dEMOnstrace - 12.kapitola

Konečně jsme odešli z hospody. Doprovodil jsem Anid domů. Před panelákovými bytovými dveřmi chybí rohožka s nápisem: Vítej doma. Když jsem naposledy doma potřeboval najít ve sklepě pár pitomin, nepoznal jsem klíč, kterým mám odemknout. Smutné? Nemohu jinak než souhlasit.
Ležím na podlaze vedle Anidiny postele. Matraci suplují hrubé deky. Místo peřiny, deka zabalená v povlečení. Polštář coby bonus. Natálie spávala pod peřinou, kdy knoflíčky na povlečení měla u hlavy. Normálně u hlavy nemají knoflíčky co pohledávat. Zvyk z dětství. Mívaly peřiny bez knoflíčků a pokaždé se ji peřina u nohou vyvlíkala. U nohou mě zebala zima, vysvětlila, když u mě poprvé přespávala. A já si z ní tropil žerty.
Knoflíčky u hlavy.
Gen PER3 je ve dvou variantách. Delší z nich má na svědomí, že lidé chodí později spát a později vstávají. Říká se jim sovy. Když jsem doma, snažím se pokud možno večer neusnout.
Bojím se usnout v pojmu domov.
Díky Anidině matce se pro změnu bojím navštívit záchod. „Anid, nejsi sama,“ zaznělo z matčiny ložnice, jakmile jsme stanuli na chodbě. Byt halil přízrak tmy. Čekali jsme, že matka už dělá halí belí. Evidentně vyčkávala Anidin příchod. Naštěstí pro mě, nešla si Anidin doprovod prohlédnout okem kontrolora kvality mléčných výrobků. Zůstala v posteli.
Jsou chvíle, kdy se přímo nenávidím. Je ale mnohem jednoduší říct, že jsem, jaký jsem. Než se pokusit o nápravu. Ležím na boku a bloumám. Být o špetku nebojácnější, vyřídím problém s Loutkářem. Takhle se jen snažím zamést smetí pod koberec. Leč, neúspěšně. Jako když se alkoholik snaží zapomenout a dosáhne pouze poranění chodidel od pohozených pivních vršků.
Důvod proč Anid nedoprovázel pán úžasňák byla neshoda mezi nimi. Zamyslím-li se, nemůžu dojít k ničemu jinému, než k pojmu: Náhrada. Letenka last minute. No ale kdopak je u ní doma? Smůla pan úžasňák! Příčinou mého přespání u Anid jsou sporadické spoje městské hromadné dopravy v nočních hodinách. Na privát mi už nic nejede.
Basta fidly.
C´est la vie.
Loutkář nemá pravdu! Nejsem úchyl. I když. Přiznávám. Občas o sobě pochybuji. Nejsem si jistý zdravým rozumem. Například radikální druh vegetariánů pojídá pouze ovoce spadané ze stromů. V žádném případě neutrhnou čerstvé jablko. Je možné, aby měl Loutkář pravdu?
Pár lidí by mě skutečně nemuselo pochopit…
Díky sankci za prohranou hru ze střední, mám celkem ponětí, jaké myšlenkové pochody procitají, když stojíte zády k hlavni a čekáte na… ticho. Dlaněmi ukrýváte nadílku matky přírody a snažíte se smířit s co nevidět narazivším kopačákem o záda. O zadek.
Modřina.
Když se, ovšem role obrátila… Nebudu nikoho tahat za nos. Užíval jsem si každé napřáhnutí nohou. Ještě mít přesnou mušku…
Jen, aby mi nezměkl, když se naskytla možnost vniknout do Anid! Zavřela dveře pokojíčku. Asociuje se mi představa zahradního domku. Dvojice puberťáků přichází o panictví. Na okna se vznáší mlžný opar z povzdechů. Kluk chce při sexu zazářit jako John Travolta na parketu v Horečce sobotní noci. Po dvou minutách smeká nad výdrží samců z půlhodinových filmečků pro dospělé. Přitom by dal jánevímco za přítomnost drog. Aby si holčina z jeho výkonu raději nic nepamatovala.
Sotva rozcuchaná.
Potichu se mě pod peřinou snaží nastartovat. Najít klíčky od zapalování. Hrobové ticho v pokoji se kvůli ševelení vzdechů vrtí ze snění. Mlčenlivý sex je coca cola bez bublinek.
Výcuc z pentalogie na dva odstavečky.
Nehleď darované kobyle na zuby. Natáliina ruka bývala piknikem v rákosí při východu slunce. Hydratační krém na suché tváře. Naděje v beznaději.
Nevnikl jsem do Anid. Tvrdý jak žula a před branou se rozpije jako plátno vystavené dešti.
Dva prsty v pochvě.
Ukazovák a prostředníček. Gesto: Slavnostně přísahám. Gesto: Na Bibli přiznávám.
Raději sednout na lavičku vedle spícího bezdomovce. Anidino snažení mi je proti srsti. Oba dva neděláme nic jiného než, že svým polovičkám natruc ukazujeme naší nezávislost.
Přestože s Natálii máme krizi, příčí se mi ji zahnout.
I když se mé chování nemusí tak jevit. Procházím seznamkové servery. Setkávám se s celou řadou ultra klasik ubožaček. Rukou šmejdím Anid do míst, do kterých bych se podle katolíků mohl kouknout až po svatbě. A proč? Kvůli tobě. Natálko. Slunce mého života. Usínáš vedle mě, i když zrovna nemůžu nahmatat tvé rameno. Bez tebe připomínám dítě v důchodu. Sám sebe vodím za nos.
Namlouvám si, že najdu jinou a zapomenu.
Muslimské právo manželovi umožňuje ukončit manželství, když před úředníkem natřikrát vysloví: Taláq. Rozvod.
Spávám s knoflíčky u brady.
Anid se mi nehty zarývá do zad. Díky pouličnímu osvětlení vkrádajícímu se do pokoje přes žaluzie, vidím její pootevřená ústa. Podezírám ji z herectví. Nepředvádím světoborný kousek. Jsem sobec. Vidíte, ani při sexu nejsem schopen vypnout mozek. Neustále přemýšlím.
Zavírám oči.
Žádná černoška s bujným poprsím.
Myslím na Natálii.
Nahá ležívala na boku. Zády ke mně. Polštářkem prstu jsem hladíval její boky. Líbal lopatky. Oblboval sladkými řečmi. Myšlené zcela vážně. Při pohledu na skulinku mezi půlkami zadečku jsem se zamýšlel nad životem s deseti dioptriemi, kdy pořád budu rád za její úsměv. I když už protkaný vráskami. Nad životem, kdy nám ochabnou svaly a budeme muset spoléhat na pomoc pečovatelek. Poťouchle se budeme hecovat, kdo je na invalidním vozíčku rychlejší. Miluji tě! Se slzami v očích vyklizuji bojiště Anidiny postele. Sundávám naplněný kondom. Vždy před každou ejakulací vytáhnu penis z pochvy. Nechci riskovat natržený prezervativ. A věta z úst naštvané holky: Mám antikoncepci; nemá žádnou váhu.
Vracívá se mi sen. Jako třeťák na střední, tedy předminulý rok, jdu temnou – jak originální – uličkou k paneláku, kde jsem bydlel s matkou. Snažím se vyhýbat spadaným titěrným plodům, jež při došlápnutí zanechávají na teniskách temně fialové fleky. Stíny propagují kubistické obrazy. Mlha zas hašišový kouř doutnající od prokletých básníků. Kaluže tvarem odkazují na šlápoty raracha. Špatně došlapujícího na pravou nohu. U hlavních dveří radikální příznivci fotbalového týmu. Polknu knedlík zvětšující se díky bobtnajícímu droždí paniky. Ledabyle schovávám klíče zpátky do kapsy a snažím zatáhnout za výhybku a odklonit se z cesty domů.
Jak už to, ale ve snech bývá, neoplýváte uhlazenými pohyby svalů napínající se a svrašťující se při levhartím úprku za kořistí. Svaly připomínají bochník chleba, o který se přetahují vyhublé děti. Utíkal a… zakopl. A ztěžka dopadl na pravé koleno. Křičíc ztrácím nocí už tak rozmělněné obrysy řítící se holohlavé masy. Obraz se vpíjí do slz.
Neustále se vracející upomínka na doporučený dopis. Ve snu mě nestydatě stlučou. Samo sebou se ještě něco přibalí, ale jádro zůstává pravdivé. Křičel jsem bolestí tak silně, že vzdali hru na hoňku a zdekovali se. Noha demonstrovala opak teorie Velkého třesku.
Velký smrsk.
Bolest mi narvala koleno do svěráku a otáčela klikou. S písní na rtech. V nemocnici moc dobře ví, proč vám před operací píchnou oblbovák. Nejste sto filozofovat nad smrtí tak květnatě, jak s čistou hlavou. Procitnu po operaci? Předsálí veliké akorát, aby pojalo lůžko na kolečkách, osvětlují dlouhé zářivky. Relativně dlouhé a přitom absolutní. Konečné. Jako život sám. Dívám-li se zpětně, přijde mi vtipná obava, že někdo z operačního personálu uvidí strachem scvrklého pinďoura. V seriálu z nemocničního prostředí byla epizoda, kdy muž pod narkózou zřetelně slyšel vtipkování nad ohromnou velikostí.
Před operací jsem si požádal o lokální anestézii. K mému věku a pohlaví ovšem není nejšťastnější. Je statistický ověřeno, že mohou nastat nezvratné vedlejší příznaky. U ženského pohlaví se nic podobného nevypozorovalo. Raději vidět vykuchané koleno, než upadnout do bezvědomí s myšlenkou, že už neprocitnete.
Před operací ke mně přišla studentka střední zdravotnické školy. S holítkem v ruce oholila okolí kolene, takže mi z ochlupení zbyla jen potupná ponožka.
Po operaci mi celkem často museli injekční stříkačkou vytahovat vodu z kolene. Doktorka občas jehlou zavadila o zadní část čéšky.
Zpod dveří ke mně doléhá matčino šmejdění po bytě. Vystrašené dítě s bujnou fantazií – podpořenou nesčetnými krváky – by za dveřmi očekávalo zlobra táhnoucí po zemi těžký palcát. Se zkrvavenými kusy domácího mazlíčka přilepenými na ostnatém palcátu, nutno poznamenat.
Fotbaloví fanoušci měli naducané svaly a řetězy. Situace, ve které by se správně měl objevit Chuck Noris a nakopat jim prdele.
Chtěli mě zabít.
Přetáčel jsem – snaha zapomenout při každé návštěvě mého domova ztroskotá neschopností navigátora číst ve večerní klenbě – videokazetu s francouzským filmem o muži obelhávající všechny okolo sebe po mnoho a mnoho let. A když už všechno mělo vyjít najevo, postřílel celou svou rodinu. I staré rodiče. Dceruška koukala na dětský pořad. Můžu se tati dodívat? reagovala na pobídku, ať jde s tatínkem do pokojíčku.
Už skoro stlačuji kliku od záchodu, když zaslechnu kroky Anidiny matky. S glancem vyplašených antilop, ulehám zpátky do postele.
„Spíš?“ ptá se Anid.
„Mami, neotravuj,“ odsekne.
„Nebuď drzá,“ řekne Anidina matka odevzdaně a odchází.
Slyším cvakání klávesnice Anidina mobilu. De facto hned po souloži se otočila ke zdi a datlovala.
Je opravdu těžké pochopit, že se bojím smrti jako umělohmotná lžička teplého kafe? Jakmile Loutkářovi ve všem vyhovím, zabije mě? Nejspíš bych to s bývalou spolužačkou-bezdomovkyní neměl odkládat.
Matka mi při přetáčení videokazety řekla, že uvažovala, že by nás všechny zabila. Byly jsme v tíživé finanční situaci…
Dbám o své zdraví.
Ve vlastním domově se pokouším neusínat.
Prosté. Lehké na pochopení. Lidské.

Pořád, ale ještě doufám, že všechno jednou bude lepší.