Lásce zvoní na poplach34

Vzbudí mě až zvonek.Sakra kdo tozvoní vztekám se.Zvonek nezvoní spíše už řinčí.Proberu se.Po zemi hledám aspoň kalhotky.Oblíknu si Michala župan který visí na skříni a vyjdu ven.Ve tmě vidím jen tmavou vysokou postavu.
,,Moment." Obuju si Michalovi pantofle.Vyběhnu k brance.
,,Ahoj je doma Michal?" Prohlížím si sympatickou tvář mladého muže.Mluví ke mě jistě a jakoby mě znal.
,,Není,šel na nějakou pracovní schůzku." Odpovím a muž se na mě usměje.
,,No to jo ale tu má mít semnou."
,,Opravdu?" Divím se.
,,Moment podíváme do garáže jestli tu má auto." Vejdu do chodby a na botníku najdu klíče.Třeba má dvoje pomyslím si.Klíče vezmu a skrz garáž zkouším centrál.Vrátím se zpět k brance.
,,Tak auto má doma." Krčím rameny.
,,To je divné." Podívá se na mě a přitom svraští čelo.Potom jakože v údivu našpulí pusu a řekne.
,,Tak já mu zavolám." Rozloučíme se a já ještě pro jistotu prohledám dům.
,,Michale?" Křiknu po bytě.Odpoví mi jen hrobové ticho.Snažím se mu dovolat.Telefon jen vyzvání.Rozhodnu se na něj počkat.Na lince vezmu salám zabalím ho a strčím do ledničky.Potom si sednu na gauč a zapnu televizi.Trošku mě to nahlodává.Stále dokola se mi do hlavy kradou myšlenky a otázky.
,,Co když je s Vodeckou?" Ptám se sama sebe.Hnedka mi do hlavy vybíhá scéna a věta.
,,Pravidelně se milujeme u mě doma." Jsem jako na trní.V jednu ráno se ozve zvonek.Co se děje?Asi jsem usnula.Vyletím jako splašená.Rovnou už jdu k brance protože od dveří není nic vidět.
,,Dobrý večer." Pozdravá mě nějaký muž.Všimnu si že opodál má zaparkované auto.
,,Dobrý večer." Pozdravím nejistě.
,,Vy jste kdo?znáte pana Jandu?" Jen nechápavě koukám.A na otázky mu raději neodpovím.Nejspíš mu dojde jak se věci maji.
,,Víte pan Janda měl nehodu...je mi to líto." Ztrácím se.Hlava mi otupí a jakoby mě někdo praštil cihlou.Zatmívá se mi před očima.
,,Jste v pořádku." Slyším hlasy z dálky.Kolena mi uplně vypověděli službu.Najednou tma.Vic si nepamatuju.
Proberu se někde mimo.Mám na sobě župan a přesto deku.Prostředí nepoznávám.Šíleně mě bolí hlava.Vypotácím se z místnosti.
,,Jste v pořádku?" Vyběhne ke mě muž od branky.Zachytí mě a potom řekne.
,,Pojďte posadíte se tady." Lehce mě přidržuje a otevře mi dveře dál.Za stolem sedí nějaká žena v uniformě.Soucitně se na mě podívá.Sednu si a vše mi vysvětluje.
,,Máme podezření že to nebyla nehoda.V tom autě sním seděla ještě jedna žena." Jen sedím a civim.
,,Máme podezření na úmyslný trestný čin."
,,Poznávate tyhle věci?" Podá mi pytlík s jeho telefonem peněženkou a doklady.Jen kývnu a ani do ruky to nechci brát.
,,A co víte o tomhle?" Podá mi papír na kterém je jeho výpověď ze školy.Jen nechápavě koukám.
,,Vy jste o tom nevěděla?" Zpozoruje mou reakci.
,,Ne." šeptnu.Pořád jsem v šoku vůbec nic mi nedochází.Snad jen čekám až se probudím.Jen sedím a v ruce se mi klepe papír.Ze stanice mě odvezou zpátky do Michalova domu.Vlezu si do postele a hystericky se rozbrečím.Je konec.Už nikdy neuvidím Míšu.Je to jakoby se mi zbořil svět.Pořád jen řvu a brečím.Hodiny mám ukradené.Puká mi srdce.Jakoby vám to srdce někdo trhal na kousky.Oči mám opuchlé nos jako bambuli a slovy ani písmeny nelze vyjádřit bolest kterou cítím.Neumím nelze.Bolest mě svírá pláč mě oslabuje čím dál víc.Nepotřebuju jíst pít chci jen umřít.Polštář mám úplně promáčený od slz.Po několika hodinách se schopím.Věci házím do batohu.Přibalím si i jeho parfém a košili.Policista sedí v kuchyni.To jsem nečekala že tu bude semnou.
,,Dovolíte?" Vezme mi batoh.Uřvaná se slzama v očích přes které ani nevidím mu batoh hodim a rozeřvu se.
,,Mám jen jednu košily a parfém sakra."
,,Jen klid." Položí batoh a odvede mě sednout na gauč.Celá se klepu.
,,A co je s malou Míšou?Ví to?" Vysoukám ze sebe otázku a prokládám ji vzlykáním a pláčem, který nejde zastavit.A on?Jen kývne jakože jo.
,,Pojedeme?" Optá se.Nevím co bych si odsud odnesla.Nic chtěla jsem jen Michala.Všechny věci pro mě mají absolutně nulovou hodnotu.Chtěla jsem jen jeho a nic a nikdo mi ho nedákže nahradit.Ustelu postele porovnám věci v koupelně.A svůj kartáček nemilosrdně vezmu z kelímku od jeho.Když koukám na ložnici.Najednou je všechno tady uplně cizí.Je to zase nepopsatelnej pocit.Na intru jsem jako hromádka neštěstí.S Álou pláčeme obě.Vlezeme si spolu do postele.Ála mě hladí po vlasech.Mám je urousané a zmáčené pláčem.
,,Zapálíme mu svíčku." Zvedne se z postele a na stole zapálí svíčku.