Druhá šance(14 část)

Když jsem poprvé otevřela oči, musela jsem je rychle zavřít, protože mi nimi projelo ostré světlo, které bylo jako sklo, ale podruhé už to bylo mnohem lepší. Chvilku jsem nic neviděla, ale pak se mi rozjasnilo a já poznala, že jsem v nemocnici. Kdo mě odvezl do nemocnice?, pomyslela jsem si a když jsem otočila s námahou hlavu, odpověd mi byla jasná.
„Ahoj“pozdravil mě tiše Dan a pokusil se usmát, sice se mu to povedlo, ale nebyl to ten pravý úsmvě, který mi vždycky věnoval. Tenhle byl smutný..
„Ahoj, co...co se stalo?“
„Nemluv, teď bys měla odpočívat“poradí mi
„Kde jsou holky?“ zeptám se vyděšeně, když zjistím, že vlastně v pokoji nejsou!!
„Jsou u mě, neboj se“uklidní mě „když mi Deniska volala, nemohl jsem z ní dostat slovo tak jsem hned přijel, tebe odvezl sem a holky k sobě do bytu, kde se o ně postarala mamka“
„Díky“řeknu jen a otočím se na druhou stranu, aby neviděl, jak mi na polštář padají slzy. Chvilku tam jsme oba mlčky, ale pak zničeho nic Dan promluví:
„El, já jsem ti lhal“
„Holky nejsou u tebe?!“zděsím se
„Ne to jsou“zasměje se tiše a pohladí mě po tváři. „obě jsou v pořádku a nechám si je u sebe, dokud tebe nepropustí domů“
„Díky“
„Teďka odpočívej, půjdu si pro kávu a hned příjdu“ slíbí. Pohladí mě po tváři a dá jen malou pusu a pak než se naději zmizí z pokoje a já jsem tu sama, ale nevadí, protože se hned propadnu zpátky do říše snů.

Druhý den mě příjde navštívit Dan s holkama a když uvidím, že za nimi vchází policista, hned je mi jasné, co se bude dít.
„Mami!!“vykřikne Barunka a rozběhne se ke mně. Bohužel je malinká, takže ji Marek bude muset zvednout do náruče a dát mi ji do postele, kde se ke mně hned přitiskne a
rozpláče se stejně jako Deniska.
„Ahoj“řekne Deniska ubrečeným hlasem a stojí opodál. Teprve když k ní natáhnu ruce, ke mně ihned přiěhne a přitiskne se ke mně stejně pevně jako Barunka.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se vystrašeně Deniska po chvilce a já s úsměvem a se slzami přikývnu.
„Ahoj Eli,“pozdraví mě konečně Dan a rovnou mi představí i policistu, který prý semnou má udělat výpověď a já mu mám přesně popsat co a jak se stalo.
„Dane, vezmi holky prosím dolů“ poprosím ho hned, protože nechci nic říkat ani před holkami ani před Danem, se kterým sice chodíme, ale on zatím všechna má tajemtsví z mého života nezná.
„Jasně, pojďte holky.“zavolá si je k sobě a holky i když nerady opustí můj pokoj, takže zůstaneme s policistou sami.
„Můžu se posadit?“zeptá se a kývne směrem ke křeslu a já nervózně přikývnu.
„Takže začneme“ rozhodne „znala jste útočníka?“
„Ano, byl to můj otec“ zašeptám
„Váš otec? Toho propustila za dobré chování nedávno, že ano?“ zeptá se a já znovu přikývnu. „viděla vaše sestra a dcerka co se stalo?“
„Ne jakmile přišel, holky byli v pokoji a když vylezli rukou jsem jim naznačila, aby se skovali a naštěstí poslechli. Pak vyběhli akorát když odešel“
„Vaše sestra ví, že se otec vrátil?“
„Myslím, že po včerejšku už ano“přikývnu
„Můžete mi popsat co se vlastně stalo?“poprosí tě a pečlivě si mou odpověď zapíše do notýsku, který má sebou a kam si zapisoval všechny mé odpovědi.
„Chystali jsme se jako obvykle do školy, holky se šli obléct a on zazvonil a já šla otevřít pak vpadl do bytu. Nějak jsme se hádali pak vykoukli z pokoje holky, naštěstí si jich nevšiml a zase zalezli. Pak po mě chtěl peníze, ale já žádné neměla, takže když to zjistil rozzuřil se a praštil mě do obličeje a já spadla na zem, kde do mě ještě parkrát kopal a pak odešel.“ popíšu mu situaci v bytě, tak jak si ji pamatuju a ani si to neuvědomím, ale po tváři mi stékají slzy.
„Moc děkuji, pokusíme se ho najít. Nechám vás, aby jste si odpočinula a přeju vám aby jste se brzo uzdravila“popřeje mi s rozloučením odejde z pokoje pryč.
Na chvilku se ocitnu v pokoji sama, ale pak přiběhnou holky a mám o zábavu postaráno. Vypráví mi, že bydlí u Dana, kam se přestěhovali, dokud budu já v nemocnici, jak jim to jde ve škole a jak moc se těší na výlet, ale hned mě ujistí, že pokud chci zůstanou doma!! vůbec jejich vyprávění neposlouchám, protože pozoruji Dana venku, jak si povídá s policistou a jak záporně kroutí hlavou. Pak si stisknou ruce, policista ho poklede po rameni a odejde. Zdá se mi to nebo se ti dva znají?!, blikne mi hlavou, ale hned myšlenku zaženu, protože to už Dan příjde a hned se pustí do vyprávění taky.
Nakonec když musí odejít, protože končí návštěvní hodiny, je mi to docela líto, zase budu sama. Ale přece mi dovezli spousta knížek na čtení, abych si krátila chvíle, ale copak to jde si v klidu číst, když venku někde pobýhá můj otec, který na mě čeká?