Zbylé naděje 1

Venku je krásně.Sluníčko se opírá do skleněných tabulek oken.Prosvětluje celý náš ponurý pokoj léčebny.Sedím u okna i přesto že se to nesmí.A navíc jsou na nich mříže.Z venku to trochu připomíná vězení.Sem tam dýchám na sklo a potom si maluji prstem.Pořád jsem stále sevřená a v křeči z něčeho nového.Totiž jsem tu teprve třetí den.Když Vám píšu tyhlety řádky v pokoji je ticho.Je takové těžko definovatelné.Snad nesnesitelné a zároveň příjemné.Není slyšet jediný zvuk ani z chodby natož pak z venčí.Cože Vás to ještě zajmá?Jo moje diagnoza.Ehm...no nechme to na jindy.
Ale říkají že když budu hodná pustí mě už za 3měsíce.Dnes je středa a já vzpomínám na pondělí.Naši mě sem přivezli.Poprvé jsem viděla jak se mamince zaleskly slzy v očích.Převzala mě zdejší vychovatelka:
,,Ještě budeš brečet až budeš odcházet." Řekla mi když mě odváděla na pokoj.Potom jsme se vrátili dolů do salonku.Zde proběhla výměna lékařských posudků a doporučení.Salonek je velký,prostorný se starým kobercem.Zdi jsou doplněny zašlýmy obrazy.Je to jakoby jste se vratili o dvacet let zpátky v čase.Pokoje jsou o dost lepší.Každá máme postel,noční stolek a poličku.Pomalu mi dochází že tady je vše jinak.Žádný přátelé,rodina,notebook,internet nic.Návštěvy mám povoleny jednou za měsíc.A to ještě musí být někdo uvedený v papírech čili rodina.Mobil tu mám na povolení rodičů.Teď tu budu žít se dvouma holkama.Jedna je už od pohledu hrozně dětinská a to i na svůj věk.Druhá se chová celkem přirozeně ale všichni mlčíme.Nepromluvili jsme spolu jediny slovo.Ač mě dušička bolí nepláču.Dále nám nesmí chodit jídlo,pití a balíky.A když, tak všechno zkontrolují.Máme tu dost pevný řád.Tak já se loučím jdu cvičit.Je to totiž povinny.Tak jsem zatím poznala že každý tu žije svůj příběh a víc ho nezajmá.