dEMOnstrace - 9. kapitola

Bušení do dveří.
Vyčerpaně zabořím hlavu do zeleného polštářku.
„Petře.“
Bohužel pro mě, musím se chtě nechtě zvednout na nohy a jít otevřít.
Jediné na co v tu chvíli jsem schopen zaostřit, je hořící oharek cigarety. Jako pornoherečka roztahující nohy před teleobjektivem, dával kouř z cigarety zcela nezakrytě najevo, že nejde o tabák.
„Jsem přesnej jak desert eagle, ty si drsnej jak jeden beagl.“
Mé vnitřnosti jsou divoce roztočenou divokou káčou. Dezorientované z rozkolu mezi bojácností a nezkrotnou touhou slyšet lámat kosti.
„To bylo od Tafroba. Hoď se do klidu. Nesnaž se o rádoby jalový kecy. V porovnání se mou seš tvrdý jak shnilý banán. Z tvé ústní dutiny bych si v mrknutí oka zařídil provizorní výslechovou místnost, o kterou by se začala zajímat Amnesty International. Nepokoušej mou trpělivost. Seš jak vodní kámen v pračce. I alkalické baterce jednou dojde šťáva.“

Marně koukám po reflexním nápise: Nouzový východ. Boty mi jsou vězením, znemožňující utéct pryč.
Vánoce z dětství si spojuji se sněhem sahajícím po kolena. Nad sněhuláky vzpomínek se snáší hejno supů klovající očí kovboje uvězněného po bradu v písku.
Umrlčí mráz evokuje posttraumatický stav po jaderné válce. Matka příroda se snaží alespoň teplotami zamaskovat neschopnost zahalit povrch sněhem.
S Loutkářem se krčíme za opadaným keřem. Oknem vidíme do jídelny. Osamělé. Až na opuštěného stolovníka. Kolem čtyřiceti let. Na krku plno zlata. Kouká na televizi. Dům je v podnikatelském baroku. Kýčovité věžičky, do kterých majitel uvěznil vkus. Loutkáři se před okamžikem povedlo napíchnout hlídací systém a snadno otevřel vstupní bránu oddělující dvorek od ulice. Pamětihodnost obíhá dva metry vysoký plot z dřevěných pryčen. Stolovník si dává s každým soustem načas. Každé z nich může být poslední. Je si toho vědom?
Vzrušení a zároveň strach. Mít v ruce kříž a dřevěný kůl, přesně byste měli představu o mých pocitech. Čekání na utkání se s nadpřirozenem. Které při trošce nepozornosti a nemotorností skončí nezáviděníhodnou transfůzi krve.
Skrčení dobíháme ke dveřím. Loutkář znovu dokazuje svou zručnost při vnikání na cizí pozemky. Otevře dveře. Dobrman. Loutkář opomenul psa! Strneme ve dveřích. Pokud si dobře pamatuji, Loutkář majitelova psa otrávil flákem masa! Jakmile dobrman rozpoznal nevítané hosty, rozštěkal se. Vzduch prosmradí pach střelného prachu. Dutý náraz.
Dobrmanova krev dekoruje vyleštěnou plovoucí podlahu ŕ la rozlitý višňový sirup.
Z filmu Leon moc dobře vím, že pokud hnedka po střelbě sundáváte tlumič, je třeba hadříku. Popálili byste si dlaň.
Tlumič zůstává na svém místě. Ještě ho potřebuje…
Někdo šťouchl do mého ramene. Až teď si naplno uvědomuji, do čeho jsem se navezl. Dobrmanova mrtvola mě učarovala zaklínadlem. Na sobě mám černé oblečení. Aby mě v temnu noci pokud možno žádný lelkující chodec neuviděl.
Přelstím černým oblečením i zrcadlo a neuvidím se v něm?
Nic bych nenamítal! V hlavě šero po soumraku. Koho uvidím v zrcadle? Vraha? Spoluviníka?
Loutkář do mě opět dloubne. Koukám na něj hluchoněmě. Ruchy slov rozmělňuje Niagarský vodopád šoku. Všechno v mé blízkostí je iluze přízraku, který upláchl z noční můry.
Loutkář ode mě naštvaně odběhne.
Z vedlejšího pokoje, nejspíš z jídelny, slyším tříštící sklo. Sedím skrčený na podlaze,
není mi blaze.
Dítě schovávající se v pokoji, čekající na konec rodičovské rozepře. Ještě mít ohlušující hudební přehrávač,
postačil by přitom vysavač.
Po výstřelu sebou cuknu. Výstřel měl grády,
tlusté dámy.
Koule. Žádný prezervativ nebránil ve vyvrcholení. Plnohodnotný výstřel bez tlumiče,
bezchybný plán jde do piče.
Zastřelil Loutkáře. Přijde si pro mě! Zabije i mě!
Umřu.
Mít tak po ruce tarotovou věštkyni! Vytrhla by mě z nejistoty. Dokázala by z karet vyčíst, kam mě střelí? Do hlavy?
Vysklí mi výstřel zuby?
Ve filmu Leon ukazoval nájemný vrah své chráněnce správné umístění střel. Břicho a hruď. Hlava ne. Zadavatel zakázky nemusí přes rozmašírovaný obličej rozpoznat svého rivala. Nemusel by proto zabijákovi za zplněný úkol zaplatit.
Odevzdaně nechávám uchopivší mě ruku, aby mě postavila. Zarputile neotevírám oči. Křečovitě se snažím rozpomenout na nejšťastnější chvíli v životě. Otevřu oči! Měl bych otevřít oči!
Třeba by mého vraha rozhodil přímý kontakt očí.
Dostat kopačky přes esemesku. Měla by holka tolik odvahy říct z očí do očí, že je konec? Dlouho by chodila kolem horké kaše, až by si rozchod rozmyslela.
„Vzpamatuj se! Lez, padáme odsud,“ Loutkářův hlas nezní příliš trpělivě.
Zavírá za námi dveře. Přes hlavu si přehodíme kapuce a vyrážíme. Nemůžu se ubránit myšlence na světlici doutnající nad ohyzdným domem. Hlásající celému městu o přestřelce. Loutkář našlapuje. V noze mu blyští skleněný střep.
Loutkář mě zahrnuje nadávkou za nadávkou za nadávkou za nadávkou. „Dnešek měl dopadnout klidně! A hlavně nenápadně!“ A pak nadávka za nadávkou za nadávkou.

Pocit zanorovaného hraboše, kterému vyhrožují dynamitem.
Sedím na podlaze. Opřený o zeď. Naproti dveřím od bytu. Chce se dostat dovnitř. Do bytu. Ke mně. Rukama svírám polštářek. Zelený.
Můj oblíbený odstín.
Pokožkou se z něj pokouším pojmout něco z jeho bezstarostnosti. Údery hromobití nestačí odeznět a hnedka, bez chvíle oddechu, dopadne další úder. A další.
A další.
Bezesporu se v celém paneláku nenajde rodina, která by si v poklidu dopřávala vánoční večeři. Bezesporu jsou všichni nalepení ke dveřím a pokoušejí se zjistit, co se vlastně děje. O patra výše – či níže – se určitě osmělili natolik, že pootevřeli dveře.
Pocit cestujícího městské integrované dopravy zjišťující, že než dojede na další zastávku, vyprší platnost jízdenky. A revizoři k němu vykračují s jistotou sobě vlastní.
„Otevři!“ ženský maniakální řev. Se špetkou vzlyku. Se špetkou beznaděje. S hrstí studu. „Moc dobře vím, že tam si! Otevři!“
„Dobrý večer,“ slyším tlumeně smířlivý mužský hlas. „Nechtěla byste nám vysvětlit, co vyvádíte?“
„Cože, co děláte? Nesahejte na mě! Na to nemáte právo!“ vzdorovitá uvřeštěná umanutost.
Dutý náraz o dveře. „Neklaďte odpor!“ rozkazovací tón podlomený ze zápolení s bránicí se hysterkou. „Mám ji.“
„Proč?“ matka vzdala veškerých snah k odporu a policisté si ji odvádějí.
U nohou mi leží mobil. Pokud byste koukli na předposlední odchozí hovor, zjistíte: 156. Policie. Nenechte se zmást. Po prvním pípnutí jsem telefonát skončil. Řekl jsem si, že by nebylo na škodu vyzkoušet nové číslo 112. Záchranná integrovaná služba.
Je až k neuvěření, jak dokáže zaměstnat přemítání nad něčím, co vám není po chuti. Hodiny dokážu sedět. Přešlapovat z místa na místo. Koukat na equalizer počítačového přehrávače hudby.
Minule na mě po desáté večer naběhl soused zespoda. Zlostně si ztěžoval na vrzající parkety. Dnes jsme se na schodišti jakoby nic pozdravili. Že by vánoční pookřáni nasupeností? Doufal jsem, že chůzi po bytě ze sebe setřesu chcanky zkratující mozkovou výrobnu endorfinu. Hormonu štěstí. Ke všemu nemůžu s PET láhví naběhnout do Bělského lesa a mnou vytvořeným blátem zprasit bílé botasky. A uklidnit se tak. Půda je od mrazu tvrdá jak betonový basketbalový placek.
Nemám sil k naplnění kyblíku vodou. Doposud mi na bytě nejde splachovadlo u záchodu. Do víru vody lechtající umyvadlo přispívám čůráním.
Myslím na Natálii. Rekapitulace s touhou změnit každou vadu na našem neuskutečněném polibku. Častěji lze potkat prázdné pivní láhve, než obtisky polibků na mé tváři.
Asociuji krví potřísněnou novinářskou kameru.
Koukám na televizi. Při scéně v tunelu nastaly výborné světelné podmínky, aby mi obrazovka bez skrupulí naservírovala mé ležící tělo. Na posteli. Marně vedle sebe hledám blížence. V hlavě tahanice kolem márnice. S hlavou pod trnovou patou bídné nálady. Nezdařený kotrmelec kremačního stavu mysli.
S odstupem času si uvědomuji, že nebylo vhodné bombardovat Natálii textovými zprávami. Nemohu tvrdit, že bych ji uháněl. Rozumějme pronásledoval. Potřeboval jsem podržet. Obejmout lesní vílu nabídnuvší mi útočiště. Místo kam bych složil tvář. Někoho kdo by za mé poklesky zaplatil kauci vřelým objetím. Asi nebylo nejvhodnější se k ní bez ustání pokoušet dovolat.
Je chvíle, kdybych nejraději se vším skoncoval. Rozpřáhl ruce a počkal až mě rozmašíruje aerodynamický rychlovlak.
Pocit gentlemana zjišťující, že jediné co mu zbylo je lakonický komorník.
Podílel jsem se na vraždění.
Dnešním večerem se otevřela Pandořina skříňka. Počátek série vražd. Ne, s ničím jsem mu nakonec přece nepomohl! Mým úkolem bylo schovat se v pracovně. Schovat se pod stůl a přivábit ho voláním. Majitel domu, mrtvý, neustále při sobě nosil zbraň. Měl mít namířeno do pracovny, kde jsem se měl ukrývat a vábit. Loutkař ho měl v klídku z horního konce schodiště zastřelit.
Neprovinil jsem se!
Natálie na mě po konci našeho vztahu křičela. Vysmívala se mi. Nebuď srab, skoncuj s tím, řekla znuděně. Při telefonátu jsem si představoval že, když větu říkala, zrovna prachovkou pucovala poličky. Citově jsem ji vydíral, ať se ke mně vrátí.
Touha válčit se světem. Ve dvou…
Touha mít někoho, kdo by to za mě všechno vyřešil. Namouduši bych i zaplatil. Kreditku mám. Sice není embasovaná, ale to snad nevadí! V kontrastu k nynějšímu stavu byly dva týdny po rozchodu. Rozumějte, rozchod mě nevykolejil. Prostě se nic markantního nestalo. Sice mi v břiše pořád haprovalo cosi jako smutek, ale nic víc. Avšak, doba po dvou týdnech nastartovala nesnesitelnou těžkost v srdci. S touhou olepit v mlékárnách krabicová mléka Natáliinou fotkou.
S textem: Hledá se!
Stoprocentní extrakt z ironie: nejúžasnější vánoce v mém životě. Ono nikdy nebyly med. Matka opakovaně upadala do stavu méněcennosti. Nemohla unést mnohem lepší a hlavně dražší dárky od kohokoliv jiného, než od ní. Je tradice neodcházet od sváteční večeře. Čeká se, až všichni dojí. Demonstrativně si během večere několikrát chodívala do lednice.
Aby se napila mléka.
Mé první vánoce slavené mimo domov. Věru, má představa o vánocích se nesla v cela jiném duchu. Chválili mě. Obdarovávali mě. Rýsovali mi růžovou budoucnost. Tety.
Musel jsem vypnout zvonění. Mobil cvrlikal o sto šest. Textová zprava za textovou zprávou za textovou zprávou za textovou zprávou. Všechny spojovalo téma nevděčnictví: Měl si ustláno na vavřínech, tvá matka pro tebe udělala první poslední a ty ji plivneš do tváře! Je mi z tebe zle, pokračovala esemeska.
Stojím nad plynovým sporákem. Modrý plamen. S občasným oranžovým vrchlíkem. V ruce popsaný recyklovaný papír. Poznámkovaný. Linkovaný. Podpálím jej a v posledním okamžiku vhazuji do umyvadla.
Pouštím vodu.
Kvůli puchu spáleniny otevírám okno. Dopis mrtvému. Když mě přepadne špatná nálada (výčitky), napíši dopis a spálím ho. Číňane věří, že se tak zpráva k němu/ní dostane. Jako by mi na hrudníku seděl cirkusácky principál. Mající pichlavé poznámky na barvu mých očí.
Stranu Zelených by zděsila má spotřeba papíru.
Z trouby vytahují upečenou buchtu. Nechám ji vychladnout a vyhodím ji do odpadkového koše. Nejsem ve sporu s chutěmi a hlídáním kil. Do těsta jsem naschvál přidal větší než malé množství kypřícího prášku.
Buchta splaskne.
A k vánocům stejně patří bramborový salát.
Lehnu si v kuchyni na podlahu. Na bok. Zkroucený jak mimino v břiše. A pláču do polštářku. Zeleného.
Má oblíbená zelená.
Pocit balónku zvládající s čím dál většími obtížemi absorbovat další a další vodu z kohoutku.
Zůstal jsem sám. Úplně. Nezvratně. Nikdy více své rodině nemůžu přijít na oči. Kdyby se nade mnou slitovali. Nemůžu. Neunesu jejich kradmé pohledy.
Anid mi nezvedá telefon. V břiše se převrhl kýbl sebelítosti. Podlaha mě k sobě přitiskla jak přísavky chobotnice. Pojídá mě s apetitem masožravé květiny.
Nenávidí mě.
Celá rodina se ke mě nechce znát. V životě už nevyjdu z tohohle bytu. Nikdo mě odsud nedostane! Ať mé tlející tělo zasmradí celou kuchyň. Celý panelák.
Jen ať se lidi zakuckají mým plesnivějícím tělem!

Samuel si ve slušné hospodě přisedl naproti Natálii. „Natálko, jsi si vědoma toho, že nemám sebemenších pochyb o tom kam směřujeme? Konečně mám dojem, že pro druhou osobu nejsem ovoce s krátkou expirační dobou. Jsem tu pro tebe, nadopovaný konzervanty. Jsi andělem. Nikdo mi nezabrání, abych nebyl tvými křídly, jež rozdmýchají lásku a vynesou tě k bájným výšinám, kde nás oblečou do zlatých roun. Život je arktická pustina a já společníkem umožňující ti ochutnat teplého vzduchu…“
Samuel ve skrytu panikaří. Snaží se zachránit co se dá. Myšlenka odsunutí na vedlejší slepou kolej burcuje pud sebezáchovy. Třpyt ve vlasech ji problikává morseovkou v příčinu, proč naše chodidla ve sprše tak rada uždibují z přítomností milované osoby, sprchující se tu před vámi.
Snaží se zachránit, co se dá.
Snaží se zachránit, co to dá.
Sedí naproti sobě. Hlavy ponořené v oblacích inverze konsternace ze situace, ve které se ocitli. Smradlavé po plastech pálených v rodinných kotlích. Samuel přerývavě oddechuje a matně vzpomíná na příčinu hádky. Prochází kolem nich nově příchozí zákaznici. Dvě elegantní starší paní.
Pocit, jako když ve vašem okolí všichni bez zjevné příčiny zachvátí ptačí chřipka. A zjistíte, že je prachobyčejným flastrem nezachráníte.
Chce si k ní přisednout, Natálie jej ale rázným gestem pošle zpátky na místo.
„Co mi k tomu řekneš?“ Její uslzené oči touží po: Do nebes volající lži. Natálie pokračuje: „Seš prachsprostá-“
Pocit obviněného u neúspěšného soudního odvolání.
Samuel doufá, že neříct nic ho snad zachrání. Schovat se před tornádem do sklepa. Ať za něj situaci vyřeší vyšší síla. Nejlépe výborný řečník s přesvědčivou artikulací.