Lásce zvoní na poplach35

Přijde mi smska.
,,Kde jsi?mamka." Ála za mě vymačká zprávu.Obratem mi táta volá.Ptá se mě na nějaké věci, které nemůže najít.
Když začne křičet zavěsím.Pokouší se mi stále dovolat.Kašlu na něj.Kašluna všechno.S Álou usneme spolu.Ráno už jsem schopná myslet.Pořád ale čichám tu košili a parfém.Oči mám úplně skleněné.Leknín na stole mi ho připomíná celý den.A tak pořád roním slzy.na konec se odvážím dozvědět co se vlastně stalo.Vodecká Michala vyzvedla nejspíš si chtela promluvit a potom záměrně způsobila autonehodu.Oba dva tragicky zahynuli.V neděli jsem si udělala výlet do Prahy.Do krabice jsem zabalila parfém a košili.Ještě sebou vezmu leknin.Krabici jsem v Praze na hlaváku předala prvnímu bezdomovci.Potom jsem si šla koupit žvýkačky a z dálky pozorovala jakou má radost.Znovu se mi do očí nahrnuli slzy.Potom jsem jela na most.Na most na kterém jsme se s Míšou líbali.Stačil by jeden volný pád.Pomyslela jsem si tehdy.Zde jsem rozbalila leknín.Naposledy jsem přejela po hladkých výbrusech.A vidím se jako dnes jak leknín vracím do krabičky.Pak ho prudcě mrštím do Vltavy i s krabičkou.Zasranej život pomyslím si.Tehdy jsem šla v úterý do práce.Odemkla jsem zverimex a na kase ležel sešit a na něm bílá obálka.V sešitě si přečtu instrukce pro dnešní den a že obálku přinesla nějaká malá holčička.Rozbalím ji a vytáhnu parte.Znovu se rozbrečím.Parte vložím zpátky do obálky.Společně to hodím oboje do koše.Pohřeb je ve středu.Ještě to úterý jsem po práci seděla u počítače.
,,Co to děláš?" Zajmá se přísně Ála když vidí že nad něčím váhám.
,,Odletim."
,,Cože?"
,,Stačí naposledy kliknout a ve čtvrtek odletím."
,,Neblázni to nemůžeš.Kam prosimtě?" Splašeně zabliká očima.
,,Do Irska.Mám tam kámoše."
,,Sama?"
,,Klidně." Kliknu a je rozhodnuto.
,,Pojedu stebou."
,,Doma by tě nepustili."
,,Kašlu na ně."
,,Na." Přenechám ji myš.Pokliká co je potřeba.Potom převedeme osum tisíc a je rozhodnuto.Domu to jenom zavolám.Mamka trne hruzou.
Ve středu jsem dohledala černévěci na pohřeb.Na pohřbu si připadám jako vetřelec.Před síní stojí lidé po skupinkách.Baví se jako o rodinném setkání.Stojím sama s kyticí bílých kvítků a čekám až otevřou.Po chvíli ke mě přijde Míša.Nic si neříkáme.Obejmeme se a já znovu pláču.Míša mě nechce pustit a já ji taky ne.
,,Nebreč." Hadím ji po vlasech a tisknu ji k sobě jakoby to bylo naposled.Utěšuju ji i sebe.
,,Tatínek by nechtěl abys plakala." Kouknu se na ni.Obě přez slzy ani nevidíme.Najednou ucítím jak nás z dálky pozoruje blonďatá paní.Teď už vím že je to jeho žena.Míša se potom vrátí zpátky k ní.Pak ke mě přistoupí jeho kolega Marek.Podá mi ruku a popřeje upřímnou soustrast.Dveře síně se otevřou.Marek mi nabídne rámně a protlačí mě až dopředu kde jsou jeho nejbližší.
,,Až mě andělé zavolají k sobě." Zpustí tichounce písnička.Kytičku potom položím k věncům.Při pohledu na tabulku s jeho jménem mě chytne záchvat pláče.Ač se vůbec neznáme Marek mě pevně přitiskne k sobě a snaží se mě utěšit.Potom jsem zbytek dne prospala.Druhý den odlétáme.Ála i za cenu toho že doma dostane co proto letí semnou.Takhle se chová opravdová kamarádka.V Irsku pár dní uteklo jako voda a já po pěti dnech jsem připravena na návrat do školy.Do školy se vracím strašně nerada.Havrdová mě vezme do kabinetu.Nemluví jen mi položí ruku na záda a naznačí abych šla sní.Když procházíme kolem Michalovi kanceláře je zavřeno.A já si i přes zavřené dveře představím jak to tam vypadá.Potom havrdová zavře dveře od sborovny.I tady si vybavim predchozí události.Přejede mi mráz po zádech.
,,Všechno vím." Posadí se vedle mě.
,,Musíš teď vydržet buď teď trochu jako chlap." Jen se dívám na její obličej jak se mě snaží povzbudit.
,,Život je kurva, tak běž a jako chlap ji plácni po zadku a běž dál." Slyšet sprosté slovo od vlastní učitelky je zvláštní.A tak mi došlo že všichni jsme vlastně jenom lidi.