Erik

Mílovými kroky se blížil den mé nové premiéry, už za týden! Vědoma si Erikových rad, již jsem se moc nepřepínala, jen lehce procvičovala intonace. Uvažovala jsem, co asi bude pak dál, zda-li se ještě budeme vídat. Nechtěla jsem o tom raději ani přemýšlet, nyní jsem žila přítomností a chtěla jsem ji do poslední chvilky naplno vychutnat a prožit, i za cenu toho, že mi bylo souzeno ukrást si pouze zlomeček všeho, co by si mé srdce tak moc přálo… Ale vzhledem k tomu, že zde byla Madeleine a Nicolas, byla jakási naděje, že naše cesty přece jenom povedou stejným směrem.
Díky našim dětem.

Tiše jsem vstoupila do komnaty k Eugénii. Byla jsem u ní téměř pořád, jak mi to jen čas dovolil.
S potěšením jsem začala zjišťovat, že pomalu začala částečně vnímat mou přítomnost. Celé hodiny jsem u ní sedávala, četla jí z knih, zpívala anebo k ní dlouze hovořila. O divadle, o Nicolasovi i o mé premiéře…. Zdálo se, že mne zaujatě poslouchá, dnes se na jejích zkřivených rtech objevil dokonce i náznak úsměvu. Ošetřující lékař nevěřil svým očím, její stav se téměř
zázračně zlepšoval, zřejmě díky mé laskavé péči. Byla to přece jen Raoulova matka, ať už se ke mně v minulosti chovala jakkoliv,nyní mne potřebovala a pocit křivdy, který mne kdysi naplňoval, se rozplynul jako ranní mlha. Upravila a učesala jsem jí vlasy, pohladila po tváři a když se ve dveřích objevila ošetřovatelka, odešla jsem.

Druhého dne, po hodně dlouhé době, jsem se rozhodla sejít dolů do kaple. Měla jsem trošku špatné svědomí, ani jsem si nepamatovala, kdy jsem tam byla naposledy. Dveře šly otevřít jen ztěžka, nikdo zde již nechodil.
Chtěla jsem se dnes pomodlit za svého otce a zapálit mu svíčku. Rozhlédla jsem se kolem sebe, mozaika na okně vrhala na kamennou dlažbu podivně pokřivené barevné stíny. Zachvěla jsem se, vzpomínky byly i po letech stále příliš silné. Ale pocit děsu, který jsem zde tenkrát zažila před představením Dona Juana, mi nyní připadal vybledlý a směšný…
Poklekla jsem k otcovu portrétu, očistila jej od pavučin a prachu a zažehla svíčku.
Zde jsem slýchávala ten tajemný hlas, který z úkrytu šeptal…brava, bravissima…dnes mi to již mohl říci
z očí do očí, a záleželo jen na mně, abych jej nezklamala a on měl důvod to udělat…
„…Děkuji ti, otče, za všechno, a hlavně za to, že jsi za mnou poslal jeho…Anděla hudby, který dal již podruhé mému hlasu křídla a má duše znovu vzlétla…tentokrát jej ale nezradím…“

Poslední chvíle před představením jsem seděla ve své šatně a snažila se trochu uklidnit.
Byla jsem nervózní, ruce se mi třásly. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a ještě si mírně poopravila líčení a připevnila límec kostýmu. Náhle se otevřely dveře a vstoupil Erik. Přistoupil ke mně a když viděl, jak jsem rozrušená, vzal něžně mou hlavu do svých dlaní
a řekl tiše.
„ Nebojte se, má drahá, jste dobře připravená, vím to. Zvládnete to…andělský hlas, to je Vaše přednost, a ten Vás nezklame…“ a pak mne lehce políbil.
Poté vytáhl nějakou malou lahvičku.
„Tohle ještě raději vypijte,bude Vám mnohem líp. Uvidíme se opět tady, po představení…“
Poslechla jsem ho. Ucítila jsem, jak se mi v hrdle rozlil zvláštní hřejivý pocit. Obava a nejistota ze mne náhle spadly, úlevou jsem vydechla. Ještě mne pohladil po tváři a pak odešel…

…V hledišti nebylo jediné volné místo, bylo skutečně vyprodáno, tak jako to André předpokládal. Když se konečně zvedla opona, ozval se ohlušující potlesk a jásot, který patřil mně. Pak vše utichlo a z orchestřiště zazněly první tóny.
Byla jsem připravená do dnešního zpěvu dát celé své srdce i duši. V lóži jsem je letmo zahlédla. Byli tam všichni ti, které mám ráda. Dnes jsem nezpívala jen pro Erika, ale i pro ně.
A také pro Raoula…

*****

…Když představení skončilo, oponu museli ještě dvakrát vytáhnout, ovace a potlesk byly nekonečné. Byla jsem naplněná šťastným pocitem ze svého úspěchu. Prodírala jsem se záplavou květin, které neustále dopadaly na jeviště a při pohledu do jejich lóže mne udivilo, že je již prázdná, nikdo tam nebyl, ani Nicolas, ani Madeleine…
Odešla jsem znepokojeně do své šatny. Přes spousty mých obdivovatelů jsem se téměř nemohla ani dostat ke dveřím. Usedla jsem k zrcadlu a netrpělivě čekala…slíbil mi přece, že přijde!
Napadlo mne, zda bude mít vůbec odvahu projít tím davem venku. Ale jistě si najde nějaký jiný způsob. Rozhlédla jsem se kolem sebe a usmála se tomu, co mne právě napadlo, že v mé nové šatně není žádné velké zrcadlo, bude to snad tamhle ten obraz, nebo to podivně vyčnívající dřevěné obložení?...
Pomaličku jsem se odlíčila a převlékla z kostýmu.
Po půlhodině jsem ale netrpělivě vyšla ven.
Před mou šatnou již bylo prázdno, jen jsem musela překročit hromady květin, které ležely před
mými dveřmi.
Když jsem přicházela ke schodišti a chtěla sejít dolů, zahlédla jsem dole u vrátnice podivný ruch. Postával tam hlouček zvědavých lidí, tu jsem si všimla, že opodál stojí Nicolas a objímá Madeleine, která plakala...Seběhla jsem dolů a snažila se dostat až k nim. Pak jsem jej spatřila. Klečel u nosítek a na nich…ležela Jeanette…oči měla sice otevřené, ale byla velmi bledá, rty skoro modré a od nosu jí dolů po tváři stékal tenký pramínek krve…udělaly se mi mžitky před očima a pak už jsem jen jako v nějakém neskutečném snu sledovala, jak na mne Erik smutně pohlédl a spěšně odcházel ven spolu s lékařem a dvěma muži, kteří ji odnášeli.
Rychle jsem přistoupila k Nicolasovi a Madeleine.
„ Co se stalo?“ vykříkla jsem napjatě.
Madeleine se ke mně otočila a zoufale mne objala.
„ Já nevím, opravdu nevím! Mamince se náhle v lóži před koncem představení udělalo velmi špatně a upadla na zem! Mám o ni hrozný strach!…“ a rozplakala se.
Snažila jsem se ji utěšit. Jediným východiskem bylo vzít ji zatím ke mně domů, s nadějí, že se snad zítra dozvíme více…odjížděli jsme a já s bolestným pocitem pozorovala, jak leží na sedadle a její útlá ramena se otřásají pláčem….byla jsem rozhněvaná na osud, který nám neustále nabízel jen ostří svého břitu a nedovolil se radovat z úspěchu ani jí, ani mně…