Strasti i radosti života - 15. kapitola

15.Kapitola

Nábytek už je doma (tedy u babičky). Je moc hezký a opravdu se tam hodí. Samozřejmě nechal brácha ještě vymalovat a vyměnit podlahu, což znamená, že jsme koupili barvu (hráškově zelenou na stěny, sametově zelenou na strop) a plovoucí podlahu (světlou) a sami jsme si vymalovali a podlahu nám pomohl položit jeden babiččin známý, který je šikovný, až jsem se babičce divila, že po něm ještě neskočila.

Během toho uplynulého měsíce se změnilo pár věcí – 1.) s Kubou se nějak extra nebavím. Na tanečních mi obvykle kazí náladu tím, že mi připomíná, jak jsem nešikovná, a to mi to jde docela dobře! Občas prohodí něco v tom smyslu, že kdybychom spolu chodili, bylo by pro mě všechno lepší a jednodušší, ale to si nemyslím ani teď. A pocit viny, že jsem ho nechala? Nějaký tam sice ještě je, ale už jen nepatrný a dokážu ho úspěšně utlačit, když se náhodou chce drát na povrch. A díky němu teď nemám na nějaký románky s klukama náladu.
2.)už zase spím doma. Tom a Aleš potřebujou taky svůj klid.
3.)Táta už zase pije. Někdy je to k nevydržení. Taky proto jsem se vrátila domů. Musím pomoct mamce s domácností a s Luckou. Máma má z táty nervy na dranc, tak se jí snažím aspoň v něčem ušetřit práci a nervy.
4.)Díky té velké rekonstrukci pokoje u babičky jsme se s Alešem docela sblížili a jsme dobří kamarádi. Užili jsme si při té rekonstrukci spoustu zábavy a pořádně jsme se vyblbli.

Už se ani neobtěžuju vyslíct si doma teplej svetr, kterej mám na sobě. Je strašná zima. I když mám zimní období ráda, tohle je moc i na mě. Všechno by bylo hned jiné, kdyby sněžilo. Krajina pokrytá sněhovou peřinou, patří k nejhezčím obrazům, které příroda namalovala. Ale tohle je opravdu hnus. Fučí studený vítr, prší, zima leze za nehty a člověk je rád, že vůbec venku přežije pět minut.

Rychle si udělám úkoly a zapnu si počítač. Prohlídnu si maily a přihlásím se na ICQ, nikde nikdo, jen mi psala Marča, že nepřijde zítra do školy, protože jede s mamkou, která jindy nemá čas, na veliký vánoční nákupy. Což mi připomíná, že bych taky měla něco koupit. Pro Lucku už mám puzzle s motivem krásnejch štěńátek a jsem přesvědčená, že se jí budou líbit. Mamce jsem koupila zamilovanej román, ale chtělo by to ještě něco. Pro obě. Tátovi už vůbec nevím, co mumám koupit. Vlastně se zdráhám, mu něco kupovat. Vždyť ani nevím, jestli bude na Vánoce doma. S mámou se zase hádají a mně to zase leze na nervy.

Na stole mi máma nechala lísteček se vzkazem. Mám jít vyzvednout Lucku ze školky. Neměla jsem nic na práci a počítač už mě nedokáže zabavit tak dobře a na tak dlouho jako dřív. Obula jsem se, navlíkla jsem si bundu a vzala jsem s sebou Peggy, aby si taky užila té zimy. Na rozdíl ode mě byla Peggy štěstím bez sebe, že musí ven. Vyzvedla jsem Lucku a doma jsem sebou švihla na postel. Nebylo mi nejlíp. Asi půl hodinky po nás přišla mamka. Udělala večeři a všechny jsme se najedly. Ovšem v mým žaludku se večeře moc neohřála, jak mi bylo špatně, tak jsem to musela jít vyzvracet. Máma si toho naneštěstí všimla. Takže jsme se trochu chytly. Nerada se hádám s mámou, ale ona bere všehno moc vážně, i když to nic není. A taky je moc ustaraná a má o mě a o Lucku moc velký strach. Myslím, že kdyby mohla, tak všechno špatné, co se mě a Lucce, kdy stal nebo stane, nejradši přenesla na sebe. Holt zdravotní sestřička. Ale i Lucka i já máme máme moc rády. I když už je mi dávno patnáct, yslím, že mámu pořád potřebuju. Potřebuju vědět, že tu je pro mě, a že mi pomože, kdykoli to bude možné a taky já jí chci pomáhat.

Zase jsem zapla počítač. Na ICQ bylo o trochu víc lidí než předtím. A psala mi Zuzka.

Zůza: hojda...hele zamluvila sem nám naši chatu v Krkonoších na prázky.....mysim na vánoční....odjíždíme 27.12. a vracíme se dva dny před nástupem do školy.....už slíbili že tam budou marča, lukyn, ivana, zbýváš ty, kuba a petr....jo a taky můžeš říct nějakým tvým známým jestli nechcou dojet....aby nebyla chata prázdná.....pak mi napiš jak se rozhodla a co ti tvoji známí.....zatím se měj.....uvidíme se ve škole.....

Byla offline, takže nemělo smysl, jí odepisovat. Rozhodně se zeptám mámy, chtěla bych tam moc jet. Odpoutat se od starostí života a užívat si s lidma, který mám ráda, i když z toho, že tam možná bude Kuba zrovna nadšená nejsem. A už vím, koho se zeptat – určitě, bráchy, Aleše a Terky. Neměla bych to odkládat. Šla jsem do kuchyně za mámou.

„Mami?“

„Copak, Kláry?“

„Psala mi Zuzka … no, dohodla se s rodiči, že by nám, teda vlastní jí, nechali chatu pře Vánoce, tak mi psala jestli nechci jet taky. Jede už Marča, Lukáš, Ivča, samozřejmě Zuzka a možná pojedede Kuba a Petr. Jeho by se 27.12. a přijeli bysme dva dny před školou. Mohla bych jet taky?“ upřela jsem na ni prosebný výraz.

„A kde to je?“

„V Krkonoších.“

„Jak byste tam jeli? Byl by tam někdo z dospělých?“ máma se prostě potřeboval dozědět všechno.

„Na tom bysme se ještě domluvili. Teď potřebuje Zuzka vědět, kdo všechno tam pojede.“

„Já tě tam klidně pustím, ale musíš mi slíbit, že nebudeš vyvádět hlouposti. A i když se ti to nejspíš nebude líbit, tak byh byla ráda, kdyby tam jel taky Tomáš, aby na tebe aspoń trochu dohlídl.“ rozesmála jsem se. Máma se na mě nechápavě dívala a kroutila hlavou.

„No, Zuzka mi taky říkala, že mám někoho vzít, ať je nás tam víc. A já jsem chtěla říct právě Tomovi, Alešovi a Terce.“ mamka pochopila můj náhlý záchvat smíchu a zasmála se taky.

„To je od Zuzky hezké a od tebe taky, že myslíš na bratra jeho holku a kamaráda. Já tě tam teda pustím, ale taky mi pak řekneš, až se na všem dohodnete.“

„Jasný, mami. Díky moc“a vlepila jsem jí pusu na tvář.