(Ne)šťastná náhoda

Jehličnan se lehce pokyvoval ve větru. Za okny létaly sem tam dubové lístky. Radka z okna znuděně pozorovala, jak padají dolů a zase stoupají nahoru. Líně se podívala na hodinky. Dvě odpoledne, pracovní doba jí končí až v pět.
Asi se tu zblázním, pomyslela si. Pracovala v kanceláři, někdy bylo tolik práce, že se nestíhala zastavit a někdy-jako dnes-neměla nic na práci. Kromě poletujícího listí, pozorovala i lidi jak chodí k nim do podniku nebo do protějších potravin i kočky peroucí se na rohu ulice. Pozorovala prostě vše, co se hýbalo a co bylo živé.
„Asi se tu zblázním“ zopakovala nahlas své postarší kolegyni.
Tu už nic nedělání nerozhodilo, do penze jí moc nechybělo a byla ráda, když měla svůj klid.
„Tak si něco čti“ poradila jí.
„Četla jsem od oběda, nevstřebám už ani písmenko.“
Popadla místo knížky list čistého papíru a začala si kreslit.
Ve tři čtvrtě na pět už nemohla vydržet. Ještě čtvrt hodinky, jen čtvrt hodinky, pouhopouhých 15 minut. Připadalo jí to jako věčnost. Ale dočkala se. Rychle vyšla, skoro vyběhla před budovu. Konečně čerství vzduch, pomyslela si, když se nadechla.
Ani teď nezpomalila, ať je co nejdřív doma, co nejdál od tohohle pracovního dnu. Těšila se, až si doma napustí horkou vanu se spoustou pěny.
Ze zamyšlení jí vytrhl mladý muž, který se vyřítil zpoza rohu a vrazil přímo do ní. Neustále náraz a spadla-kam jinam-do bahna.
„Můžete mi říct, kam koukáte?“ utrhla se na něj.
„Moc se omlouvám“ řekl a podal jí ruku, aby jí pomohl nahoru. Dělala, že nabízenou ruku nevidí.
„Promiňte, spěchal jsem, můžu vám nějak pomoci?“ zeptal se.
„Ne, pospíchejte si dál, blbečku“ řekla zprudka a bez otočení odešla. Teď už byla totálně vytočená-a navíc od bláta.
Domu došla bez nálady. „Kretén blbej“ zanadávala, když si sundavala špinavé kalhoty. Až ve vytoužené vaně se začala zklidňovat. Přemýšlela, co bude dělat o víkendu.
Víkend-nádherné slovo, za ten dnešek si ho rozhodně zasloužím, řekla si, jen doufám, že v pondělí nebude v práci naopak naprostý blázinec. Ale asi ne, má přijít nový šéf, takže všechno se bude točit kolem něj. Snad bude normální, prý se sem teprve přistěhoval.

V sobotu večer šla s kamarádkou do baru. Dobře se bavila. Povídala si, smála se, tancovala, pila a tak dále. Nálada se jí zkazila ve chvíli, kdy uviděla svého bejvalého s nějakou holkou. Chodila s ním rok a on ji celou dobu podváděl.
„Kretén“ ulevila si, „zajímalo by mě, s kterou podvádí tuhle.“
Šárka, její kamarádka, se zasmála a řekla: „Myslíš, že jen s jednou?-Ale spíš mi řekni, kdo se ti líbí. Nevěřím, že si na nějakého nenarazila.“
„Narazila? Tak to sedí, na jednoho sem narazila nebo spíš on na mě.-Na chodníku do mě vrazil a já přistála v bahně.“
Šárka se rozchechtala na celý bar. „A jinak nikdo?“ zeptala se, když se uklidnila.
„Ne, jinak nikdo.“

V pondělí se probudila s dobrou náladou. Přemýšlela, co si na sebe vezme a jak se namaluje. Chtěla před novým šéfem vypadat hezky, ale taky nechtěla vypadat lacině. Nakonec si vzala sukni nad kolena a halenku.

Do svojí kanceláře přišla s úsměvem na tváři.
„Dobré ránko“ pozdravila, „jak je?“
„Dobře“ řekla její kolegyně Květa. V duchu jí Radka přezdívala Květák, nemyslela to zle, ale jméno Květa se jí prostě nelíbilo.
„A co jsi o víkendu dělala?“ zeptala se jí.
Květa se nadšeně rozpovídala o svém synovi a dvou vnoučatech. Radka ji poslouchala jen napůl, ale nechala ji, věděla, že o svých dětech a vnoučatech mluví ráda.
„A co jsi dělala ty?“ zeptala se, když ukončila svůj monolog.
„Celkem nic, jen jsem odpočívala.“
„A už si viděla nového šéfíka?“
„Ne-ty jo?“
„Jo, na chodbě.“
„A přišlo ti, že je v pohodě?“
„Vypadal tak. I když oproti bejvalýmu šéfovi úplnej opak.-Mladej hezkej, tmavovlasý, vyšší, štíhlej-postavu má fakt krásnou, toho jsem si všimla i já ve svým věku“ řekla.
Mezi tím pobrala nějaké papíry a odešla s nimi.
„Mladej, hezkej, krásná postava-to vypadá na arogantního ambiciózního blba.“
Vůbec si nevšimla, že se jí za zády neslyšně otevřely dveře z vedlejší kanceláře.
„Ještě jsme se ani nepotkali a už vůči mě máte takové antipatie?“ ozval se za ní neznámý hlas.
A sakra, povzdechla si Radka, to sem si to teda hezky pohnojila.
„Pardon“ řekla a otočila se.
Jeho obličej jí byl povědomí, ale odkud…On na tom byl očividně stejně-a byl to také on, komu dřív došlo odkud se znají. Byl to onen „blbeček“ co ji srazil v pátek do bláta.
Ani jeden netušil co říct, naštěstí se vrátila Květa.
„Dobrý den“ pozdravil ji.
„Dobrý den“ odpověděla.
„Já jsem Michal Tichý“ představil se a odešel.