Erik

...Úzká ponurá chodba s nazelenalými zdmi na mne působila tísnivým dojmem, seděl jsem na lavici s hlavou v dlaních. Opět jsem cítil ten nepříjemný zápach fenolu, příznačný pro tahle prostředí. Kolemjdoucí lidé mne obcházeli v uctivé vzdálenosti…zmatené myšlenky se mi neustále honily hlavou…rána za ranou… v poslední době mne pocit beznaděje nehodlal opustit. Nejdříve Christina, teď Jeanette…proč jen…proč?...Zahlédl jsem lékaře, který kráčel směrem ke mně a spěchal jsem mu naproti. Když mne uviděl,zpomalil a chvíli se na mne překvapeně zahleděl. Možná se polekal, či se jej pouze zmocnil údiv, nevím… již jsem to ani nevnímal. Bylo mi to jedno, nezajímalo mne, co si myslí o mém podivném vzhledu. Měl jsem velkou starost o Jeanette a chtěl jsem jen vědět, jak jí je.
Visel jsem mu pohledem na rtech, tušil jsem však podvědomě, že to, co se dozvím, bude velmi zlé.

„Dobrý večer pane, pojďte, musíme si promluvit, situace je velmi vážná...“ začal lékař pomalu.
„Bude to jistě pro Vás bolestné, ale zjistili jsme, že Vaše žena trpí vzácnou chorobou krve, kterou ale bohužel nedokážeme léčit. Trvá to asi již čtyři měsíce. Byla sice dosud v péči jejího lékaře, ten ale nemoc nerozpoznal, a nyní dosti pokročila, organismus slábne…už se tolik nedokáže bránit, proto ta dnešní nevolnost, doprovázená bohužel neklamnými příznaky…“
Překvapeně jsem na něj pohlédl, všimnul si toho…
„Copak vy jste nic nevěděl?“
Zoufale jsem zakroutil hlavou. Čtyři měsíce….už to musela tušit tenkrát…když mne posílala, abych jel s Philippem pro Christinu. A já hlupák si po celou dobu ničeho nevšimnul! Připomněl jsem si, že byla v poslední době příliš často velmi unavená. Jednou jsem dokonce zahlédl v její ruce zakrvavený kapesník, ale domníval jsem se, že se asi v kuchyni řízla….byl jsem příliš zaneprázdněn myšlenkami na Christinu, než abych si čehokoliv znepokojivého všimnul…
Ach ne, to není přece možné, nemohu tomu uvěřit….“
„Pane?...“ vyrušil mne lékař ze zamyšlení. Pomalu jsem zvednul hlavu.
„Bude žít? Jak dlouho ještě?...“ zeptal jsem se a hlas se mi zadrhnul.
„Je mi to moc líto, ale nechci Vám dávat příliš velké naděje. Snad měsíc, možná dva…“
Zapotácel jsem se.
„Je Vám dobře? Nechcete si na chvíli sednout?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Mohu ji vidět?“
„Jistěže, pojďte, ale nyní zřejmě spí, dali jsme jí uklidňující léky…“

Vešli jsme tiše do pokoje a přistoupili k lůžku,není to tak dávno, kdy jsem tento pocit zažil, tenkrát, v Marseille…opět strohá železná postel, bílá přikrývka, polštář, a v nich milovaná bytost, o kterou jsem se tolik bál….Nyní to bylo ale zcela něco jiného, mnohem, mnohem horšího….
Pozoroval jsem Jeanette, jako v nějakém zlém snu. Nespala. Pomalu ke mně otočila hlavu a unaveně se usmála. Láskyplně jsem sevřel její ruce ve svých dlaních.
„Proč jsi mi neřekla, že jsi tolik nemocná? Proč jsi to přede mnou tak dlouho tajila? Proč…?“
„Nechtěla jsem tě znepokojovat, měl jsi beztoho spoustu svých starostí…v divadle…a tak…“
„Ale Jeanette, tohle neříkej, víš přece…“přerušila mne.
„Neomlouvej se, chápu to, vždy jsem to chápala, protože jsem Tě velmi milovala..“ zašeptala.
Nevěděl jsem, co na to říci. Mluvila tak podivně, byl jsem z jejích slov zmatený. Na chvíli se odmlčela,pak se s námahou nadechla a pokračovala.
„Vím, že jsi vždy miloval jen ji, celý život, možná jinak než mne, ale bylo to tak…ne, nic prosím neříkej. Bylo by to zbytečné. Já se na tebe vůbec nezlobím, už když ses mi poprvé svěřil se svou minulostí, pochopila jsem, že bude vždy stát mezi námi,že na ni nikdy nezapomeneš…přesto jsem byla vděčná za každou chvilku, kterou jsem mohla být s tebou…Kdyby se se mnou cokoliv stalo, a já tuším, že to bude brzy, postarej se hlavně dobře o Madeleine…prosím. Slib mi to…“

V očích mne pálily hořké slzy a dojatě jsem Jeanette objal. Cítil jsem nesmírnou bolest, která mne spalovala, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Slíbil jsem jí tedy, co si přála…
„A teď už bys měl jít, jsem hrozně unavená, chce se mi spát. Běž za Madeleine, musíš ji utěšit, má jistě velkou starost. Ale zatím ji nic neříkej, o tom, že je to se mnou tak vážné, trápila by se...jdi už…miluji tě…“ zašeptala. Ještě jsem ji políbil a pak jsem odešel.

Ani jsem nevěděl, jak jsem se dostal ven. Točila se mi hlava a byl jsem zoufalý.
„Tak co, nelítostný osude, ještě nemáš dost?...ještě jsi se dostatečně nenasytil? Za celý můj život?
Pořád toužíš vidět Fantoma, klečícího v prachu a zlomeného bolestí? Ne, to by už stačilo. Už se ti nevzdám. Nikdy!“
A vykročil jsem do nočních ulic. Zprvu jsem nevěděl, kam půjdu. Pomyslel jsem na svou dceru, kterou jsem
v tom zmatku nechal v divadle. Ale byla s Nicolasem a Christina se o ni určitě zatím postará. Nechtěl jsem ani jít k Jeanettiným rodičům. Dnes ne. Chtěl jsem být sám.
Nakonec jsem si to ale po hodině rozmyslel a zamířil jsem k jediné osobě, která mne jistě utěší…dnes stejně jako tenkrát…a jako vždy…k Antoinette Giryové…
Váhavě jsem přistoupil ke dveřím a zaklepal, bylo již dosti pozdě, snad ještě nebude spát.
Pomalu se otevřely dveře a překvapeně se na mne podívala, poznala ale, že se něco stalo a pozvala mne dál. Usedl jsem do křesla a svěřil se s tím, co mne tolik trápilo. Ve své duši jsem měl naprostý zmatek. Bál jsem se zoufale o Jeanette, nemohl jsem se smířit s tím, co nás postihlo, přesto se mi i v této chvíli na povrch neustále draly myšlenky na Christinu, na ty ukradené krásné a něžné chvilky v přítmí salónku… Co jsem to vlastně zač, že nyní dokážu myslet i na tohle…?
Nebyl jsem schopen vůbec pochopit své pocity…děsil jsem se sám sebe…možná měla Jeanette snad pravdu, já jí ale přece nechtěl ublížit, nikdy…
S povzdechem jsem si pak sundal masku a položil ji do klína. Antoinette mi nalila skleničku brandy a donutila mne, abych ji vypil. Pak ještě další dvě. Mírně se mi ulevilo...
„Chceš si lehnout, Eriku? Ustelu ti, místa je tu dost.“ Řekla tiše a pohladila mne po tváři. Cítil jsem teplo její laskavé dlaně a jako bych se rázem vrátil do minulosti, když jsem byl ještě chlapec. Kdykoliv se mi něco nepovedlo či mne trápilo, mohl jsem se vždy ukrýt pod její starostlivá křídla…
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, děkuji, asi bych neusnul. Jestli Vám to nevadí, povídejte mi něco, cokoliv…co Vás jen napadne…“

Antoinette mu velmi ráda vyhověla. Chtěla by mu pomoci i jinak, ale nebylo to v jejích silách. Jen těžko se jí hledala slova útěchy, musí se s tím vším vyrovnat sám. Asi po půlhodině si všimla, že je opřený, oči má zavřené a pravidelně oddechuje. Konečně jej vysvobodil spánek. Bylo jí ho velmi líto, přikryla jej tedy plédem, zhasla světlo a odešla tiše do vedlejšího pokoje…