A co bylo dál ( 24. a 25. kapitola)

Christine pozorovala v zrcadle s velkým zadostiučiněním kožený výraz vévodkyně. Uhladila si živůtek svých nových šatů a pohodila rozpuštěnými vlasy. Pak nechala Honorii, prodavačky i celý salón za sebou a zvesela vyšla na ulici. Proplétala se mezi lidmi, slunce ji hřálo do zad a cítila se skvěle. Jenže pak se začalo všechno kazit. Slunce skryl mrak a ona se o cosi zachytila sukní. Zoufala se snažila uvolnit, když vtom ji dostihl vévodkynin hlas „Bože, pomozte jí přece než něco porazí“. Ve snaze uniknout z pasti i tomu hlasu roztrhla nadýchanou látku vedví a v potrhané sukni se rozběhla pryč. Bylo to marné. „Co s vámi, madmoiselle? Co s vámi?“ ozývalo se. Smáli se všichni kolem a někteří na ni ukazovali prstem. Najednou před ní stal Raoul. Raoul, zavěšený do Renée Vauvilliers, Raoul, předstírající, že ji nezná. Beze slova minul zoufalou Christine a ta se rozplakala. Volala za ním, ale ani se neotočil. Zkalenýma očima se rozhlédla kolem a hledala způsob jak uniknout před tím vším. Někde na konci davu zahlédla cosi povědomého, mužskou postavu vzdalující se do mlhy. Cítila jen, že ji nechce ztratit z dohledu. Chtěla na muže zakřičet, ale když otevřela ústa, zjistila, že nevydá jedinou hlásku. Běžela z posledních sil a snažila se ho dostihnout. A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, stála za ním. Hradba domů zmizela a před nimi se rozprostírala jen vodní hladina. Položila mu ruku na rameno a nohy se jí podlomily z té úlevy, že ho našla. Zastavil se a pomalu se otočil. Christine přitiskla ruce k ústům a začala v šílené hrůze ječet. Pod kloboukem byla místo tváře jen černá díra a z ní vycházel dívčí hlas.
„Christine, proboha Christine, vzbuďte se!“
Vztyčila se na zlomek vteřina v pokrývkách, aby se vzápětí zhroutila do náruče Marie Louisy. Vyděšená komtesa ji jemně položila zpět na polštáře a čekala, až se dívka doopravdy probere. Protože byla i přes pokročilou hodinu vzhůru, dokázala se sem dostat ze všech nejdřív, hned jak uslyšela první výkřik. Christine, splavená potem a s krví tepající ve spáncích, si s úlevou uvědomila kde je. Margot se na ni povzbudivě usmála.
„Vyřiďte panu Raoulovi, že slečna měla jen zlý sen,“ přikázala sluhovi, jenž odkudsi přispěchal, „už je v pořádku. Doneste trochu koňaku a ať sem nikdo nechodí.“
Vyprostila ruku z Christinina křečovitého sevření.
„Šššššš,“ řekla konejšivě a pohladila ji jako vystrašené dítě.
Christine se rozhodla předstírat odvahu a posadila se. Nechtěla Marii Louise k její vlastní nemoci přidávat ještě své starosti. Doktor Vettier jí to ostatně kladl na srdce dosti důrazně: „Žádné vzrušení, prosím, naprostý klid.“ Z náklonnosti k Margot tedy Christine zahnala noční můry do nejzazšího kouta své mysli.
„Věděla jsem, že nemám k večeři tolik jíst,“ řekla a usmála se, „vždycky se mi pak zdají samé nesmysly. Ostatně, už jsem za těch pár týdnů pěkně přibrala. Víte, že už se nevejdu do svých starých šatů?“
Alabastrová tvář komtesy zůstala nehnutá, ale oči zkoumavě hleděly na Christine.
„Copak jste dnes dělala?“ zeptala se nakonec.
„Och, měla jsem dnes krásný den,“ rozzářil se Christinin obličej, zatímco ona sama se zoufale snažila vzpomenout, kde vůbec byla. „Dopoledne mě vaše matka vzala na nákupy, byly jsme kupovat šaty a prádlo a víte, tam měli tolik krásných věcí! Šaty jako z pohádky…“.
Christine začala horečnatě mluvit, jakoby výlet s Honorií de Chagny byl tím nejbáječnějším, co ji kdy potkalo. Marie Louisa mlčela. Promluvila, až když Christine skončila své povídání.
„V tom salónu … má matka na vás byla hrubá.“
Nebyla to otázka, ale konstatování. Christine se snažila odvést řeč jinam, ale Margot ji přerušila.
„Drahoušku, nemusíte lhát. Znám svou matku a znám její názor na Raoulovy zásnuby s vámi. A nezapomínejte na to, že jste křičela ze spaní. To málo, co jsem slyšela, mi stačilo.“
Christine nervózně cupovala okraj povlečení.
„Máte pravdu. Vévodkyně nevynechá jedinou příležitost, jak mi dát najevo, že nejsem Raoul hodna. Ale nechci si stěžovat. Ani vám, ani Raoulovi. Nic by to nevyřešilo a nikomu by to nepomohlo. Musím na sobě tvrdě pracovat, aby vaše matka a ostatní změnili názor.“
Margot přisedla až k ní.
„Chci vám něco říct, Christine, i když se bojím, že vám tím způsobím jen zklamání. Věřte ale, že to dělám jen pro opravdové přátelství, které k vám cítím, a nikoli proto, abych vám ublížila.“ Dívala se na půvabnou tvář před sebou, viditelně poznamenanou smutkem a vypětím posledních týdnů.
„Nechovejte bláhovou představu, že má matka na vás někdy změní názor. Že její přítelkyně a přítelkyně jejích přítelkyň někdy změní názor. Pro ně jste nepřijatelná. Původem, postavením, minulostí svázanou s divadlem. Nikdy nebudete creme de la creme, i kdybyste si Raoul vzala třeba desetkrát. Republika a demokracie jsou v tomto ohledu jen marná iluze.“
Christine mlčela.
„Vy na sobě budete tvrdě pracovat a vlastně tím budete usilovat o to, abyste byla jako ony. Bude z vás dokonalá Christine de Chagny. Jenže Christine Daae přestane existovat, ztratí se pod vrstvami těch nesmyslů, které s sebou člověk táhne, chce-li patřit k nejvyšší společnosti,“ Marie Louisa zaváhala. „A já mám mnohem radši tu Christine Daae, kterou znám, než Christine de Chagny, kterou si umím představit.“
Rozhostilo se ticho, které nakonec porušila Chrsitine.
„Ale oni jsou na mě milí …,“ namítla váhavě. „Zrovna včera jsem zpívala duet se slečnou Delacroix. A všechny dámy byly … byly nadšené! A na večírku u Perraultových, i tam Raoul souhlasil, že smím zpívat, a všichni tak tleskali a blahopřál mi i ministr, ach, už si ani nevzpomenu na jeho jméno, ale byl to ministr! Hraběnka du Plesis mě pozvala na jejich zahradní slavnost příští týden, tolik si přála, abych tam zpívala právě já,“ Christine se nadechla. „Třeba se mýlíte, Margot.“
Hledala v očích komtesy jakoukoli naději na to, že připustí možnost omylu. Byl tam však jen soucit a jakási přísnost.
„Hleďme, hleďme, tak Raoul vám dovolil zpívat! Mon chou petite! A že vám tleskají? Jen do té doby, než přijde zas někdo jiný. Teď je váš kouzelný hlas jen vatou v té jejich nekonečné nudě. Ach Christine,“ povzdechla si Margot, „Bůh vám vložil do hrdla zázračný nástroj, chraňte si ho pro lepší příležitosti.“
Christine vyčerpaně padla nazad do polštářů. Věděla, že Margot mluví pravdu, ale s posledním zbytkem sil se bránila ji přijmout. Protože v případě, že se Margot nemýlí, ji čeká neradostná budoucnost, osud vyvrhele uprostřed davu. Polkla a vzpomněla si na svůj sen. Na tvář bez tváře a na tu úlevu, když jí byla nablízku.
„Bůh mi sice dal zázračný nástroj,“ pronesla mimoděk, „ale používat jej mě naučil někdo jiný.“
Poprvé od jejich prvního společného rozhovoru zavadila Christine o temný kus své minulosti. Marie Louisa držela slovo a nikdy se jí na nic neptala. Jenže teď, uprostřed bezesné noci, kdy jednu z dívek strašily noční můry připomínající život a druhou zas spánek připomínající smrt, bylo možné bez obav hovořit o čemkoli.
„Byl to ten druhý?“
Christine málem převrhla sklenici s koňakem na pokrývku. Odpověď na Margotinu otázku byla tím pádem zbytečná. Dívka mlčela a Margot se po chvíli zvedla k odchodu. Nechtěla naléhat. Až u dveří ji dostihl Christinin hlas.
„Zůstaňte, prosím. Nedokážu … nechci spát.“
Marie Louisa se vrátila a sedla si zpět na pelest postele. Christine zcela automaticky nadzvedla pokrývku a posunula se stranou. Kolikrát si takhle společně špitaly s Meg až do noci! Komtesa zaváhala jen na chvíli a vklouzla do vyhřáté postele. Když se dívky společně zachumlaly do pokrývek, spiklenecky se na sebe usmály. Přátelství bylo zpečetěno, zbývalo podělit se o tajemství.

??

Jak mluvit o věcech, na něž je lépe zapomenout? Jak sdělit zážitky, které vám rozervaly život na kusy? Není mnoho způsobů. První možností je vzít jen pár střípků a kamínků a z nich vystavět hrubé obrysy oněch událostí, protože jinak by mohla povolit pevná hráz svírající rozbouřené city. Druhá možnost není nepodobná sebetrýznění, při němž se tatáž hráz naopak úmyslně rozboří, a pak lze v proudu bolestných vzpomínek najít úlevu. Christine Daae bez jakéhokoli vědomého rozhodnutí zvolila možnost druhou. Pokročilá noční hodina a vnímavé naslouchání Marie Louisy ji nakonec vedly k tomu, že poprvé v životě zcela volně hovořila o věcech, které dosud s nikým nesdílela.
Nebe za okny již začínalo světlat novým ránem, když usnula vyčerpáním. Margot pozorovala tvář, na níž se ještě leskly poslední slzy, poslední z mnoha, jež byly této noci prolity. Údery hodin z haly ohlásily čtvrtou, ale komtesa nedokázala usnout. Myslela na slova, která jí Christine řekla chvíli před tím, než začala klidně oddechovat na promáčeném polštáři.
„Nezlobím se na nikoho, jsem jen hrozně unavená ze všech těch lží. Napřed mi tatínek říkal ´Nic to není, to přejde, zas budu v pořádku´. Nebyla to pravda. Pak mi slíbil anděla hudby. Dnes už vím, že mi taky lhal. Z lásky, ale lhal. A potom on, můj učitel! A maman Giry, která o všem musela celé ty roky vědět … Všichni mi pořád lžou …“
Marie Louisa si přitáhla pokrývku až pod bradu a zavřela oči. Vybavovala si útržky nočního rozhovoru, snažila se představit si, co její přítelkyně prožila. Pořád se jí vracela otázka, jíž to začalo. Byl to ten druhý? Teď už věděla, že v životě malé Christine skutečně existoval někdo druhý. „Prostě zničehonic se v té tmavé kapli ozvalo ´Já jsem tvůj anděl´,“ řekla Christine, když se jí komtesa zeptala na jejich první setkání. Oči se jí při té vzpomínce rozzářily jako hvězdy a bezděky se usmívala. Od toho okamžiku muselo uplynout sedm či osm let, ale vybavovala si každý detail. „´Ještě mi zazpívej´ řekl a já spustila ukolébavku od Mozarta, a pak … pak jsme se vídali … slýchali skoro každý den.“
O chvíli později se už nesmála.
„Musel poslouchat všechno, co jsem chodila vyprávět tatínkovi,“ vzlykala, „každé slovo, které mělo být jen pro něj, mi ukradl a pak ho využil k tomu, abych si myslela, že… že … že ho zná nebo že je to přímo on. Taková podlost! Taková krutost! Byla jsem zoufalá malá holka a věřila mu všechno. Proč prostě neřekl pravdu? …“.
Jenže pak se Marie Louisa ptala dál. Christine vyprávěla o svých nočních setkáních s andělem hudby a znovu se nepřítomně usmívala. „Bývalo to krásné, k zbláznění krásné,“ zašeptala potom. „Někdy jsem celé dny nemyslela na nic jiného než na naše večerní setkání, na to co se zase budeme učit, na jeho hlas. Ach Margot,“ zajíkla se, „ten hlas! Ani ta nejnádhernější opera, ani ten nejdůmyslnější nástroj se mu nemohou vyrovnat. Stačilo mu zašeptat mé jméno a duše se mi rozezpívala. Šla bych za ním kamkoli.“
„I teď?“ zašeptala komtesa.
Christine dlouho mlčela. „Teď už je z malé Tiny velká Christine a z anděla je jen ... muž. Na vší té kráse je krev a hrůza. Kouzlo je pryč, přestalo působit. A přece…,“ zaváhala, „často hledím v noci do tmy a čekám na to zavolání. Ne snad proto, abych se za ním rozběhla, ale proto, abych mohla aspoň na chviličku zase splynout s hudbou, aby to bylo jako dřív.“
Christine Daae hovořila se sestrou svého snoubence s naprostou důvěrou. Jednak si byla téměř jistá, že Margot její důvěru nezradí, a jednak – i když si to ani stínem nepřipustila – si možná sama přála, aby se Raoul něco z toho dozvěděl. Sama by mu do očí nic z toho nedokázala říct. Ale snad by pak pochopil …
„Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak to, že mi to nedošlo dřív? Musel se objevit Raoul, abych se z toho snu probrala,“ Christine se radostně rozpovídala o svém dětství a o své lásce k Raoulovi tehdy i teď. „Bylo to jako když mávne kouzelným proutkem, s ním jsem se mohla smát, vzpomínat na to, co jsme prožili, bavit se ....“.
„Cožpak s tím vaším učitelem jste se nesmáli?“
„Ach, občas. Tedy, vlastně ... skoro vůbec. Jen někdy měl takovou zvláštní poznámku, že jsem musela vyprsknout smíchy, třeba o Carlottě nebo někom z opery. Ale veselý určitě nebyl, zato často přísný, velmi přísný. Když mám říct, co jsem vedle něj cítila, tak… tak…,“ Christine nemohla najít správná slova.
„Strach?“ napověděla Margot.
„Ne,“ spěšně odpověděla Christine, „Tedy aspoň ne dřív. To až když zabil Buqueta, a pak tam dole, v podzemí. Předtím jsem z něj nikdy strach neměla.“
„Ochromení?“
„Ano, to je ono. Jako bych to ani nebyla já. A taky jsem cítila obdiv, oddanost, úctu. Ano, úctu. Když jsem ho poprvé spatřila a on se mě dotkl, já nevím, bylo to pro mě jako kdyby sám Ježíš Kristus sestoupil z kříže a nechal mě na sebe sáhnout.“
„Hm, koneckonců, i Ježíš byl jen muž,“ poznamenala Margot kacířsky spíš pro sebe. Christine ji nevnímala.
„Celé roky jsem snila o tom, že se mi jednou ukáže. Prosila jsem ho, plakala, zlobila se. A najednou tam byl. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý, jako tatínek. Bylo mi jedno, že má masku, byla jsem si jistá, že za ní může být jen jediná tvář,“ po dívčí tváři stékala další slza.
„Jenže nebyla,“ doplnila ji tiše Marie Louisa a slzu setřela.
Christine zavrtěla hlavou: „Ne. Vlastně tam nebyla žádná tvář. Nic, čemu bys mohla říkat t-t-tvář.“ Začala se třást při pouhé vzpomínce na tu vteřinu, kdy ji zahlédla poprvé. Za zavřenými víčky si pak vybavila, jak ji viděla naposled. Jak už nevnímala jizvy a zrůdnou pokřivenost, ale jen oči, naprosto zoufalé oči. Znovu ji zamrazilo v zádech jako tenkrát. Chrlila ze sebe o překot celou historii onoho posledního dne v La Garniére, jen aby se té tíživé vzpomínky zbavila. Stejně to nepomohlo.
Marie Louisa skoro bez dechu naslouchala poněkud nesouvislému Christininu vyprávění a v duchu děkovala Bohu, že Raoul vyvázl živý. V koutku mysli ji jen napadlo, že pokud tehdy viděl to co viděl a zažil to co zažil, utrpěla jeho ješitnost příliš velkou ránu, než aby byl schopen či ochoten ji snášet bez odplaty. Nahlas neřekla nic.
Christine se ve svém povídání zadrhla. Tázavě a dost nejistě se dívala, jak Margot přijme fakt, že líbala muže, který málem zabil jejího bratra.
„Donutil tě k tomu,“ řekla Margot, „v takové situaci by to udělal každý.“
Christine zavrtěla hlavou.
„Jenže to nebylo jen ze strachu,“ šeptla nakonec.
„Dobře, tak ti ho bylo možná i líto.“
Christine ještě ztišila hlas, takže jí bylo sotva rozumět.
„Já nevím …,“ váhala. „Líbala ses přeci někdy?“
Komtesa s úsměvem přisvědčila.
„Ale já myslím tak, žes nemohla popadnout dech, a přesto jsi nemohla skončit? Že … žes cítila věci, na které by slušné děvče nemělo ani pomyslet?“
Komtesa znovu přisvědčila, ale tvář už měla vážnou. Christine se položila naznak do polštářů a hleděla upřeně na strop.
„Byl to jen takový pocit a je to pryč. Máš pravdu, snad mi ho bylo v tu chvíli opravdu jen líto.“ Ospalost už ji zmáhala.
Venku už hlasitě zpívali ptáci a komtesa de Chagny se po špičkách kradla do své ložnice. Už nešla spát. Dlouho přemýšlela a snažila se představit si muže, který dokázal milovat tak, že kvůli tomu i vraždil. U někoho druhého by možná zpověď Christine Daae vyvolala rozhořčení či hnus, ale v Marii Louise rozbouřily spíš zvědavost a představivost. Někdy bych vás ráda poznala, pane. Zajímavých mužů je tak málo …
Když se ráno sešla u snídaně s Raoulem, klidně mu znovu zopakovala, že Christine jen vyděsil zlý sen. Pak chvíli probírali to i ono, když do jídelny vplula vévodkyně. Hned první větou zkazila svému synovi náladu, když ho požádala o astronomickou částku na zvláštní výdaje.
„Máš důvod, máti?“ zamračil se vikomt.
„Pochopitelně,“ odtušila Honoria, „bal de masque u perského krále. Půjdeme všichni a všichni potřebujeme novou garderóbu hodnou této rodiny.“
Dobře pozorovala, že Raoul nabírá dech k protiargumentu a nedala mu šanci: „Pořád vyhlížíš nějakou vhodnou příležitost k ohlášení data své svatby – umíš si představit nějakou lepší, významnější? Bude tam celá Paříž, to by ti mohlo stačit.“
Raoul spolkl lamentace nad zbytečným utrácením a začal přemýšlet o novém tématu. Jeho sestra matku upřeně pozorovala, cítila, že něco zlého visí ve vzduchu. Christine vstoupila do naprostého ticha. Pozdravila, láskyplně pohladila Raoula, a když jí doprovázel ke stolu, bez rozmýšlení ho políbila jako první.
„Dnes máme spoustu povinností, drahá,“ přetrhla něžnosti vévodkyně. „Napřed sirotčinec a odpoledne pak návštěva …,“ nestačila doříci větu.
„Pokud mě dnes omluvíte, mám na odpoledne jiný program, madam“ řekla Christine. Následovala ohromená pauza, po níž pokračovala: „Raoule, ráda bych si dnes s tebou prohlédla zahrady ve Versailles.“
Koutkem oka sklouzla k Margot a ta se spokojeně usmála. Věděla, že dnešní noc neprobděla zbytečně.