dEMOnstrace - 14.kapitola

Z rodiny mého strýce se stala hotová zpravodajská senzace.
Poslední dobou beru sledování zpravodajství coby relax. Někdo kouká na bezduché telenovely. Mě vyhovuje sledovat dění ve světě a okolo mě.
Tak jsem se o zmizení Martínka dozvěděl. Náhodou. Nikdo mi nedal vědět. Po odeznívající aféře s výměnami novorozeňat v porodnicích, chramstla zpravodajská média po neštěstí s vervou sobě vlastní.
Slehla se po něm zem.
Teta se na okamžik sehnula k Pavlíkovi upadnuvšího na štěrk. Vyváděl jak najatý, když uviděl, jak mu z kolene řine krev. V měřítku života se na prchavý okamžik otočila a Martínek byl rázem pryč. Na plochém nádvoří obklopeného paneláky zmizel beze stopy. Ani pes by jej nevyčmuchal.
Pocit jako když na chodbě základní školy slyšíte hysterický řev doprovázený výstřely a vy sedíte na záchodě zachvácený průjmem.
Nálada? Schovaná hluboko v arktické půdě.
Bezmocnost. Všichni se ji v pokoji dusíme.
Doposud jsem se nemohl odhodlat sem přijít. Večer mě, ale čekají velké věci. Rozuzlení večera je ve hvězdách. Možná dojde k nepředvídatelné situaci a nikdy více sem nebudu moci přijít.
Má studna ve vyprahlé poušti, kde jsem se cítil… chtěným? ale vzala za své.
Pocit vojáka, který musí odprásknout svého parťáka zajatého nepřáteli holdujících si v bestiálním mrzačení.
Jsem vystrašeným osiřelým přeživším v ponorce, rukávem čistící umouněné kukátko periskopu. Hledící na vybombardovaný mateřský přístav.
Deníky. Týdeníky. Speciální televizní vstupy. Policejní mluvčí v perfektně střižené uniformě. Bulvár. Investigativní pořady. Seriózní tisk.
Babky vztekající se v diskontu, že došel zlevněný cukr.
Všichni žijí neštěstím zasáhnuvší strejdovu rodinu. Uplakaná tvář Pavlíka bědující jak mu bratříček chybí.
Po zprávě o zmizení Martínka následovala reportáž o krávě jménem Radha. Dostane-li jídlo, začne dojit mléko. Bez pomoci dojičky.
Moje matka má dost specifickou schopnost mě uvádět do rozpaků. Kamkoliv jsme šli na návštěvu, nazula si na boty nemocniční návleky. Aby se nemusela vyzouvat.
Ne proto, že by ji snad smrděly nohy.
Ne. Zčistajasna ji takhle napadlo, že tak bude činit. Hledáte v tom nějakou souvislost? Logickou návaznost na něco z minulosti? Pokud jste nabyly dojmu, že ji hrabe, jste sympaťákem, se kterým bych rád zašel na skleničku. Pokud možno, ne na meruňkovici. Mám na ní špatné vzpomínky.
Hned po krávě Radha, následovala informace o filipínské verzi časopisu Playboy. Který nebude obsahovat to, kvůli čemu se stal kultovní. Filipínci si chtě nechtě musí nechat zajít chuť na erotiku.
Dokoukal jsem na celé zprávy. Až na samotinkém konci mi došlo poselství pilotní reportáže. Analyzoval pocity. Hrál si s nehty. Chvíli mi přišlo, že se mě to vůbec netýká. Potom mě přepadl strach o Martínka. Napadlo mě sto padesát variant jeho nynějšího údělu.
Strejda sedí v křesle. Pokud jste někdy viděli fotografii ze zajateckého tábora, máte představu, jak se právě tváří. Ne jak zhrzený vězeň. Bachař se samopalem a nasazeným bajonetem. Vroubkovaným. Aby si náhodou někdo neposteskl, že necítil bodnutí… Nabírá sil k dalšímu ožraleckému běsnění. Slovního, nutno poznamenat. Přede mou by se nezmohl na fyzický útok. Výčitky adresované – podle něj neschopné – tetě. Pavlík brečí v pokojíčku. Měl bych zvednout zadek a jít za ním.
Myšlenka šťastného bezstarostného života je fikce, ke které se přiblížíme na pár prchavých chvil a hnedka se od ní vzdálíme. Abychom se náhodou na tom světě neunudily… Unuděný člověk má tendenci ke, na hlavu padlému, zahrádkařeni. Nejspíš v podobném duchu přemýšlel ten, jež je štěstím bez sebe, když vidí dříve šťastné lidi chřadnoucí pod tíhou tragédií.
Nehledejte sklon k vychloubání, mám ale schopnost se vcítit do pocitů jiných lidí. Není pro mě problém si načrtnout prožitky člověka uvězněného ve svém těle. S možností pohybovat pouze hlavou. Na hlavu padlé?
Výsledek mého nedostatku sociální interakce.
Míval jsem příliš mnoho času řešit sám sebe. A lidi kolem sebe.
Nechci vás zatěžovat nočními běsy reagující na sto a jedna alternativ mnou rozvíjenou pokaždé, když ulehám ke spánku.
Často, když Natálie obchází s vozíkem od pokladny v hypermarketu, musí pokladní telefonem požádat o stornování nákupu, který tam schválně nechala. Dvě PET láhve oddělí od zbytku svého nákupu, takže to vypadá, že patří dalšímu nakupujícímu. Jindy tam nechá bonbóny. Dívčí časopis. Další nakupující pak se zaraženým pitvořením říká, že nákup není jeho.
Čaj mi víc chutná ve sklenici. Nasaji do úst zelený čaj a nenápadně jej vracím zpátky. Při pohledu na strejdu mi úkon pomáhá jako astmatikovi papírový sáček.
Pocit outsidera na středoškolském plese s mastnými vlasy a nepadnoucím oblekem.
Jednou mi ve věku dospívání řekl všemi oblíbený nadutý kretén, že vypadám jak teploušský představitel punkové kapely. Odpověděl jsem mu, že jsem spíš holka, které ukázal nezvykle nudný postelový výkon. Počkal si na mě a ukázal mi zač je toho loket.
Západoaustralská univerzita přišla se zjištěním, že v rodině se psem je výskyt střevní chřipky o třicet procent nižší, než v rodině bez psa.
Po porodu Martínka se v porodnici strejda postaral o pozdvižení, když nebyl spokojen s prací personálu. Vzal jej z postýlky a vydal se s ním ke schodišti. Postarali se o něj až dva doktoři přivolání vystrašenou sestrou. Bála se, že je únosce. Martínek při potyčce upadl na podlahu. Naštěstí vyvázl bez úhony.
„K čemu nám seš drahý Petříčku potřebný?“ dotazuje se strejda v závoji nachového, na uzdě drženého, vzteku hrozícího vybublat. „Proč sem lezeš? Není důvod, aby si k nám lezl. Nebyl jsem nadšený, když si k nám měl začít chodit. To nás je potřeba sledovat. Jak dobytek?“
Odcházím k Pavlíkovi do pokojíčku. Měl jsem k němu zajít hned při mém příchodu. Nemám za potřebí poslouchat měch napěchovaný štiplavým pepřem a potem usazený v křesle. Strejdu. Všechno nač se zmůže je sled kontrolovaných výčitek. Zdejších poměrů neznalý by podotkl, jak není starostlivým otcem. Přece se bojí o svého ztraceného syna, řekl by… Vybíjí si zlost na nevinném. Potom se mi omluví. Jasan, až naprší a uschne. Procházím kolem dveří pokojíčku s chybějící skleněnou výplni. Supluje ji lepicí páskou připevněný sepraný hadr. Rozkopnutá dvířka skříňky na boty.
Do bytu jsem se de facto protlačil. Aniž bych dneska uviděl tetu, míním, že ji tvář zdobí nějaká ta podlitinka. Samotného mě překvapuje s jakou samozřejmostí jsem vešel do bytu. Strejda otevřel. Měl plnou hubu keců. Protlačil jsem se. Nepočítal jsem z jeho strany s atakem. Je jak nedonošený pitomeček hrající si na Hitlera ve své z celofánu vytvořené skrýši. Bojící se kohokoliv zvenčí.
Nejraději bych se choval dětinsky a co pět minut se ptal, kdy se Martínek vrátí.
Než se dnešní večer sejít s Loutkářem.
…

Samuel šel s Natálii do nonstopu s pětici hracími automaty. Nikdo z nich onomu koníčku nehoví. Žádná jiná hospoda nebyla v dopoledních hodinách otevřena. Místnost měla tak tři krát pět metrů. V ničem podobném jaktěživ nebyli. Dřepím v o dost větší putice. V boxu. Blikající světýlka. Trylkování. Jódlování občasných drobných výher. Překvapivě jsou místa s největší nezaměstnaností nejpohostinnější k důvěrníkům, kouzelným skříňkám, kvůli kterým partneři své polovičky podvádějí. Polapené mouchy v pavoučí sítí.
Milenčinou bradavkou jim je mačkání čtyřhranného tlačítka.
Kolotoč extáze je výhra, kterou stejnak vzápětí opět šoupnou zpátky. Automaty jsou wehrmachtem zabírající Československo. Rozkymácenou proděravělou bárkou, o kterou v mylném přesvědčení o záchranu šmátrají prsty závisláka.
Přítel mé bývalé spolužačky-bezdomovkyně sedí u blikajícího svatostánku. Abych vyložil karty na stůl. Strejdovu rodinu jsem nejspíš navštívil jen proto, že blízko jejich paneláku je hospoda, kde sedím. Nejspíš se ve mně vzedmulo dojetí a touha je vidět. Možná naposledy.
Čert ví.
Natálie vyprávěla Samuelovi o výletu do Řecka. Procházela se s kamarádkou. Začali po nich pokřikovat dva dotěrní chlapíci. Gesty dávali na srozuměnou, že je děvčata významně zaujala. Natálie se v angličtině zeptala, zda umí anglicky. Chlapíci viditelně rozveselení tím, že si s nimi děvčata chtějí popovídat a snad i zajít za sodovku.
Fuck off, následovalo po jejich rozveseleném yes.
Můžu jen doufat, že dnešní večer mou duši postihnutou exekucí nepostihne osud konzumenta rohlíku naplněného rodinným balením hřebíků.
Natálie poťouchle Samuelovi vyprávěla o své levé ruce. Snad ani není moje, povídala hlasem hladkým po hedvábí sklouzávající po nahém ženském těle. Nadneseně si stěžovala, že cokoliv uchopí levou rukou, spadne. K Samuelovu překvapení se ujišťovala, jestli drží správně příbory. Nešlo ji ukrojit pizzu. Ping pongovou pálku drží pravačkou, hlavičkou k levé ruce. Kdyby ji měla chytnout jako tenisovou pálku, byl by problém jako s levou rukou. Přestože je pravá. Nejkouzelnější na Natálii je nekončící kontingent vět. Plácá páté přes deváté. A přitom Samuela nenapadne, aby začal pochybovat o její normálností.
Trvanlivé mléko, nikdy nekysnoucí.
Trvalý přísun vápníků dodávající kostem sílu. Aby ustály každý životní kopanec.
Možná, že dneska někdo umře.
Loutkář sedí hnedle vedle mě. Upíjí kolu. Kšiltovka naražena do obličeje. V hloučku všudypřítomných zombií je Loutkář k nerozeznání. Na dnešní exkurzi do lidské bestiality se s vervou připravil. Dokonce si dal umělý huňatý knír a oční čočky měnící barvu očí.
„Moc dobře vím, co dělám,“ lehce podrážděně. „Hrajeme vysokou hru. Za žádnou cenu se nesmíme spálit. Nepomohl by nám ani Ježíšek na křížku. Nesmíš nic pokazit!“ kladl mi na srdce.
Má mysl je otupělá přepálenými škvarky. Myšleno obrazně.
Pocit studenta stojící před slepou mapou, sotva poznávající obrys své domoviny.
Mým úkolem je vylákat bývalou spolužačku-bezdomovkyni z hospody. Do Loutkářova domu. Loutkář mezitím zabaví jejího přítele.
Vdova zažalovala dvě luxusní prostitutky za smrt jejího manžela. Zámožného belgického podnikatele. Podlehl na bizardní sexuální hrátky. Zachtělo se mu po hračce produkující elektrické výboje.
Loutkář mi výslovně slíbil, že se nemusím bát. Nebudu nucen zajít daleko. Prý… No, uvidíme…
Mám mu dopomoci k:
V
R
A
Ž
D
Ě
Přesněji k vraždám.
Loutkář si v choré mysli načrtl svou verzi komixu V jako vendeta.
Občas mě napadne, zda je vůbec schopen svůj plán dovést ke zdárnému konce. Sem tam mi přijde nejistý. Prozradil jsem mu, že holku z jeho fotky znám. Dokonce jsem ji nedávno potkal na Husově sadu. „Tím se všechno jen ulehčí. Urychlí,“ úsměv černokněžnického hodináře pochvalující si svůj výtvor. Panenku poháněnou na hodinový strojek. S upozorněním: Pozor, podřezává hrdlo!
Celé tělo mi drkotá strachem.
„Nečekala bych tě tu,“ mdlý úsměv. Přisedám ke své bývalé spolužačce. Teď bezdomovkyni.
Občas neuškodí změnit lokál, hlas mi klopýtá.
Plivněte do cukrové vaty.
Nechutná představa, že? Sliny začnou cukrovou vatu rozežírat stejně jako kyselinová krev Gigerovova Vetřelce podlahu vesmírné lodi. Od úst se mi táhne slina. Myšleno obrazně. Hrozí ukápnout na cukrovou vatu mého života. Ještě mám možnost slinu setřít! Kdybych jen nebyl přizdisráč.
V Ostravě je spousta hospod. Proč chodit do dvou, když můžu navštívit celou řadu. Rád pozoruji detaily v interiérech. Má nejoblíbenější je Mirror. Pokaždé mě v n něm něco překvapí. Jsou tam staré hudební nástroje. Old-schoolové fotky. A když sedíš u zdi, tak opěradla tam udělali z čel starých dřevěných postelí. Moc pěkné.
Malý připodělaný nácek, před kterým se musela schovávat rodina Anne Frankové. Protiklad k morálně čistému Ježíšovi. Kupa hovem, vakuovaně balených. Petr.
Já.
Na Novém Zélandu zakazují dětem některé školy nosit sladkostí na své narozeniny. Kvůli obezitě.
Bývalou spolužačku zvu na panáka.
Aby byla svolnější.
Abych byl svolnější k tomu, co je třeba vykonat. Je určitě jednoduší vletět pod nepřátelskou palbou, když máte připito.
Nalevo od nás sedá na pultovou židličku zanedbaná žena, jejíž obličej může pamatovat České národní obrození v devatenáctém století. Na druhou stranu bych se nedivil, kdyby ji bylo třicet. Chlast dělá s lidským tělem hotové divy. Formuje ho mnohem lépe než všemožné přípravky od Avonu. Na střední jsem měl učitelku angličtiny. Už mi ani nebylo do úsměvu. Když do hodin chodívala čím dál častěji opilá. Vy mě vůbec nemáte rádi, lamentovala s dechem porušující veškeré limity vzdušného znečištění.
„Něco tě trápí?“
Občas věci nejdou, jak bychom chtěli.
„Mě povídej.“ Další panák končí v krku. Plavec na skluzavce v aquaparku. Se směsicí pocitů koukne na svého přítele, který se ne a ne odtrhnout od automatu. Ještě, když má v Loutkářovi pozorného diváka. A… přispívatele. Z Loutkářovi peněženky mizí bankovka do papule automatu. Slastně bankovku do sebe vsaje.
Byl vždycky takový?
Koukne, odfrkne. „Přecházím to. Občas je ke mně pozorný. Pořád lepší, než být sama. Nemám rodiče, kteří by ke mně byli zrovna milí. Dáme dalšího panáka?“
Ostravská část Hrušov není destinace, kterou byste chtěli večer procházet. Na začátku jsou polorozpadlé paneláky obývané nepřizpůsobivým obyvatelstvem. Ve zbytku jednopodlažní dřevěné baráčky se zahrádkami. S průměrným počtem dvou psů. Většinou vlčáky… V osvětlené uličce do kopečka panuje napjaté ticho.
Všechno voní jinak.
Nevím, čím to je, ale vůně okolí je výraznější. Nedůtklivě vtíravější. Nejspíš je ulici moc dobře jasné, k čemu dojde. Chce mě potrápit. Hrát mi na city. Lobovat za život bývalé spolužačky. Kamínek v mé botě je mým černým svědomým. Do morku kosti mě hryzající. I přes alkohol v mé krvi se neustále třesu.
Kupodivu mi nedělalo sebemenší problém přesvědčit bývalou spolužačku, aby šla se mnou. Zavzpomínat na staré časy. Nabídl jsem ji a jejími příteli nocleh.
„Prosím tě, u automatu nepotřebuje spánek. Ani si nevšimne, když tu nebudu,“ odevzdaná upřímnost.
Mimochodem: Bývalá spolužačka Loutkáře moc dobře zná.
Stojíme před dřevěným baráčkem, který drží snad z boží vůle. Nebo sekundovým lepidlem nakoupeným ve velkém. Za množstevní slevu. Nátěr léty oprýskaný. Berme v potaz, že v ničem lepším už dlouho nespala. Aby ji přitom nevypuzovala policie.
„Strašidelné.“ Bez cavyků vešla.
Uvnitř není o nic lepší výhled. Loutkář je neskutečný bordelář. Omlouvám se za nepořádek, říkám nesměle.
„Koho zajímá pořádek,“ s úsměvem usedá na kanape. Byl v jejím úsměvu náznak strachu? Nejsem si jistý.
Nabídl jsem ji čaj. Překvapivě chtěla něco ostřejšího. Jsem hlupák! Mé zmatené pobíhání po kuchyňce, která je spojená s obýváčkem, musí budit podezření. Situaci se snažím zachraňovat kecama typu: Nedávno u mě byla akce a netuším, kam mi při ranním úklidu dali pití. Proč jsme při plánování zanedbali rozmístění věcí v Loutkářově domě?
„Přestaň,“ vybídla mě. „Mám ti takový pocit, že si mě k sobě pozval ze zcela jiného důvodu.“
V nervozitě mi vždycky vynechává levá noha, raději stojím na místě. Zády k ní.
Prokoukla mě!
Není pochyb. Všechno jsem pohnojil! První co popuzený Loutkář udělá? Prozradí mé tajemství. Kvůli kterému vlastně všechno podnikám.
Zrezivěle se otáčím. Vyzývavě se na kanape protáhne. „Myslím, že vím moc dobře o co ti jde. Vy chlapi jste všichni stejní. Půjčil sis kamarádovo hnízdečko, co?“ První na řadu přišla Bunda. Potom mikina. Atd.
Až mi odhalila prsa.
Kdyby šlo jen o sex…