dEMOnstrace - 10. kapitola

Jedeme-li v drahém autě zvedá se nám cena.
I když jsme pouhými spolujezdci.
Nepřipadnete si v něm jako v upoceném pokoji. Nejste tchajskými mnichy s pokorně skloněnými hlavami. Jste vzdělávacím ústavem chlubící se slavnou celebritou. Jeanem Belmondem s frajerským cígem v koutku úst.
Žádný použitý vatový tampónek s obličejovým mazem v talíři z pětihvězdičkového restaurantu.
Co si budeme namlouvat. Přítomnost atraktivního protějšku působí úplně stejně jako klimatizovaný mercedes s vyhřívanými sedadly. Všimli jste si někdy, jak je člověk schopen v cukuletu měnit svá stanoviska, když je nablízku přitažlivá osoba? Za žádných okolností by nerad upadl v nemilost. Tvrdil-li jsem, že mi snad už ani nezáleží na holčině vizáži, musím potupně připustit, že mi Anidina společnost dělá jen dobře.
Připadnu si jako malý chlapec klečící doma u okna. Spuštěné žaluzie halí obývací pokoj do mlžného rána skotských pahorkatin. Úzká škvírka nadzvednutých žaluzií fosforeskuje denním výjevem mladé sousedky vyhazující odpadky. Malý chlapec naslouchající přes domovní telefon oddechování a cinkání jejích klíčů.
/Jsi hostií vkládanou do úst bezvěrce dotknuvšího se Svatého grálu. Jsem opatrovníkem přívěšku schraňující tvůj sladký vanilkou provoněný polibek./
Spíš připomínám zbloudilce ve složitém labyrintu narazivšího na nostalgický zvuk fénu. V osiřelé kostyméře zapomenuté divadelní divy s roztřepenými konečky vlasů. Vždy, když se pokusím podlézt policejní pásku lemující kamarádský vztah mezi mnou a Anid, narazím na neslyšný akcent nezájmu. Po tři dny potom žiji v přesvědčení, že jsem tím, co neuváženým tahem zbořil domeček z karet. Postavený bez příslušného povolení u pozemkového úřadu. Po tři dny mě nemilosrdně ignoruje.
Podivnou hříčkou časoprostorového kontinua sedíme venku na vlakovém nádraží. Lampa osvětluje puchýř rozvalující se mi po vnitřním loktu. Dítě strýčka nehody. Spálenina. Nic, co by stálo za sáhodlouhé rozvádění. Směna ve fast-foodu. V pohádkách je důležitá symbolika čísel. Tři. Sedm. Třináct.
Po tři dny bývám polorozpadlým amfiteátrem čekající, až jej zpevní popínavé šlahouny Anidina slitování se.
Čínské zelí mám spojené se želvou z mého dětství promenádující se – k proporcím svého těla – malou krabicí od tuňákových konzerv. Konzervy tuňáku jsme si tehda nemohli dovolit koupit. Krabici jsme sebrali z haldy krabic nakupených u nákupních košíků.
Vždy, než se čínské zelí ztratí za záhyby rtů, vidím seschlou hmotu ze želvích výkalů a onoho zelí.
Jakoby mimochodem, po uplynutí rekonvalescentní doby, Anid napíše, zda se nesejdeme. Přišije upadnuvší knoflík zpátky na tvídové sako našeho na oko ničím nerušeného kamarádství. Proč bych nepřijal nabízenou karamelku příjemně stráveného času? Je přece příjemné být středem zájmu u pěkné holky… Blahodárné.
Živá voda.
Až hystericky se snažím zaplnit svůj volný čas. Utišit pikantní marinádu sebekritiky. Setřít z očí kesr sebelítosti. Kreslím na zamlžené sklo otazník a ptám se sám sebe, zda k ní vůbec něco cítím. Jestli mě jen neštve výluka v denním programu? Přerušené vysíláni nahrazené mimořádným zpravodajstvím informující o po zuby ozbrojeném šulinovi zabarikádovaném ve školní tělocvičně. Nevábné nádobí mých pochybovačných myšlenek začínají obletovat otravné masařky.
Není lehké být bez domácího zázemí.
Zakázal jsem si spoluvinu na vraždě. Logicky. Incident jsem proseděl u dveří. Klasifikace mé zainteresovanosti? Očitý svědek bojící se svědčit!
Když jsem hned od začátku zmínil pojem roční menstruační cyklus, měl jsem skutečně na mysli každoroční sebereflexi. Už ani nevím, kdy cyklus začal. Už jako dítě mě děsily myšlenky na smrt. Hlavně, když jsem došel k názoru, že Bůh nejspíš neexistuje. Logicky, v návaznosti na kacířské myšlenky, následovala nedůvěra v posmrtný život. Přemítal jsem a přemítal, co mě asi čeká. Zhasnu?
Dojdou mi baterky?
Ničehoprostor, který v soudné sekundě ani neuvidím. Prosté nic? A když je život opravdu zakončený ničím, jak mám žít? Žít. Nic jiného, než žít. Naplno. Nasávat všechno krásné. Brzká rána provoněná jinovatkou. Sedávat v parku na lavičce v tureckém sedu. Přitom číst knihu. Radovat se z polibků. Rozmazlovat květinu uvnitř duší lidí, na kterých nám záleží. Pozorovat je, když se smějí. A každým rokem, v mém ročním menstruačním cyklu, jsem docházel ke zjištění, že přežívám. Nežiji.
Má privátní nikým neasistovaná eutanázie.
O zeď bylo postaveno zrcadlo, v němž želva viděla svůj nepochopený odraz, který se marně pokoušela obejít. Na linoleu zfosilizovávala lejna.
Na můj tehdejší věk se mé spásonosné představy mohou zdát nepatřičné. Spíte-li s někým, kdo vás už nějaký ten rok sexuálně nenaplňuje, představa tváře zabořené do bujného poprsí rozdivočelé černošky udělá divy.
Já si jen představoval, jak v posledním okamžiku chytnu Sáru za triko a zabráním tak vypadnutí z okna.
Nebyl jsem u jejího pádu. Už ani nevím, kde má nudící se existence lelkovala. Z okna vypadla začátkem čtvrtého ročníku. Skoro přesně před rokem.
Na základní škole jsem měl kamaráda. Typičtí looseři nad kterými dnes paradoxně opovrhuji nos. Slaboši, proč tak lehce připustí zacházení ŕ la kus hadru? říkávám si. Nebyli by o nic horší, než třídní elita. Kdyby jen neměli naděláno v kalhotách.
Kdybych jen neměl naděláno v kalhotách.
Kamaráda po konci vyučování tloukla třídní elita na ulici. Nepřispěchal jsem na pomoc. Kamarád do deště. Zklamal jsem. Koukal se na zkázu. Nikdy více na mě nepromluvil. Nemám mu to za zlé. Sdíleli lavici. Připomínali přízraky na potopeném parníku.
Opovrhuji loosery? Opovrhuji sám sebou.
S příchodem na střední ve mně vrněly slastné vyhlídky na zlepšení mého žití. Obletět vzducholodí celý svět. Vztlakové síly měly vyprsknout magma v oslavné tóny radující se ze zbavení mých frustrací. Z počátku jsem se nestačil divit ze statutu quo. Postupně se mi, ale podařilo ze sebe setřást nálepku loosera.
Začal jsem chlastat.
Občas zahulil trávu. Kupodivu mě měli za vtipného. Sára měla být můj skok přes řeku přehrazující mi cestu k odpanění. Nakonec ji byla Natálie. O to hezčí to, ale bylo. Přestože jsem zprvu míval problém se do ní dostat. Viz. panická hrůza z příčiny babiččina odchodu od dědy. Minulý rok, několik měsíců po Sářiným vypadnutí z okna, byl stěžejní. Poznal jsem Natálii. Zablesklo se na ty nejkrásnější časy.
Opilovali jsme květinky naších duší a vychutnávali šťavnaté plody.
Trpíval jsem, když jsme spolu nebyli dva dny. Trpěl jsem, přestože seděla vedle mě a zrovna mě nepolíbila. Namouduši, toužil jsem, aby můj ledňáček opiloval okvětní lístky každých pět minut.
Jakmile jste ochotni vzdát se myšlenek na sex a nemyslíte-li před usínáním na nic jiného než na přitulení se k milované. Žijete.
„Udělal si na mou babičku dojem. Prý si galantní.“
Usmíváš se jen proto, že si to žádá situace? ptám se Anidiných očí.
Zdalipak by o mě tak Anidina babička smýšlela, kdyby se dozvěděla o mém orientačním smyslu ve chvílích, kdy naviguji lidi neznající směr?
V ruce svírá přeložený list papíru vyjetý z tiskárny. Její příspěvek do našeho vypravěčského kroužku. Tedy spíše vypravěčské úsečky.
Naše sparťansky sestavená lokální síť.
Zatím jsem se choval jako squater zmatený novým prostředím. Čím si pokaždé zasloužím Anidinu přítomnost? Chybím ji? Nedokážu říct: Ne! Nemůžu si pomoci a pokaždé bez okolků na další setkání kývnu.
Přestože mě ráda ignoruje…
Nic jiného mi nezbývá. Potřeba zapomenout. Na Natálii.
Kolem nás prochází uklízečka táhnoucí za sebou pytel s odpadky. Začínám ji vyprávět o klukovi ze šaliny přenášející ve svém batohu vysílačku, skrze kterou mu hubovala matka. Chlapcovi tiché odpovědi bledly ve srovnání s matčiným rázným hlasem. Potom, co vysílačku složil na tři části a schoval ji, vytáhl o dost menší a domlouval se s kamarádem: Dnes to nepůjde.
/Jsi vzpomínkou na jarní skotačení u her na piráty. Uzavřená ve sklenici, kterou vyhrabu ze sněhové závěje a odzátkuji. Hravost tvého úsměvu rozpustí trnovou korunu, stín tvých ladných křivek oderve hřeby z dlaní, obrázek obtisku tvých dlaní v písku na obálce časopisu People vyhraje Pulitzerovu cenu./
Zeptá-li se mě někdo na cestu, zúčastněně odpovím. Nedám na sobě znát, že o místě nemám páru.
Prospěji tak oběma stranám.
Jím, že nemusí přešlapovat na místě. A mě se hnedka spraví nálada. Vyventiluji svou frustraci. V Klubu rváčů pořádali přátelské boxerské bitky, já si beze špetky skrupulí dělám z lidí dobré ráno.
Aniž bych riskoval natrhnutí obočí.

S rukama hluboce zabořenými do kapes přemýšlím, kde je vytyčená hranice ještě přijatelného chování. Zda nejsem přespříliš snaživým plavcem mířící daleko od bóji na širé moře. Očima potěžkávám zahanbení protřepané v shakeru s lunojasným večerem. Citrónem na sklenici drinku mi je nedočkavost. Uvidím její reliéf těla ve třpytu rozsvěceného pokoje? Jsem dítětem s vypláznutým jazykem ze samého niterného soustředění obkreslující na průsvitný papír pětikorunu. Jen si stojím opodál jednopodlažní barabizny.
S děravou střechou.
S cedulkou stáj na vnitřní straně dveří u přístřešku s haraburdím. Za domem už seschlá třešeň. Schovaný za stromem u živého plotu. Mám neodbytný pocit, že pod keřík – zakrývající nohavice mých džínsů – hodil bobek nějaký hafan s uslzenýma očima. Uslzené oči patřící mě. Směřované coby výtka. Možná spíš coby pochopení. Celý den proleží na balkóně. Musející snášet posměšné poznámky na své rozkošné slintání. Musející snášet výhled na líbající se páry. Bez možnosti si nějakou hafanici očichat.
Kdykoliv uvidím líbající se dvojici, nikdy mě ani nenapadne (abych zas nekecal, občas ano, ale ne zas tak často), že by se měli zdekovat z mého dosahu. Neoklopuji se nášlapnými minami drtící jejich končetiny. Netrýznit mě.
Přeji jím to.
Připoťouchlé výrazy, které si necháváme jen pro své nejmilovanější. Andrew Sean Greer ve své Zpovědi Maxe Tivoliho napsal: Každý z nás je něčí životní láska. První věta z celého románu zapůsobila, jak se to nepodaří sebedojemnějšímu záběru toho nejmelancholičtějšího filmu. Třepotající se kusy látek na tibetských horách rozehrají svou symfonií, kdykoliv přičichnu k nevěstině vlečce vzpomínek. Polštářkem ukazovačku rozvlním na oko poklidnou kaluž flegmatismu. Stínohra chránící mě před ostatními. Chránicí mě před mým samotným. Berlínská zeď čekající na vytoužený zvuk kladiva. Zatím mě oddělující od neuspokojivé reality ochucené železitou pachutí.
A už tam si! V celé své kráse. Schovaná za záclonou. Jsi mou modelkou v mé privátní přehlídce. Soukromým koncertním vystoupením. Cinkající indickou tanečnici. Srdce mi buší jako při placení vůbec prvního porna, co jsme si s kamarádem koupili. Trafikantka držela přeložený papírek s otcovou žádosti o prodání onoho periodika svým synům. Trafikantčino placebo bezúhonnosti.
/Snad se ve chvílích – kdy k tobě přistoupím o krok blíže – neproměníš v nedostižnou blednoucí fotografií, ale přitiskneš na mou hruď své čelo, budu tvou Zdí nářků. Mariánským příkopem pohlcující tyrany a drtící je nesnesitelně vysokým tlakem. Mýdlem co z tebe smyje poslední střípky smutku.
Čekám až si zase budeme povídat o blbostech. Vyprávět postřehy dne. Prozatím budu bludným kamenem hledící na vyprahlou měsíční planinu. Astronautem hlásicí poruchu skafandru. Nejsem čekatelem na rentgenové vyšetření lebky. Amor mě do hlavy nepraštil baseballovou pálkou, nevidím nás přes růžovou krajku tvého spodního prádla./
Rubal bych nejhlubší důlní šachtu. Snášel výsměch sborů všehotinkého světa. A všechno pro obejmutí.
Pro hloupoučké: Všechno bude dobré!
Vyřknuté popraskanými rty.
Pro pohled na zrníčka řasenky krčící se na očních víčcích.
Pro možnost se schovat před baziliščím pohledem do tvých vanilkových dlaní. Spásat trávu na louce tvého zájmu. Zájmu o mě. Natálko, prosím, rozhrň záclonu a pozvi mě dál! Klesám ke dnu a nikde poblíž záchranný kruh. Mitch Buchannon si na pláži dopřává Cuba Libre.
Amores perros.
Láska je kurva.
Potřebuji tě…
Pavlík se ztratil. Raubíř jeden. Klučisko. Můj pětiletý bratránku, kde kurva jsi?
Rozpoložení? Že se vůbec ještě ptáte…