(Ne)šťastná náhoda

Druhý den se jí do práce vůbec nechtělo. A důvod byl jediný-její nový šéf. Potkali se dvakrát v životě a ona mu dvakrát nadávala. Nedivila by se, kdyby se po ní začal vozit.
Ještě víc se jí nálada zkazila, když vešla do kanceláře. Na jejím stole se kupila hromada papírů.
„Co to je?“ zeptala se.
„Přinesl to sem ten novej šéf, že je to potřeba přerovnat“ řekla Květa.
Už to začíná, pomyslela si, ten arogantní ambiciózní blb mě ještě přijde draho.-Ačkoli jsem měla naprostou pravdu.
Pustila se tedy do kupy papírů. Trvalo jí to hodinu. Po té hodině hromadu naštvaně popadla a odnesla. Odpočinula si sotva 10 minut, když šéf přišel s tím, že potřebuje, aby pro něj něco udělala. Byla to opět nudná a v podstatě zbytečná práce.
Ten den jí už dal pokoj, ale bylo jí předem jasné, že zítra to bude pokračovat. Určitě bude potřebovat něco přepsat nebo ofotit, pomyslela si, něco přerovnat nebo najít v archivu. Při představě archivu přecpaného fakturami, objednávkami a spoustou jiných věcí, se jí dělalo špatně.
A taky že jo. Když se další den, plná odporu, doploužila do práce, hned byla poslána do archivu, aby našla jeden papír. Jeden jediný papír!
Už toho měla plné zuby. Dokonce i přemýšlela, že se hodí marod, ale nehodila. To by bylo utíkání z boje a to se jí příčilo.
Trvalo to celý týden, a pak-nic. Prostě nic. Najednou nebyly žádné úkoly. Šéfík se stáhnul a dal jí pokoj. Bylo jí divné proč tak najednou a čekala, co ještě přijde. Vůbec ho nevídala a vůbec jí to nevadilo.
Viděla ho až ve čtvrtek na obědě. Vesele se bavil, vtipkoval a bavil všechny ostatní u stolu. Seděla o několik stolů dál a pozorovala ho.
Arogantní ambiciózní blb, pomyslela si, ale hezkej. Do pytle, co mě to napadá, vždyť ho nesnáším. Ale odtrhnout oči od něj nemohla. Prostě v sobě měl něco přitažlivého.
Vycítil její pohled a vzhlídl k ní. Rychle sklonila pohled ke svému obědu. Teď se na ni zadíval on. Kdyby věděla, pomyslel si, vůbec netuší, proč jsem se k ní minulý týden choval tak hnusně. Kvůli arogantnímu ambicióznímu blbovi? Trochu asi jo, ale hlavně ji chtěl poškádlit. Bylo to ode mě hnusný, ale nemohl jsem si pomoct. Ona v sobě měla něco přitažlivého a byla to hráčka, jen tak se nedala. A to ho vždycky přitahovalo. Měl bych jí to říct? Nebo radši ne? Byl zvědavý co udělá, když se to dozví.
A tak když odcházel, zastavil se u jejích stolu a řekl: „Prosím vás, stavte se za mnou po obědě.“
A sakra, pomyslela si, to bude zase něco.

Pomalu se ploužila do jeho kanceláře. Co po ní bude asi chtít? Zaklepala a vešla. Telefonoval a hledal nějaké papíry. Ani teď se nemohla ubránit dojmu elegance. Ani teď když hledal jakési papíry a telefon držel ramenem.
Když dotelefonoval, konečně si sedl a podíval se na Radku. Snažil se v její tváři něco vyčíst ale nešlo to. Dívala se na něj neprostupným a odhodlaným pohledem.
„Proč myslíte, že sem vás sem zavolal?“ zeptal se. Debile, vynadal se hned, taky si mohl začít méně otřepanou frází.
„Potřebujete najít něco naprosto zbytečného v archivu?“ zeptala se bojovně.
Té odvaze se musel usmát.
„Ne to ne, vlastně jsem se vám chtěl omluvit.“
Překvapeně na něj upřela pohled.
„Za ten minulý týden“ pokračoval, „neměl jsem to dělat, ale po tom arogantním ambiciózním blbovi jsem si nemohl pomoct a prostě jsem chtěl zkusit co vydržíte.“
Teď se jen modlil, aby to neoznámila, ale byl hráč a adrenalin miloval.
Dívala se na něj, neodpovídala.
„Tak co, odpuštěno?“
„Hm.-Asi jo.-A i kdyby ne, k čemu by mi to bylo, že jo?“
Začal se smát.
„Na tom něco je“ připustil a propustil ji.

Seděla ve své kanceláři, rovnala faktury, ale myšlenky jí pluly úplní jinde. Jinde, ale ne daleko, jen o několik kanceláři dál. Pořád jí nešel z hlavy. Ta jeho omluva jí totálně dostala. A k tomu ten pohled, elegance, svalnaté tělo rýsující se pod košilí a příjemný uklidňující hlas…
Vůbec se jí nelíbilo, že takhle myslí na člověka, kterého ještě nedávno nemohla ani cítit, ale nemohla si pomoci. Byla ta věta o blbovi šťastná nebo nešťastná náhoda?