Zbylé naděje 3

Tak se ptám sama sebe. ,,Co vlastně mám." Najednou nepotřebuju šminky oblečení a kdejaké nesmysly.Prostě mi dochází že už to že jsem tady je moje jedno velké selhání.Léčebna.Už to slovo se Vám příčí na jazyku.Zítra tady jdu poprvé do školy.Do takové provizorní.K obědu dostanu bramborovou kaši.Snažím se jíst ale je to odporné.Připadám si že tu stou malou mističkou budu do večeře.Pořád do nás něco cpou.Je mi zle už při pohledu.Kuchařky v prostorné jídelně pomalou sklízí. ,,Chces jit na kapačku?Koukej to sníst." Rozčiluje se na mě jedna znich.Do pusi si vkladam lžici a snažim se polykat tak aby to co nejméně zasahlo mé chuťové buňky.Po obědě jdu ještě na nějaká vyšetření.Po chodbach si sebe pacienti ruzneho věku nevšímají.Každý jsme tu sám za sebe.Jsem jako kůl v plotě.Večer se táhne a já ze sebe umývám špínu a šeď celého dne.Večer pláču a neustává to.Není nikoho kdo by mě pochopil v tehle situaci.Oni jsou venku a já tady.A víte co je nejhorší?Tohle jsem si způsobila sama a teď tu zkuhrám.Napadne mě napsat tomu klukoj co mi na něj dala číslo Jana.Zatím neodepsal a já pomalu usínám.