale my nebudeme strastiplně bloudit po čtyřicet let./
Hakapik je dřevěná tyč s kovovým koncem. Dobře osvědčená při zabíjení tuleních mláďat. Umírajících v příšerných bolestech. A že si smrt dává na čas. Byl bych Sářin hakapik, kdybych odmítl její pozvání.
No a hlavně jsem příliš velký srab odříct slíbené.
Co mám říkat? Co ode mě čeká, že… co?
Asociuje se mi představa vyhublého afrického chlapce s cedulí s nápisem: Hlad.
Pohled na ní ve dveřích je dojemným videoklipem nu-metalové kapely. Slavné mírotvorné osobnosti moderních dějin v kontrastu se snímkem se zaměřovacím křížkem bombardéru. Bum!
Následuji Sáru do jejího pokoje. Uspořádány tak, aby si nemohla nikterak ublížit. Snaží se o důstojnou chůzi. Normálka. Pohoda. Cosi ji tlačí na zrakové nervy. Špatně vidí.
Jestli chcete zažít smrt v přímém přenosu, kupte si křečka. Maximálně do dvou let uvidíte, co se s vámi bude dít v šedesáti.
Pokud do té doby nepojdete na otravu krve ze zanícení do masa okousaných nehtů.
Jestli chcete zažít opovrhováním nad smrtí, zajděte si na výstavu vypreparovaných Číňanů. Póza Basketbalisty. Fotbalisty. Velemistra v hodu šipkou.
Už jen chybí póza kravaťáka šukajícího svou sekretářku.
Anebo navštivte dětskou lásku, která vám vypadne z okna. Kupte si dvě balení čaje a jedno máte zdarma.
Pocit muže dorazivšího ze zaměstnání a místo pozdravu se dočkal jídla v ledničce.
Být se Sárou je hraní na klavír k puštěné desce skladatele z devatenáctého století.
Pocit matky dobře si uvědomující, že svému dítěti dává nakaženou vodu. Pořád lepší než prožívat muka z nedostatku tekutin.
Mumie se dělí do dvou větví. Podle způsobu konzervace.
Balzamování. Egypt.
Samovolné vysušení. Jihoamerické Andy. Díky stále teplotě a vlhkosti se zachovala i pražská klášterní sestra Marie Elekta.
Pamatujete na okamžik, kdy vám rodiče schovali kočárek? Běž po svých.
Žij.
O smutku se už nemluví. O ne moc příjemném svírání v útrobách se taktéž nemluví. Celkově se toho o dost zásadních věcech moc nenamluví. Hlavně, že známe hodinu, do které máme dolézt domů. Pokud možno střízliví.
Neprobudit se na záchytce.
Úsměv Sářiny matky. Široký úsměv v muzeu voskových figurín, ve kterém večer vyletěly pojistky. Pohostinností se blíží venkovance v kroji vítající pana prezidenta. Je milá. Milejší než kdy jindy.
Vnuk navštěvující své prarodiče jednou za rok. Na vánoce. Pro peníze. Tak se cítím. Jejich vítána vsuvka dnešního dne. Kousek puzzle nemající páru, zda chce zapadnout.
Otřepaná fráze dokazující, jak si lidé jsou neskonale podobní. Nebo neoriginální. „Jak ti to jde ve škole?“
Nebo třeba: Jak se vede?
Neoriginalita? Jste dotyčné osobě putní, tak něco zacvrliká. Ať není za vola. Prosté.
Vřelá tvář Sářiny matky mi nedovoluje dále rozvíjet danou myšlenku.
Jde to, řeknu.
„Dlouho jsem tě neviděla.“ Slova – i když to tak nemyslela – mají razanci operace konečníku. S absenci uspávajících prostředků.
Měl jsem toho hodně. Řeknu. Jsou situace, které si později znova a znova promítáte v hlavě. Se značnými úpravami, nutno poznamenat. Úpravami napomáhající vybruslit z patálie. Jen, kdyby poznali světlo světa onehda a neurodily se do klícky vaší hlavy. Zasloužil bych si Zlatou Malinu, udělovanou nejhorším americkým bijákům. Hloupější věta už mě snad ani nemohla napadnout.
„Ještěže jsme tě potkali na hřbitově.“
Šel jsem za prababičkou. Výmluva onehda. Mimochodem, prababičku jsem za jejího života viděl tuze poskromnu. Celou rodinu jsem v dětství dojal touhou být doktorem starající se o nemohoucí prababičku. Kdyby jen počkala. Jiní chtěli nasednout na dráhu dojiček krav, zvěrolékařů. Vládců světa. Dětská disharmonie osobnosti. Neuvědomující si realitu. Omezení.
„Jsem přesvědčena, že se ti podaří všechno nač si vzpomeneš.“
Kdybych sdílel alespoň třetinu optimismu lidí vůči mé osobě. Hnedka by se mi lépe dýchalo.
„Nechám vás o samotě. Kdyby jste cokoliv potřebovaly, jsem v obýváku. Musím roztřídit složenky.“
Další originální“ větu typu nezlobte mi tu si naštěstí odpustila.
Skutečnost, že vám na něčem nefalšovaně záleží si uvědomíte až, když vám šance na získání unikne. Nabírat vodu rozevřenými dlaněmi. Sklízet jahody do košíku s děravým dnem. Celý promrzlý docházíte k dohasínajícímu ohníčku.
„Pamatuješ na Alenku?“ Alenka je familiární označení pro nesnesitelnou profesorku chemie ze střední školy.
Když dáte spálit důkazní materiál, nezničíte jej. Dojde pouze k přeměně na jinou látku, říkávala Alenka.
„Na strkání nožičky od brýlí do ucha a následně do pusy nikdy nezapomenu.“ Skutečně se zasmála. Ne jako dříve. Ale zasmála.
Jak dlouho ještě vydržím sedět v Sářiným pokoji? Dlouho jsme se neviděli a hrajeme hru na kamarády. Uhozené.
„…šprtla si do nosu a suchý z nosu vystřelila do uličky.“
Samozřejmě si taktéž pamatuji na větrání jejích silonových ponožek.
Při loučení na dětských táborech dochází k vyměňování telefonních čísel. S tím, že se určo někde sejdou. Nebylo by špatné, kdyby dnešek nabral vývoj sezónních kamarádství.
Tedy nikterak.
/Jsem zkracující se knot a ty můj přilévající vosk oddalující beznaděj. Mé náboženství odkrývající radost z ranní rosy. Jsi drobnou květinou, kterou ukryji do dlaní, abys bez úhony přečkala každý pichlavý záchvěv větru./
Každé další album úspěšné kapely je v očekávání, co nového nahráli. Čím nás oslní? Ukotví u přehrávačů?
Nesmí, ale moc vybočovat.
Nedržet se v rámci žánru stihne trest mrmlání. Nespokojenost. Výtky. Sára byla každým dnem mým interpretem číslo jedna na nominaci hudebních cen Grammy. Avšak, vybočila z vyjetých kolejí. Vypadla z okna. Změnila se.
Už nebyla nedostižnou.
Možná právě Sářina nedosažitelnost byla příčinou mého poblouznění. Vytyčil jsem si vysokou laťku. Celebrita, o které jsem mohl snít. Usilovat. Už od prváku jsem měl oči jenom pro ní. Je dost pravděpodobné, že po vašem vážném zranění projdou vaši přátelé cedníkem a zůstanou jen ti s charakterem a loajální. Sára takové štěstí neměla. Byla proto ráda za každou návštěvu. Začala být vlezlá. Potřebovala mě.
A právě proto mě ztratila.
Asociuje se mi obrázek smutného Charlieho Chaplina s buřinkou a hitlerovským knírkem.
Ne, že bych potřeboval holku bez problémů. Natálie jich měla celou řadu.
Natálie jich MÁ celou řadu.
V mém mladším provedení jsem potřeboval reprezentativní protějšek. Bezstarostnost. V tomto mi bohužel Sára nemohla být nápomocna. Obvyklý charakterový neduh dětství. Už takový snad ani nejsem. Pro Sáru se už, ale nic nezmění. Jako byste se pokoušely ohřát toast v DVD mechanice.
„Pamatuješ, jak si Martin v zimě zlomil nos?“ Při pádu nebyl schopen vytáhnout ruce z kapes zimní bundy. Při pozdější demonstraci se podivoval, že mu najednou vytáhnout jdou.
Nerad se mnou prohrával v akční počítačové kopačce Mortal Kombat.
„Na,“ podala mi dárkovou taštičku. S motivem šedobílého medvídka a sněhových vloček.
Pocit jako když si smetánka vychutnává novoroční párty v nejvyšším patře mrakodrapu, zatímco venku řádí nepokoje. A já zacláním uprostřed bitky.