dEMOnstrace - 13.kapitola

Čínské přísloví říká, že jeden obrázek často nahradí tisíc slov. Nevidomým má napomoci výstava, kde si mohou ohmatat zmenšené modely předmětů vyskytující se v dokumentárních filmech a encyklopediích. A skrze provoněné papírky přilepit další střípek k rozbité váze života bez postižení.
Drobný rozprašovač vyprskl pikantní toaletní vodu na papírek k modelu banánovníku.
Mc´Donald za den obslouží až 46 miliónu lidí. Řekněme, že stejný počet lidí – ne-li vyšší – spatřil historickou uličku s rozkošnými malými obchůdky. Nabízející rozkošné pohlednice. Kšiltovky a náramky. Trička. A plyšové medvídky. Ovšem díky nějakému nepatřičnému poblouznění při vývoji lidského plodu vzniká sorta vyvolených neznající barvu toaletního papíru dennodenně je zbavující jím nikdy neviděného trusu z jejích jím nikdy neviděných zadků.
Sekvoje vám najednou voní po čpavku.
Na pštrosí vejce vychrstl rozprašovač vůni do toalet.
Natálii nic nebránilo přiřknout Eiffelové věži cigaretový popílek zředěný v octu.
Zde Samuel – ve skutečnosti jsem ji tu potkal já, ale denní snění výhradně pronajímám Samuelovi – poprvé uviděl Natálii. Na výsluní nezkrotné rebelie dávající na obdiv, jak ji je vlastně všechno úplně volné. Posílala k šípkům zažité konvence chování. Nebyl sto cokoliv udělat. Pobuřoval jej výjev naservírovaný bezcitností schovaný za maskou zájmu o výstavu. Lavíroval mezi tím, že ji seřve a tím, že ji nabonzuje.
Výsledným produktem bylo mnohatýdenní sezení u internetu.
A hledání dalších podobných výstav, kde by ji znova mohl potkat.
Celkově toho po muzeích a expozicích nachodil jako nikdo jiný z jeho vrstevníků. Alespoň nabyl tohoto názoru. Propána. Jemináčku, ještě aby jej zajímaly halucinogenní vrtochy štětce na malířském plátně!
Fotografie nahých balerín z Národního divadla, zachycených v pohybu.
Bronzové spony z dob, kdy by vás beze špetky skrupulí švihly na hořící hranici. Jen za domnělé kacířství.
Vše jen proto, že ji nebyl schopen oslovit. Stál jak truhlík, s pocitem bezrukého podezřívající kalhoty, že mají rozepnutý zip.
U sochy s kondomem na zplihlém penisu ji požádal o rtěnku. Zvědavě mu ji podala a s lehce nachýlenou hlavou na stranu levitovala v Samuelových očích.
Číslo můžeš z ruky smýt jako příliv zahladí památku po lidských šlépějích. Byl bych, ale nerad, kdyby tomu tak bylo. Komediant, ten Samuel.

Ve sklepních prostorách fast-foodu sypu do velké plastové přepravky tři pytle nasekané zeleninové směsi a přilívám majonézovou zálivku. Rukama opatřenými rukavicemi míchám obsah a doufám, že nepřispěji žaludeční šťávou s nestrávenými kusy snídaně. Mající ambiciózní úkol znovu nabýt rovnováhu trávicího traktu.
Řídil jsem se radou: ožralé hovno musí pryč.
Majonéza sama o sobě páchne ažaž, teď přičtěme kocovinu. Už po čtyřech pivech mě další den bolívá hlava. V hrdle mi jich přitom zahučelo pět.
Natálie – pokaždé, když pendluje hypermarketem – nenápadně oddělí dva listy hlávkového zelí. Hodí jej do vozíku. Smetí, napadne prodavačku. Není seznámená s tím, že listy poputují k Natáliinu morčeti. Aby se nám chlupáček pěkně napapkal. A zadarmo.
Fascinuje mě odolnost lidského těla. Střídají se mi chvilkové tendence omdlít s odhodláním vydržet několika hodinová muka. Bude lépe. Říkám si.
Jako když jedete do města, jehož silueta na mapě ukazuje na veliké a zajímavé město s přehršel památkami, ale nakonec se ukáže, že ho prolezete za hodinu a ke všemu divně smrdí. Přesně vystihuje počáteční pohodovost s jakou jsem začal ve fast-foodu pracovat. Na poloviční úvazek.
Ve chvíli, kdy se Samuel s Natálii odlepili rty, vyrazili ze schodiště a ztěžka se nasoukali do staré zatuchlé skříně. Kde mu ukázala fosforeskující keramickou postavičku dráčka. Pomineme-li Samuelovu nedůvěru ke stabilitě útočiště, cítil se… hezky. Přirozeně. Infantilitou sobě vlastní blekotal jednu pitominu za druhou vzápětí krystalizující Natáliiným smíchem. Idylická švitořivá třpytivost postavičky zpřetrhala tvar, když jí Natálie udeřila o dno skříně. Šrapnely dráčka ležely jak zpřetrhaná lidská důstojnost důchodce-alkoholika.
Než jsem se dostavil na směnu, seděl jsem v tramvají a zaposlouchal jsem se do rozhovoru dvou starších žen. Žen, jež ve stáří ztrácí jakoukoliv snahu o sebezkrášlování. Zkrátí si vlasy.
Uleví se jim, že už v rozpočtu nemusí počítat s položkou za tampóny.
Z mě neznámého důvodu si – nejspíš v panice ze smrti – obarví vlasy do husí kůži vyvolávajících odstínů. Soused se chtěl se sousedem dohodnout na poloviční finanční účasti při stavbě nové vodní studny. Brebentí dříve určitě hezká dívenka. Teď stará rašple. Stávající studna jde jednou bez potíži, jindy z ní dostanou břečku pofiderní molekulární konstituce. Po celou dobu přemítaly nad tím, proč soused nesouhlasil.
Když se mi podaří vychytat správný čas, vídávám z tramvaje chlápka kolem padesátky, jak se krok co krok přibližuje ke krčmě. A pokaždé – ještě nikdy nezklamal! – nakoukne do peněženky. Jakmile zjistí, že v ní zeje prázdnota, obrátí se a zamíří zpátky domu.
V tramvaji mě nejvíce zaujal výjev přes uličku, kdy děda nehtem brázdil sklem, načeš znenáhla lehkostí jarního vánku hladil vlasy dívky sedící před ním. Otočila se. Já nic, já muzikant, říkal děda bezhlasně. Napoprvé mu přiblblý výraz vyšel. Napodruhé se pohoršeně zvedla a stoupla si ke dveřím. Při stavbě tak rozsáhlé stavby jakou pyramida bezesporu byla, se na jednom místě soustředilo až sto tisíc lidí. Připočteni jsou samozřejmě i rodinní příslušníci pracantů. Ideální podmínky pro seznamování a osvěžení genofondů v jinak od sebe vzdálených osídleních, ze kterých rodiny přišli za prací. Neplatí ovšem pro magory ražení dědy s neposednou rukou.
Loutkář je mým nadřízeným. Nespolehlivý ochránce mého tajemství dohlíží nad správnosti promíchávání zeleninové směsi. Jen aby si ve fast-foodu nedal hubu na špacír! Byl by přece sám proti sobě.
Není snad ani možné, aby se klukovi, chlapákovi, muži nestalo, aby jej neuspokojena roztouženost nepřivedla k nepopsatelné bolesti varlat. I když malinko popsatelné ano. Naposledy mě holka kopla mezi nohy na základní škole. Hrozná sranda… Tak nějak to bolí. I chůze je nesnesitelná tyranie.
Nejlépe lehnout a nehýbat se.
Loutkář dohlíží nad správnosti porcování směsi do kelímku. O gramáži sto čtyřicet gramů. Přemýšlím, zda mi scvrklé kulky nevcucne alternativní vesmír. A neskončí naložené v lihu na expozici nejroztodivnějších mořských mikroskopických hub. Zda je nesnesitelný tlak způsobený nevolností, anebo přítomností Loutkaře mi v tuto chvíli není úplně jasné.
„Nejlepší je začínat si s vdanými ženami. Z počátku jím podvádění přijde nemorální. Najednou se rozbásní, jak by namouduši nic podobného manželovi nikdy neudělaly,“ nakukuje do bedny se směsí. „Potkáváme se čas od času. Posedíme v hospůdce. A melou neustale svoje. Přitom je už pomalu, ale jistě začíná svrbět při představě, kterou tak vehementně odsuzovaly.“
Již z výše zmíněných důvodů vám mohlo dojít, že nejsem schopen říct světu fuck off a skoncovat s ním, ani mě nenapadá žádné schůdné řešení, jak vybruslit z patálie. Zabít jinou lidskou bytost? I kdyby byla největší bestií, nejsem schopen vzít život. Kompromisem mi je schovávání se v myšlenkách a doufání, že vše odezní do ztracena.
Nesvedu Loutkáře zabít.
Obava, že by snad nastala doba, kdy budeme dráty připojení k virtuální realitě je u mě zbytečná. Už jsem
on-line, aniž bych potřeboval ždibeček z milimetru drátu. Ujíždím si na privátním bezdrátu.
Ve čtvrťáku jsem v zimě vážně uvažoval nad tím, že bych přijal nabídku a riskl cestu do školy s letní pneu. Neshledával jsem za důležité, abych následující den procitl do další depky. Nakonec jsem jel autobusem.
Překvapivě.
Malinko mi z kelímku upadlo na stůl.
„Dávej pozor,“ ťuká prsty o vnitřní stěnu bedny. „Potíž s mladými holkami spočívá v tom, že do toho můžou začít tahat city. Komu jde o city!? Zato starší ženy ví moc dobře, o co jde. O sex. O nic jiného nejde. Jen o sex. Nejsou se svým životem na sto procent spokojené. Mají, ale jistotu. Barák. Manželův příjem. Auto. Návrh berou jako zpestření. Dobrodružství. Jednou si začal s mladou. Až na svého kluka předtím nikoho neměla. Chodila na gympl. Byla zvědavá a nadržená jak stepní koza. S klidem v duši řekl, že z něj byla hotová. Jenže týden na to, začala psát a volat jak ho miluje. Potom přišla s těžším kalibrem a začala zkoušet těhotenství. Ukázalo se, že si těhotenství vymyslela. Sama to přiznala. Po několika ranách do břicha,“ střídavě nakukuje za rameno, zda nás nikdo neposlouchá.
Loutkář pokračuje: „Bylo dobře, že dostal za vyučenou!“ Stojí těsně vedle mě. S odpudivostí čekatele na transplantaci podkožního tuku. „Radil bych ti, aby sis večer vyhlížel padající hvězdu a něco si přál. Říkával mi rád.“
„Děláš si ze mě srandu?“ Loutkářova reakce na můj slyšitelně vibrující mobil v mé kapse.
Zrovinka jsem se jím dotýkal o tělo bedny. Nečekaný zvuk jako výbuch v autobuse městské integrované dopravy. Podávám mobil do nastavené ruky. Už jen tím, že si zcela zřetelně uvědomuji svou neschopnost vzepřít se, si připadnu jako indická manželka pronajímaná bohatému statkáři. Měsíční taxa za pronájem činí pět set až tři tisíce, korun českých. Zbaven jakéhokoliv taktu čte textovou zprávu: „Ze začátku jsem byla plná pochyb, s odstupem času jsem si, ale uvědomila, o co jsem kvůli své aroganci přišla-“ atd.
Jak dlouho ji asi trvalo napsat zprávu? Četl dál a já se cítil jak psisko, kterému strkají čumák do loužičky. Sára.
Před pár dny jsem po návštěvě u bratránku spal u dědy. Pamatujete? Necítil jsem se na jízdu vlakem. Pro cestu do továrny, kde mi šlo o potvrzení o vykonání pracovního výkonu, jsem si přivolal taxi. Seděl jsem na zadním sedadle. V interiéru bez řidiče rezonovala věta silou Thórova kladiva. Nejsem šťastný. Pravda byla vyřknuta.
Nebylo cesty zpátky.
Doposud jsem kolem nad slunce jasné věty potichoučku našlapoval. Abych náhodou nevzbudil zmoklého tříhlavého psa, co mi to na poslintaném podnose naservíruje. Říct to nahlas byl jiný kalibr. Než nastoupil taxikář zpátky na sedadlo, podařilo se mi ukočírovat pláč. Zastavil jsem rozběsněný dostavník žalu tak, že jsem drhnul podrážkami o vyprahlou půdu. Doposud mi ze rtů nic podobného nevyšlo.
Nahlas.
Brečíte-li před psem, hnedka po vás začne poskakovat a zmateně poštěkávat. Nebude vás odsuzovat za špínu pod nehty ze škrábání brambor.
V diskutabilním bezpečí auta lidé odhazují etiketu. Křičí. Když stojí na červenou, strkají si do nosu ukazovák. Obtěžují spolucestující zpěvem.
Ono je taky dost možné, že sem tam zajdu za Sárou jenom proto, že po dlouhé době cítím, že ke mě alespoň někdo plane citem. Anid jde jenom o pána úžasňáka. Dávám Sáře zbytečné naděje. Není pochyb.
Cítím na uchu Loutkářův dech. Je až příliš blízko. „Nebudeš si se mnou zahrávat,“ na každé ze slov dal setsakramentský důraz.
Pocit drobné želvičky uvězněné v akváriu s krabem.