dEMOnstrace - 15.kapitola

Škoda, že Jonathanův příběh nemám komu říci. Žádným ternem není. Je produktem zasluhující žlutou cedulku s rudým nápisem: Sleva. Netrpím utkvělou představou sebedokonalostí. Kdo tohoto názoru na mou osobu nabyl si evidentně stojí na vedení.
Pozor, aby vás těch dvě sta dvacet voltů nekoplo!
Tváříte se na mě, jako bych snad rušil, přisedávám k Anid a pánu úžasňákovi. Přemítám, zda si kromě čajíčku taky nedopřávají kamarádského utkání v sexu. (Žlutá karta za předstíraný orgasmus!)
Laciná kopie hodinek trpící méněcennosti ve společností nejvybranějších značek. Tak si připadám upírajíc pohled na komunikaci mezi nimi. Vřelou…
Nenávidím se!
Procházel jsem zrovna kolem pěkné hospůdky, když jsem je zahlédl uvnitř. Za jiných okolností bych se z jasně modré oblohy radoval. Mě by, ale vyhovoval neustávající déšť. Který by mě bičoval po tváři.
Všichni svatí by po mě plivali.
Musím se přiznat, že jsem žárlivý, povídám s rošťáckou pichlavostí, jakmile pan úžasňák odešel na záchod. Dal bych nevím co, že mé vetché snahy o ležérní komunikaci s Anid pozoruje snad polovina města. A pro tu část ujíždějící na halucinogenních látkách jsem kupkou koňských koblih s předoucí grandiózní tasemnicí bavící se nad mým trapáctvím.
Nejhorší je, připadnete-li sám sobě naprostým ignorantem. Smrdíte-li sám sobě, je na čase hupsnout do sprchy.
S půllitrem dvanáctistupňového piva, se má košile sebeúcty potýkala s bujícím počtem děr. Snažíc bavit, upoutat Anidiny sympatie, v nitru řvu jako chlápek po čtyřicítce v červených kárečkovaných trenýrkách a vytahaným zežloutlým nátělníkem. Řvu: proč? Řvu: co se to sakra ze mě stalo?
„Neměl by si tolik pít,“ poučuje mě Anid. „Za to ti žádná holka nestojí,“ naráží na Natálii.
Mnohokrát jsme o ni mluvili. Anid vroucně naslouchala mému smutku.
„Ano, neznám tě sice dlouho, ale pokaždé tě vidím s krýglem u pusy,“ reagovala na: Vždyť mám první! „Nebylo by od věci se konečně s rozchodem smířit? Jít dál? Chceš se měsíce a měsíce utápět v sebelítosti?“
Melu kravinu za kravinou. Melu o sto šest. Mlít tak mlýn na vodní náhon, nestačil by mlynář prodávat mouku. Promiňte, ani vás nepustím ke slovu. Hrůza, prostě začnu a nevím kdy skončit. Ani nemám jistotu, že mě posloucháte z čiré slušnosti, anebo jestli mě vůbec posloucháte. Hájil jsem se jako student hájící bakalářskou práci na téma: Tradiční marťanské oslavy dospělosti.
Nechci nic jiného než, aby se Anid věnovala jen a jen mě!
Aby toho nebylo málo, pozval jsem oba na další rundu. A na další rundu. O kterou neměli zájem.
Tak jsem pil sám.
Tragikomické.
EMOtivní.
Hrál jsem s ním šipky. Poprvé v životě je hraji a trefím střed!
A doufám tedy, že se o nic nepokusíš…, vyšlo ze mě, když jsem se vrátil ze záchodu a slyšel, jak ji říká, že by své holce nikdy nezahnul. Chci ho vystrnadit. Vykvartýrovat od stolu. Táhni!
Nejde mi na mysl, proč do toho tahá svou holku? Měl jsem dojem, že žádnou nemá. Snaží se udělat dojem s morálkou?
Promyslel vůbec někdy někdo, proč se po pivu ve skutečnosti chodí tak často na záchod? Půl litru vody vypité za deset patnáct minut, musí někam pryč, když mu za zadkem číhá další půllitr.
Neděste se!
Víc jak pivo a dva panáky do sebe už nenasoukám. Anid. Kouká na mě spatra? Lítostivě. Těžko říct. Občas její tvář bývá nečitelná.
„A co mi tím chceš říct?“ opřel se pán úžasňák lokty o stůl a vpíjel se do mých skelných očí. Kouř rozvalující se z jeho cigarety štípal. „Vyhrožuješ mi snad? Z jaké pozice mi doporučuješ, co mám dělat? Hm…? Když se takhle kouknu na Anid, mám dojem, že ani ona není obeznámená s důvodem, tvého… doporučení.“ Anid nejevila jakékoliv známky náklonnosti ke karikatuře jménem Petr.
Ke mně. S pánem úžasňákem nechodí. Prozatím. Usiluje o něj. Snívá o něm. Prozradila mi, že když byla mnohem mladší, jezdívala tramvají třeba půl dne.
A to jen tehdy, když řídil pán úžasňák s pořadovým číslem jedna.
Coby roztomilé děvčátko sedívala vepředu a nakukovala do řidičovi kabinky. A představovala si, jak spolu ruku v ruce prochází ulicemi. Spolužačky závistivě podupkávají. Nikdy se neměla k tomu, aby řidiče tramvaje oslovila. Ukázal se pán úžasňák s pořadovým číslem dva. Pán úžasňák není můj ironický výmysl. Opravdu je takto nazývá.
Své lásky.
Se svou láskou by byla do skonání světa. Často se ji v tom velikém světě života zbortí maličký svět a na scénu přichází další pán úžasňák. Se kterým vydrží do skonání dalšího malého světa ve velikém světě jejího života.
Prosté. Lehké na pochopení. Lidské.
Důvodem jejího smutku na párty, kde jsem ji utrhl vlas a následně ho hodil do hořícího kbelíku byl právě krach malého světa.
Naivka.
Nedokáže dlouho nemilovat.
Anid se otočila a letmo políbila pána úžasňáka, jehož pořadové číslo si už nepamatuji. Orazítkovala rty se zněním adresovaným mé osobě.
Se zněním: Zamítnuto.
Chytne ji kolem ramen. Anid se narovná a s blaženým pohledem, jaký jsem u ni doposud neviděl, pohladí pána úžasňáka po hrudi. Ožil ji další malý svět.
Pocit zapřisáhlého ekologa zjišťující, že pouhý vodní zvon neuvolní ucpaný odtok od vany.
Možná si Anidino počínání beru příliš k srdci. Vidím útok na mou osobu tam, kde není.
Když jsem minulý týden vtáhl čtyři šluky marihuany, nebál jsem se, když jsem procházel kolem autobusové zastávky okupované houfem cigánů.
Dvakrát mi o hlavu práskl svazek pivních tácků letící od vedlejšího stolu. Potřetí.
Dnešek není minulý týden…
Otočil jsem se ke stolu a popuzeně svraštil čelo. Asi ze mě nevychází přirozená autorita. Vědci je odpozorováno, že atraktivní muži s výraznými obličejovými rysy mají ve vojsku schopnost nadchnout ostatní pro svou věc.
Každý voják je ochotný obětovat život pro výraznou bradu.
Výrazné lícní kosti. Vědci předčasem taky hudrovali, že v tuto dobu už na Měsíci bude základna…
Počtvrté.
Asociuje se mi představa psa marně hledajícího páníčkovu nohu.
Pán úžasňák mě sleduje jak botanický úkaz. Exkurze do elektrárny Tři soutěsky. Nenechám se přece před takovým volem zahanbit, řekl jsem si a hodil tácky zpět. Partička ping pongu. Máš nějaký problém, hlas se mi třásl jak zuby ruskému partyzánovi schovávající se v zimě před SS v městské kanalizaci. Překvapením mi byl mě zcela neznámy akcent vytanuvší z mých zcela známých rtů.
Nutno poznamenat, eunušský.
Nechceš nastříkat na hlavu, aby sis mohl udělat ofinku? řekl jsem klučisku holohlavému. Zeptej se kamaráda, určitě ti bude rád nápomocen!
Když už šlo do tuhého, přišla k jejích stolu servírka a přátelsky jim domlouvala. Evidentně se mezi sebou znali. Třesoucí se vidím sedající si Anid. Evidentně šla servírce říct, ať je jde uklidnit. Může být ještě něco ponižujícího?
Konšel se ptá rabína: Rebbe, proč Bůh Adama nejdříve uspal a potom mu ukradl žebro, aby z něj stvořil ženu? To proto, aby lidé věděli, že z krádeže nikdy nevzejde nic dobrého.
Už odmala jsem natolik statečný, že když jsem při čtení v tramvaji koutkem oka zahlédl běžící postavu pronásledovanou jinými, upřel jsem pozornost nad sice nudnější dějovou linií rozlézající se po stránkách knihy, ale pro mě mnohem bezpečnější. Pokud jste se někdy zamýšlely nad situací, kdy byste vystupovali jako očití svědkové příkoří vykonávané na jiné lidské bytosti, můj finální produkt filozofických úvah znáte. Jasně, že jsem si vždycky myslel, že bych zakročil… Ale, skutek utek… Vždyť ke všemu se s Loutkářem podílím na do pekel volající hanebnosti!
V hodině francouzštiny – netaktně nutno zmínit: Nudné! – jsem schválně nastavil budík tak, aby za dvě minuty začal řinčet na plné koule. Že jsem si, ale dal načas s hledáním mobilu v batohu. Aspoň jsem oživil výuku. Interakce mezi lektorem a studentem…
Abych tak kápl božskou. Ve škole mi hoří za prdelí. Žádný předtermín se mi nepodařil úspěšně napsat. Plavu.
Tonu.
Už jak mě matka ze sebe vyprdla, bylo jasné, že půjdu na vysokou. Nijak jsem se představě nebránil. Nemusela mi stát za zadkem a dohlížet na to, jestli se učím. Učení mi šlo od ruky. Bavilo mě.
Takříkajíc mi zpříjemňovalo vězení domova. Takříkajíc nebylo jiné alternativy útěku od přespříliš ochranitelské výchovy.
V akční sci-fi – z fašistické společnosti, kterou zachvátila hrozba obrovitých hmyzích nestvůr – byly propagandistické sekvence, po níž následovala otázka: Chcete vědět více?
Ptám se tedy: Chcete vědět více? Stojíte o to?
Pamatuji na návštěvu planetária. Někdy na základní škole. Mimo soutěž musím vyslepičit, že se mi tehdy jedna holčina svěřila, že mě miluje. A chtěla by se mnou chodit. Smůla.
Byla malá.
Ošklivá. Popojedeme. Zpátky k planetáriu. Čekal jsem hotové vizuální orgie. Něco, co by mě zaručeně zvedlo ze židle. Totálně pohřbilo všelijaké bujné představy, ve kterých figurovala má třídní učitelka.
Měla chlupy v podpaží.
Komunistická strana Číny má přes sedmdesát miliónů členů. V samotném vesmíru neznající horizont je mnohem více hvězd, a přese všechno nám na klenbě planetária ukázaly tečky. Bílé tečky na černém pozadí. Čekáte-li od života osmý div, vzpomeňte si na mou návštěvu planetária. Čekal jsem, že mě remorkér coby zaoceánský parník vyvede na širé moře a ono narazil na zapomenutou potopenou loď.
Na základní škole probíhal pro mě dost ponižující výtěr ze zadnice. Děvčata poslali za dveře a kluci chodili popořadě ke katedře.
Stáhli kalhoty.
Sehnuli se v pase. Zadkem ke zbytku chlapeckému osazenstvu. Byl tam expert z vesnice, šel na to takříkajíc chlapácky. Vystrčil prdel až mu pomalu kulky sahaly ke kotníkům. Takový to byl pytel. Ostatní se snažili o cudnost. Jenom tenhle expert ne. Kde mu je konec? Nedávno jsem jej zahlédl s děsně vypadajícím melírem.
Chybí mi něha. Představa, že má pokožka vdechuje pulzující pochopení dívky je k nezaplacení. Místo toho dennodenně objímám zelený polštářek. Někdo by se mohl mylně domnívat, že jej v posteli mám pro pohodlnější spánek. Komické jako malý klučisko s nepřiměřeně velikou helmou.
Jako větvemi zakrytý nápis.
Jako jména tramvajových zastávek po osobnostech, které si už málokdo – pokud vůbec někdo – pamatuje. Nicota. Dýchá mi za uchem. Nicota.
V dobách, kdy ještě šampóny štípaly oči, vám rodiče namlouvali, že jste trávou prorůstající betonem. Všechno nač si vzpomenete dokážete. Leč opomínali klacky, které vám sami házeli pod nohy. Rodiče jsou dětmi přehánějící ve vyprávění. Přibarvují skutečnost. Přidávají ji na šťávě. Oslavují hrdinství tam, kde není.
Život je splácení nesplatitelných úvěrů předávající se z rodičů na děti
/Tisknu oko k puklině ve dvířkách staré zatuchlé skříně a pozoruji každý tvůj povzdech a pověšené kožichy prolezlé moly mi marně nahrazují tvé teplo. Rukou odkrajuji mlhu, abych viděl na meteorický roj Perseidy a hledám, kterou hvězdou si ty. To abych tě objal dlaněmi a po ránu vítal blbůstkami./
Když jsem býval šťastný, pozoroval jsem kolem sebe detaily. Až infantilně se z nich radoval. Pukliny v asfaltu. Pootevřené okno na tovární budově.
Babizna s neskutečně odfláknutou pedikúrou.
V kontextu posledních dnů asociuji vyholené staroegyptské kněží. S rituálně vyholeným ochlupením ze mě padá jakákoliv známka mužnosti.
Lidskosti.
Jako ubožák nahrávající na mobil masturbaci.
Ve slabé chvilce navštívila má matka věštkyni, která ji nejenom řekla, kdy zemře, ale taktéž důvod mého odchodu z domova.
Cherchez la famme.
Procházím ulicí a na protějším chodníku vidím chlapíka v baloňáku a černým kloboukem. Čekám, zda po vzoru filmu Desperado s Antoniem Banderasem nevytasí z futrálu rychlopalný samopal a neudělá z mé kontroverzní existence řešeto.
Pocit dítěte ze sirotčince zjišťující, že dárky nedostává z lásky, ale jen proto, že se to tak o vánocích dělá.
Pocit prvňáčka vedle, kterého si nikdo nechce sednout.
Předevčírem se naplno rozjela Loutkářova vendeta. Smrtí mé bývalé spolužačky.
Dnes časně ráno – kdy tma hrála partičku pokeru – jsem měl pocit zpoceného člověka, jehož na veřejnosti obletují mouchy. Zmořený noční můrou jsem urychleně doběhl k vypínači světla. Překvapením mi bylo lupnutí v žárovce. Tma.
V pokoji hrál na obouruční pilu děda mráz.
Nešlo topení. Od úst mi šla pára zhmotňující nevyřčený děs. Trýznil mě dutý zvuk z vedlejšího pokoje. Dýchal jsem zhluboka jako člověk dozvídající se o konci světa přicházející za dvanáct minut, a aby nemusel přihlížet k těm jatkám co přijdou, doufá ve smrtelnou dávku škodlivin z ovzduší.
Krokem jistým jako trestanec odsouzený k požití sarinu jsem se pomalu plahočil ke dveřím vedoucím do vedlejšího pokoje a koukal na starou paní v sukni po kolena a pánském saku, jež tu nemá co dělat. Na knihovnu, jež tu nemá co dělat.
Na knihu drženou starou paní naležato, jež se ne a ne vejít do svislé mezery mezi knihami.
Bum, bum.
U protějšího rohu seděl chlapeček zády ke mně. Nápadně se podobající Martínkovi. Vedle sebe odkládal rozlousknuté skořápky vlašských oříšků. Obezřetně jsem k němu postupoval, načeš stará paní ke mně natočila hlavu. U oka držela utěrku s ledem.
Čůrek roztopeného ledu dobrázdil až k dekoltu.
Usmála se a vykasala sukni. Nechci zacházet do nechutných detailu, ale zatímco pod námi vrzal stůl, viděl jsem stále se oddalující chlapeckou postavu. Roh u něhož seděl se natahoval do nedozírných dálav. A aniž bych viděl zlomek z tváře natočené na naše propletená těla, věděl jsem, že tvář patří té stejné ufuněné obšťastňující vzdychající starou ženu. Mě.
Při pohledu do odrazu ve výkladní skříni jen čekám až na mě někdo vytáhne plácačku na mouchy a můj ksicht rozplesknutý na zdi započne nový směr v diskutabilním moderním malířském umění. Byly doby, kdy mi stačilo se na sebe v zrcadle usmát. Rázem mi bylo lépe. Škoda, že ono období už připomíná krátkometrážní film s roztřesenou dokumentární kamerou. Zastrčený pod haldou upomínek na školní předmět Pracovní činnosti.
Chcete vědět více? Předplaťte si nabídku obsahující programy zahrnující jak stanice s komediálními filmy, tak i ze světa divokých šelem.
Stojím v přeplněné tramvají, úplně vzadu. Namačkaný k oknu. Dívka sedící vzadu v autě pobouřeně kouká na můj vztyčený prostředníček. Neznám ji. Při vystupování nechtěně žduchnu do staršího pána o holi. Panty mezi čelistmi natruc zatuhnou a nevyjde ze mě ani mikroskopické sémě omluvy. Jako by mi do nosu narvali píst a hustilkou mi lebeční prostor naplňovali žlučí. Kdo? Všichni kolem mě. Kdo? Já. Hlava hrozí rozprsknutím se s elánem postřelené hrušky.
Pocit vystrašeného pittbula, páníčkem nuceného vejít do lidmi přeplněné vodní nádrže.
Natálie si v hypermarketu místo koupě diáře, sedne na vystavenou sedačku a pastelkami kopíruje grafiku diáře do obyčejného malého školního sešitu. Diář vrací samozřejmě zpátky na místo.
Aniž by kdykoliv došlo k setkání, odpovídám na inzeráty stoprocentně čtyřprocentních kluků.
Masajové dostatečně staré krávě natrhnou šípem krční tepnu a nechají vytéct až dva litry krve. Vše tak, aby nedošlo k úhynu zvířete. Prodleva mezi pouštěním žilou je půl roku.

Dámy a pánové, děvčata a chlapci, přistupte blíže! Nenechte si ujít nebojácnou polykačku nožů! Neopomíjejte návštěvu starce s harmonikou, jemuž do rytmu poskakuje opička s obrácenou čapkou, připravenou pro vaše štědré spropitné! Sedněte do vláčku vedoucí do domu hrůzy! Nechejte se unášet mystickým iluzionistou!
Mám sto chutí se postavit na konferenční stolek a do megafonu vykřikovat: Pánové, za pouhopouhých pět korun můžete potěšit své medové polovičky a vyhrát jim hlavní cenu, plyšového medvěda sahající až k vaším bokům, neostýchejte se, za pouhopouhých pět korun máte tři pokusy ve střelbě!
Nic jiného, než návštěva kolotočů z dob, kdy černoši otročily na bavlněných plantážích a lidé nebyly postihování za pirátské kopie hudebních alb. Sedí vedle sebe. Sára. A její matka držící v ruce studijní materiál, který ji trpělivě předčítá. Sára jej pak opakuje. Vezměte plastelínou vytvarovanou bustu antické krásky a práskněte jí o podlahu. Sára. Je k neuvěření Sářina schopnost si takto cokoliv zapamatovat. Z okna vypadla na začátku čtvrťáku. Tedy minulý rok. Proto, doposud nemá dodělanou střední školu. Opakuje ročník.
Výstava načančaných pudlíků. Čeká snad, že se zvednu, poplácám ji po rameni a za její šikovnost ji dám piškotek?
Trpně sedím v křesle naproti. V zorném poli mám dveře vedoucí do ložnice. Za celou dobu – sčítám i období ze střední – jsem Sářiného otce viděl jedenkrát. Vylezl z toalety s novinami v podpaží. V ruce třímal bochánek mechu. Prošel, v ložnici za sebou zamknul. Mé otázky na něj zůstaly nezodpovězeny.
Mou náladu lze přirovnat k zevnitř prokouřené telefonní budce, za niž se zasekly dveře.
Dvanáctistupňové pivo a dva panáky přestávají laškovat s mým tělem. Bohužel.
Že jsem nešetřil kritikou na adresu kluka bývalé spolužačky-bezdomovkyně, lze připsat k dotěrné pravdomluvné straně mince. Hlava a orel. Flegmatismus a sebekritika. Sebekriticky mezi námi shledávám jistou podobnost. Život nezvratného zatracence je naložený v konvenčních raketách, převážený v lodi s rezivějícím trupem, hrozící ekologickou katastrofou v rybníčku mého života. Už teď mi na očích ulpěl štiplavý ropný povlak zakazující mi pohled do budoucnosti.
Malý Péťa uvnitř mě nechce být ke svému okolí zlý, na druhou stranu chci všechny poslat k šípkům. Vyškrtnout je křídou z tabule mých citů nerozhodných jakým směrem se vlastně vydají.
„V dětství jsem byla pořád nemocná. Zdá se to tak dávno. Všechno ti najednou uteklo,“ posmutnělý tón Sára rázem zaměnila za afektovaně rozveselený. Sedíme v jejím pokoji. „Na popud doktora mě mamka dala do lázní. Představa lázní jako takových je…“ Bože, jak vám sotva otvírá ústa!, opatrnost pyrotechnika, „…hlavně pro dospělé. Masáže, vodní koupele a já nevím co ještě. Teda vím, ale nechci-“ nedořekla.
Pokračuje: „Mříže. První co mě zarazilo, byly všudypřítomné mříže v oknech. Sestřičky si na mě zasedly kvůli mé vychrtlosti. Snědla jsem všechno jako ostatní děti kolem mě a přesto mě střežily jak oko v hlavě. Ládovali do mě všechno nadvakrát. Dvě snídaně. Dva obědy. Dvě večeře. Probůh, ani dneska nejsem schopna sníst čtyři kopečky rýže.“ Ani já ne. „Ale vysvětli někomu trpícímu konspirativním stihomamem, že mám rychlý metabolismus.
S nemocnosti byl u mě problém. Mám pocit, že jsem na základce byla méně častěji, jak doma v posteli na práškách. Neustále do mě ládovali antibiotika. Potom ti přestanou působit, nebo oslabí obranyschopnost a zase postel.
V těch lázních mě dali do pokoje mezi prvňáčky. Bylo mi deset! Coby nejstarší jsem od sestřiček dostala bloček se jmény osazenstva pokoje a měla jsem za úkol dělat černé puntíky zlobidlům. Kdo nebyl ráno na nástupu, dělal brajgl v jídelně, měl dostat puntík. Chodili ke mně a prosili, abych jim puntík nedala. Bylo to hrozné! Absence puntíků budila podezření. Sestřičky říkaly: a nekřičel tak náhodou u snídaně někdo? Nejhorší bylo, že jsem se osvědčila, takže další týden zůstal bloček u mě.“
Nevím proč. V představách mi tane výjev muže vystupujícího ze žlutého taxíku. Přes ruku přehozený plášť. Drží lem vysokého klobouku a v druhé ruce uzounká hůlčička. Stepuje v umrholeném velkoměstě a la Fred Aster. Depresemi stíhaná postava ztvárněna Woodym Allenem opodál potrhle rozhazuje rudé růže po projíždějících mlékařských vozech.
„Nešlo přehlédnout silnějšího kluka křičícího, že má hlad. Ano, přiznávám se! Sedala jsem si k němu a nenápadně mu přistrkovala své porce navíc.“
Jak vidno, nikomu z vás pobyt nepomohl. Ty jsi nepřibrala a on nezhubl. Zasmála se. Mě do smíchu není. Promluvil jsem snad jen proto, abych byl za zúčastněného.
„Za pár měsíců je ve škole ples. Myslíš, že by si se mnou mohl jít?“
Teď mi pro změnu v hlavě hraje prim představa ruského kozáka tančící ten jejich na kolena náročný tanec. A nakonec svému rozzářenému obecenstvu osvětlenému zámeckými křišťálovými lustry ukazuje propocenou chlupatou řiť.
Měla zlomený prst. Na střední… Na ruku ji doktoři dali úžasnou bandáž z umělé textilie na suchý zip. Žádna sádra. Stál jsem před ní. Na chodbě.
Na tváři růměnec.
Nešla by si se mnou na ples sportovců? Co mi asi tak odpověděla…
Pocit prachobyčejného pouličního prodejce párku v rohlíku, na kterého se řítí boeing narvaný třaskavinami. Tak mi bylo.
Napadla mě varianta, že kdybych s ní náhodou šel, byl bych před ostatními holkami za děsného drahouška pečující o svou postiženou kamarádku. Bylo by v mých silách, podal bych vám kapesníček, abyste si mohly utřít slzu vyronivší se dík té srdcervoucí dojemnosti.
Uvidíme. Ženatý chlapík slibující milence, že příští týden odejde od své rodiny a začne žít s ní. Za pár dní po mě třeba nezbude památka. Dost možná…
Důvodem proč k ní chodím je její totální odříznutí od všeho dějící se tam venku. Nemá jak projít polem mého svědomí a prohlédnout si strašáka s dýni prolezlou tučnými červy kroutící se v úžlabině mé sebeúcty.

Procházím kolem paneláku s neumělým bílým nápisem: Sáro, miluji tě! Nepodepsal se pod tím nikdo jiný než já. Tenkrát...