Erik

Den za dnem plynul tak neúprosně rychle, jako voda
v řece. Od té doby, kdy mi Meg sdělila tu smutnou zprávu o smrti Erikovy ženy, myslela jsem na něj takřka neustále. Mnohokrát jsem měla nutkání všeho nechat a rozjet se za ním. Znala jsem jeho pocity, sama jsem
je také prožila, i když on tenkrát odjel a nechal mne zde, napospas osudu a bolesti.
Trápila mne bezmezná touha být s ním, utěšit jej. Ale něco mi říkalo, že si to asi zřejmě nepřeje a chce se
s tím vším vyrovnat sám. Tři měsíce jsem statečně bojovala sama se sebou,ale přece jsem nejela.
Jak dlouho ještě mám čekat? Ale vždyť to přece dělám stále, celý svůj život. Tak proč najednou ta beznaděj? Byla tu však Madeleine, se kterou jsem se vídala
v divadle takřka denně. Sama o otci vůbec nemluvila,
a já se raději nechtěla na nic ptát.
Vnímala jsem tedy aspoň její přítomnost a náklonnost jako lék na mou bolavou duši,z její dívčí tváře se na mne dívaly jeho oči, a to vše mi zatím muselo stačit……

Zoufale jsem si uchovávala v paměti každé jeho slůvko, každý něžný dotek, který ve mně dokázal probudit nepoznané…stále jsem si připomínala jeho sametově hluboký hlas, kterým rozehrával každou strunu v mém těle a pak mne učil tyto sladké tóny vnímat a vstřebávat. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč jsem se jej tenkrát tolik bála, proč ve mně vzbuzoval hrůzu a zděšení jen při pomyšlení, že by se na mne snad odvážil sáhnout…to, co mne tolik děsilo mne zároveň přitahovalo, nerozuměla jsem svým pocitům,byla jsem tehdy příliš mladá, skoro dítě, představa krásy a ideálu u mne měla zcela jiné hodnoty. Skutečná krása je ale úplně v něčem jiném, v srdci člověka, citech a také v jeho duši. Dnes už to vím.
Bála jsem se, že časem začnou tyto pocity slábnout a mně zbudou jen krásné vzpomínky na něco, co již možná nikdy neprožiju, a na jeden splněný sen, který už třeba nebude mít další pokračování…

Povzdechla jsem, a odešla za Nicolasem, potřeboval se mnou probrat nějakou záležitost ze školy. Pak jsem se šla převléknout, každou chvíli měl přijet Philippe. Abych zde nebyla na všechno tak sama, rozhodl se opustit své sídlo v Rouenu a přestěhovat se zatím zde.
Raoulův úřad v současné době spravoval zatím náš sekretář, ale do doby, než Nicolas dospěje, stal se Philippe v této záležitosti jeho poručníkem, musí dát do pořádku spoustu dokumentů. Eugénie toho již nebyla schopna a já se o tohle nikdy nezajímala, a kvůli divadlu jsem ani neměla tolik času. Ač nerada, musela jsem několikrát zastoupit svou rodinu na různých společenských či úředních setkáních, pokud zde ale bude Philippe, doufala jsem, že budu již těchto nepříjemných záležitostí ušetřena.
Ještě jsem musela jít připravit Eugénii. Byla na tom už mnohem lépe, dokázala již sedět v pojízdném křesle a já se jí stále neúnavně věnovala. Pomohla jsem jí usadit se, a když jsem poklekla, abych jí nazula střevíce, najednou křečovitě pohnula rukou a nemotorně mne
pohladila po vlasech. Snad poprvé v životě, ale myslím, že to udělala ráda.
Byla jsem dojatá,ale nedala jsem to příliš najevo.
Když ale z jejích úst s námahou přerývaně zaznělo…
děkuji… drahá ….Christino….neubránila jsem se slzám. Snad si konečně ve své bezmocnosti uvědomila, jak moc mi kdysi ubližovala. Nic jsem jí nevyčítala, již dávno jsem jí odpustila.

Přivezla jsem ji do předsálí, Philippe již tam už na nás netrpělivě čekal.
„Vítejte, má drahá, už jsem se nemohl dočkat, až Vás opět uvidím. Vida, mé matce je již mnohem lépe, jistě díky Vám. Jste prostě anděl…“ přistoupil k ní a políbil ji na tvář.
Pak se obrátil na mne.
„A co Vy, už jste v pořádku? Vidím, že se Vám do tváří vrátila zdravá barva, jen kvetete.
Ale copak ty smutné oči? To musíme napravit. Jistě znáte jen to své divadlo a tenhle dům.
Slavná primadona a vyhýbá se společnosti! Dnes půjdeme spolu na večeři, obléknete si své nekrásnější šaty a nechci slyšet ani slůvko nesouhlasu.“ Usmála jsem se. Jeho zvučný hlas v tomhle smutném domě scházel. Philippe de Chagny… byl úplně jiný než Raoul. Byl sice starým mládencem, uměl si však užívat života, ale také být velmi příjemným společníkem. Mírně se mi zlepšila nálada a pozvání jsem ráda přijala.

Ten večer se velmi vydařil. Moc hezky jsme si popovídali, vyprávěl mi různé historky ze společnosti, mnohdy i velmi pikantní, párkrát se mu podařilo mne rozesmát. Když jsme dojedli a napili se šampaňského, najednou zvážněl a vzal mne za ruku.
I přes hedvábnou rukavičku cítila jsem jeho horkou dlaň. Znervózněla jsem, překvapil mne tím.
„Nezlobte se, nechci být indiskrétní, ale co váš vztah k tomu podivnému muži s maskou, už se Vám podařilo dostat jej ze své mysli…?“ Snažila jsem se vytáhnout svou ruku z jeho sevření a mé tváře polila červeň. Zadíval se na mne.
„ Snad jsem se Vás nějak nedotknul, Christino…ale velmi mi na Vás záleží, a tento vztah pro Vás neměl žádnou budoucnost, byla byste nešťastná, věřte mi. Dalo mi spoustu práce, abych jej tenkrát přesvědčil…….“
Nevěřícně jsem se na něj podívala a vykřikla jsem.
„Tak to jste byl Vy? Proto tak spěšně odjel? To kvůli Vám jsem se tolik trápila…?
Ach ne, to nemůže být pravda…“
Odvrátila jsem od něj hlavu.
„Chcete snad naznačit, že Vás znovu vyhledal?….já to tušil…porušil svůj slib, ale co jiného bych od takového člověka mohl čekat.“ Podařilo se mi svou ruku konečně vytrhnout.
„Co Vy o tom všem můžete vědět?l Nechápete vůbec nic
a odvažujete se soudit lidi…“
řekla jsem rozhořčeně. „Od té doby se ale hodně změnilo, víte, a já si nepřeji, abyste po něm jakkoliv šlapal!“
„Odpusťte mi, Christino, jestli jsem Vás rozhněval. Ale snažím se Vám jen nabídnout jako ochranu své osamělé rámě, ale vidím, že jsem asi neuspěl…mohl jsem předpokládat, že se ho nevzdáte…avšak určitě není vše tak, jak byste si přála, viďte, Vaše oči Vás prozradily…“ Neodpověděla jsem, na chvíli jsme se odmlčeli.

Nemohla jsem přijmout to, co se mi snažil nabídnout. Nemilovala jsem ho. Ve svém vyprahlém srdci jsem úzkostlivě střežila jen dvě lásky, jako drahocenné skvosty a nehodlala jsem se jích vzdát. Za žádnou cenu…byl to můj syn a…Erik…

„Promiňte, Philippe, nechci Vám nijak ublížit, velmi jste mi pomohl, mám Vás ráda, vždy jste byl mým dobrým přítelem, a přeji si, aby to tak zůstalo i nadále..."řekla jsem tiše.
Usmál se a podal mi skleničku šampaňského.
„Ale já se na Vás přece nezlobím. Přijímám tedy, připijme si na naše přátelství, když už budeme
nyní bydlet po jednou střechou, hm…? Budu se muset spokojit s tím, že aspoň budu každý den ve Vaší blízkosti…“ Na jeho tváři se objevil široký úsměv.
Oddechla jsem si. Snad budeme i po tomhle spolu dobře vycházet.
Cítila jsem se trochu provinile, že jsem musela od sebe neustále odhánět ty, kteří si tolik přáli mne chránit. Tenkrát v Marseille to byl Julien, nyní zase Philippe…
nemohla jsem však jinak…a ten, po jehož náruči jsem tolik toužila, stále nepřicházel…