A co bylo dál ( 26. kapitola)

Otec Jacoppo opatrně foukal do hrnku horké polévky. I když potřeboval jen pár lžiček, měl pocit, že čím více jídla je pohromadě, tím větší je šance na uzdravení pacienta. Ten ležel v zahradním domku na nářadí už několik dní bez známek života a neměl ani tušení o tom, kde je, tím méně jak se tam ocitl. Když kněz zjistil, že stále nenastala změna k lepšímu, s povzdechem sundal obvazy z rukou a opatrně čistil rány. Pak znovu přinesl hrnek a sedl si na pelest jednoduchého lůžka. Opatrně nabral polévku a snažil se muži v bezvědomí vpravit do úst aspoň pár lžiček.
Nabíral už třetí, když se z pokrývek vymrštila paže a dlouhé prsty ho sevřely pod krkem s ohromující silou.
Jestliže byl útok překvapivý, pak hbitost a obratnost, s níž ho otec Jacoppo odrazil, nebyla u kněze o nic méně zarážející.
„Přestaňte do mě cpát tu břečku,“ pronesl nemocný zřetelně. Ze sametového hlasu čišela nenávist, z níž až mrazilo.
„Taky mě těší, chlapče,“ snažil se kněz popadnout dech , „ale zabít v tvé situaci vlastního lékaře by byl asi holý nerozum.“
Muž na lůžku ochabl, přece jen ztratil příliš mnoho sil. Zuřivost v hlase a očích ale zůstala.
„Řekněte mi, kde jsem a kdo jste vy?“ přikázal pánovitě.
Kněz se snažil očistit z oděvu polévku, která mu skončila v klíně.
Rozmrzele zabručel: „Jsem otec Jacoppo a tohle kolem je Notre Dame v Saint Mandé. A tady to byl výborný hovězí vývar. Jsi tady poněkud nedobrovolně mým hostem.“ Pak zakroutil hlavou a ohmatal zhmožděný krk: „Tedy, platili mi za mé služby už různě, taky mi někteří neplatili vůbec, ale takový honorář jsem si vysloužil poprvé. I teď máš pořádnou sílu.“
Muž na lůžku byl stále napjatý jako struna, připraven při prvním podezření bojovat o život. Kněz si toho všiml.
„Klid, mládenče, nebo se ti vrátí horečka a o to myslím nestojíme ani jeden. Mohu ti sundat tu masku? Studený obklad …“, nedořekl.
„Nezkoušejte to,“ zápěstí mu opět sevřel pevný stisk a zadržel mu ruku. „Chcete-li zůstat jaký jste, tedy živý, pak maska zůstane tam kde je, tedy zde.“ Sáhl si na obličej, jako by se chtěl ujistit, že tam maska opravdu je.
Kněz pokrčil rameny a položil mokrou látku na rozhalenou hruď.
„Vyvázl jsi jen o vlásek, víš to?“ zeptal se.
„Jistě, truchlila by pro mně celá Paříž, kdyby toho vlásku nebylo,“ suše odtušil pacient. „Nečekejte díky za pomoc od někoho, kdo o ni nestál.“
„Truchlila by pro tebe Antoinette, ty nevděčníku,“ houknul kněz už nahněvaně, „a to je pro mě víc než celá Paříž!“
„Antoinette…,“ zašeptal muž s maskou a mnohé pochopil. Otec Jacoppo se dal do vyprávění a ještě chvilku se pochechtával při vzpomínce na to, jak převážel svůj poklad a jak nadšeně přivítali jeho bratří koberec z La Garniére.
„Měl jsi z pekla štěstí, ať mi pánbůh odpustí,“ uzavřel své povídání. Vzal ruku svého pacienta do své a znovu se důkladně podíval na rány. „Tohle se také časem zahojí. Na rány na duši bohužel lék nemám.“
Za tuto poznámku si vysloužil zuřivý pohled a téměř vlčí zavrčení.
„No, no,“ řekl otec Jacoppo. „Tady jsi v bezpečí, tedy rozhodně ve větším bezpečí než v opeře. I když tě nejspíš mají za mrtvého, mohli by tě tam najít. Sem vlastně nechodí nikdo mimo mne. Musím bohužel říct, že ostatní bratři berou práci v zahradě spíš jako trest boží a vyhýbají se tomuto místu jako domu oběšencovu. Nic lepšího si nemůžeme přát.“
Muž s maskou se pokusil posadit, ale dokázal to až s pomocí kněze. Než stačil cokoli říct, vrzla zahradní branka.
„Chápu,“ ušklíbl se nemocný, „nikdo jiný sem nechodí.“
Kněz zběžně nakoukl škvírou mezi deskami ven. Bylo pozdní odpoledne a to se občas objevila Antoinette nebo Alain. Ne však dnes. Otci Jacoppovi chvíli trvalo než poznal osobu mezi záhony. No to je nadělení, pomyslel si a vyběhl ven. Na pěšině stála dívka a když spatřila kněze, radostně se k němu rozběhla.
„Otče!“ vykřikla a sklonila se, aby mu políbila ruku.
Nebylo pochyb o tom, že její návštěva kněze vyvedla z míry, ale to bylo nic ve srovnání s tím, jak zapůsobil tento prostý pozdrav na muže uvnitř domku. Kdyby do něj píchli rozžhaveným železem, nemělo by to většího účinku než jasný dívčí hlas venku na zahradě. Nepotřeboval se dívat ven, ten hlas by poznal kdekoli na světě. Zatočila se mu hlava.
„Děvče, tebe bych se tu věru nenadál,“ slyšel říkat kněze. „Ukaž se mi – no, z tebe je opravdová dáma!“
Christine Daae se zasmála. Jako rolničky …Měl bych tě zabít za tu zradu, za ponížení, do něhož jsi mě dostala. Měl bych aspoň mít chuť tě zabít.
„Otče, stalo se tolik věcí co jsme se viděli naposledy! Právě jsem s vévodkyní de Chagny navštívila váš sirotčinec, tak jsem se jen na chvilku zastavila za tatínkem, a pak honem za vámi.“
Dívka se zhluboka nadechla omamné vůně bylin a květin.
„U vás je to vždycky jako v ráji, ale …“ zarazila se, „… dnes obzvlášť. To musí být tím, že jsem tady tak dlouho nebyla.“
Ze zahradního domku se ozvala rána a cosi spadlo na podlahu. Christine se poplašeně ohlédla. Neviděla nic. Neviděla oči, které u jedné z mnoha škvír žhnuly stěží potlačovanými city.
„Kočky, potvory mizerný,“ prohlásil otec Jacoppo. „Někdy mi dá hodně práce tahle boží stvoření milovat.“
Christine se pousmála. „Vlastně … jsem vás chtěla poprosit o nějaké bylinky,“ pronesla pak váhavě. „Poslední dobou trochu hůř spím, a tak… říkala jsem si … mohl byste mi pomoct?“
„Ty špatně spíš? Ty?“ kněz se rozesmál. „Tomu nevěřím.“
Dívka jen pokrčila rameny. „Jsou vzpomínky, s nimiž se spát nedá. A i kdybych se jich dokázala zbavit, tak noční můry a výčitky svědomí mi stejně nedovolí usnout.“
„Jak může mít anděl jako ty výčitky svědomí?“ zeptal se kněz a poplácal ji po tváři.
Christine se zahleděla do zahrady a pak smutně řekla: „I andělé umí ubližovat.“
Otec Jacoppo začal pobíhat mezi záhony a vybírat byliny, které zručně vázal do velké kytice. Christine se posadila na vetchou lavičku u domku na nářadí a opřela se o jeho vyhřátou stěnu. Se zavřenýma očima spíš pro sebe řekla: „Musím sem zajít častěji. Čas tu plyne jinak. Všechno je tu jiné. Jako když … jako …“.
Nestihla to doříct. Pod nosem ji zašimraly voňavé kvítky. Otec Jacoppo k nim přidal i radu jak je použít. A pak, jakoby zcela náhodou, utrousil: „Se spánkem by ti měly pomoci. Ale jak jsem dnes už říkal jinému svému pacientovi, na rány na duši lék nemám.“
Christine překvapeně zamrkala, ale neodpověděla a políbila vděčně otce Jacoppa na tvář.
„Určitě se uvidíme při mši arcibiskupa, ale budu se snažit přijít i jindy. Pomodlete se za mě zatím, otče, nezapomeňte se za mě pomodlit.“
S těmito slovy a zvlhlýma očima spěšně vyšla za zahrady.
„Nelíbíš se mi holka,“ zabručel kněz nespokojeně, „vůbec se mi nelíbíš. Tohle není Christine, kterou znám.“ S těmito slovy vstoupil zpět do domku.
Ke svému úžasu zjistil, že jeho pacient sedí na zemi, opřený zády o stěnu, o niž se ještě před chvílí opírala zvenčí Christine. Hruď se mu těžce zvedala.
„Mít ji tak blízko a nemoci se jí ani dotknout! Jaká další muka si na mě ještě vymyslí ten váš milosrdný Bůh?!“ vyrazil ze sebe nenávistně. Pak zavřel oči a zašeptal: „Po všech těch letech jsem ji dnes poprvé viděl na slunci, za bílého dne. Netušil jsem, jak je krásná.“
Odvrátil tvář, aby skryl slzy.