dEMOnstrace - 16.kapitola

Je 120 dní od chvíle, kdy si Natálie – s rozverností kotěte hrajícího si s klubkem vlny – hačla na kanape v prodejně s nábytkem Ikea. Napnula ruce a roztáhnuvší je od těla, se dlaněmi zapřela o tkaninu. Hlava nejprve upřená na podlahu s barevnými navigačními čárami postupuje k Samuelovu hrudníku, kde se zastaví. Znenáhla za ní dobrá nálada třískne dveřmi. Až se dveře rozletí na milion centimetrů třísek zasáhnuvší oči bránící se brekem.
Je 120 dní od chvíle, kdy se k ní Samuel sehnul a hladíc ji po vlasech, našel na okraji ušního boltce ztrativší se poslední větu na konci básníkovi exhibice. Věta vyslovující důvod proč prahneme po přičichnutí k podmanivé blízké osobě. Proč chvilkové odloučení bolí až v kostní dřeni. Proč ležíc na boku cítíme polibky, i když vedle nás nikdo neleží. Proč nám po slzách zůstává solné řečiště.
Je 110 dní od chvíle, kdy ruku v ruce odolávají větrné smršti z tornáda nadávek, jež po dlouhých nádeších zvracela Natáliina matka. Neschopní slova, v pevném sevření dlaní, kolem sebe vyčarovali bublinu slibující jim útočiště. Samuelův palec, hladící ten Natáliin, skládal laskavé mozaikové chrámové sklo slepované žalmy jejich srdcí. Jakoby kolem nich poletovala laskavá buclatá víla a ostošest máchala hůlčičkou s hvězdičkou na konci, bránící je tak před skřehotající ježibabou. Rámeček s fotografii Natálie v miminkovských letech končící v odpadkovém koši podtrhl nepřekročitelnou grafitovou čarou konec už tak těžko retušované iluzi domova.
Je 109 dní od chvíle, kdy se Samuelovy rty dotkly Natáliina čela v popřání dobrého rána.
Je 108 dní od chvíle, kdy ji v koupelně zezadu objímal a společně koukali do zrcadla. Na své odrazy připravené ke spánku.
Je 120 dní od chvíle, kdy ji Samuel vyzvedl z kanape v obchodu s nábytkem a umanul si, aby mu vylezla na záda.
Je 106 dní od chvíle, kdy si Samuel ve slušné hospodě vzpomněl, co ji v obchodě s nábytkem řekl: Vidíš, už na tebe ten prašivý smutek nemůže. Díky nám je z něho paroháč. Ta jeho škodolibost, když může ubližovat mu zdeformovala klouby na nohách. Prostě, když jsi na mých zádech, nemůže na tebe ani v nejmenším dosáhnout. Ještě to jistím ponožkami. Abych se popravdě přiznal, ráno jsem zjistil, že nemám žádné čisté. Vzal jsem si tedy včerejší. A to už si nadvakrát rozmyslí jestli mu to stojí za to, aby ještě okouněl kolem extra sexy děvuchy…
…jakou bezesporu jsi.
Natálie se skloněnou hlavou a s napínavou dochvilností odhaluje úsměvem zuby. S dochvilností připomínající ztěžka otáčený klíček v natahovacím motorku autíčka. Samuelem toliko zbožňovaný decentně připitomělý výraz, nahradil vřelý úsměv vzdalující se po Natáliiným polibku od Samuelovi tváře. Polibku zanechávající na rtech sladký film vláhy. Dětské razítko s motivem medvídka, nahrazující jedničku s hvězdičkou.
„Nemám uvolnit místo, aby si ta krasotinka mohla přisednout? Určitě byste rozvinuli zajímavou konverzaci.“ reakce na Samuelův fascinovaně nepřítomný výraz.
Samuel ji nikdy neřekne, že ho její tvář ovoněná žárlivostí nutí myslet na horko produkující představy odehrávající se pod peřinou. S hlavní hrdinkou Natálii. Za Samuelem viselo zrcadlo, takže moc dobře viděla, kde mu oči přešlapují.
„Ano,“ odpověděla na to, že vidí na celou délku baru.
„Jen si tak říkám, jestli se mi kvůli tomu nevysměješ,“ chlapecký úsměv. „Všimni si kluka sedícího na konci baru. Neustále pokukuje po té krasotince, jak říkáš. Už to dvakrát vypadalo, že se zvedne a dojde k ní. Ale jakoby mu do toho vždycky něco neodkladného vlezlo. Například další panák. Dobře pozoruj svazek tácků v jeho rukách.“
Zprvu otáčí celým svazkem, posléze otáčí oběma polovinami na opačné strany. Aniž by svazek rozpůlil. Nebo otáčí několika tácky uprostřed.
„Jako by doufal ve vyluštění tajemné kombinace, se kterou se dostane ke kýžené trofeji a stane na stupínku vítězů. Vidíš v zrcadle ventilaci táhnoucí se nad barem?“ Jakmile uslyší souhlas, pokračuje a přitom pozoruje, jak je Natálie v očekávání, co z něj vlastně vyleze. „Jak je v mřížce proužek povlávající látky? Jakoby ti tam dřepěl pidimužík snažící se protlačit ke klukovi, ovšem kvůli mřížce je odsouzený k nezdaru. Nezbývá mu nic jiného, než alespoň šeptat zaručeně úspěšné rady jak na krasotinku. Přes ten rachot všude okolo, nezdárně zvyšuje hlas. Klukovo sebevědomí se snaží dostat ze sklepa po kovové tyči na střechu. Tyč je ale umatlaná od másla a sebevědomí nezbývá nic jiného než dřepět v zatuchlé díře. Všimla sis jeho oči zkoumající jehlovité podpatky?“
Chlapcovi unavené oči se zasekly na podpatcích. Pozbyly veškerých sil k výstupu. Opakovaně se jim nedařilo o postup o pouhý zlomeček výše. Unavení horolezci ztrativší svého šerpu nesoucí jejich zásoby. Jako auto odevzdané manýrům plamenů vzniknuvší vinou molotova koktejlu.
Snad se po do diamantového lesku vyleštěné barové desce snaží vyslat průzkumníka v neviditelném plášti. Zjistit tak jestli má hmatatelnou šanci na úspěch. Drobounký skřítek doposud dřímající ve vnitřní straně ušního boltce, přes sebe přehodí neviditelný plášť a má co dělat, aby si na barové desce po nesčetných pádech nepolámal všechny kosti v těle. Ke všemu, aby výzvědy neměl až tak jednoduché, musel míjet poloprázdné krýgle, pokládané panákové skleničky. Při úprku před dosedajícím číšníkovým tácem, se jaksepatří zapotil. Osudný mu byl až balíček se sýrovými tyčinkami.
„Koukni na přicházejícího frajera oblečeného do černého oblečení. Uši obtěžkané náušnicemi a cvočky. Černý plášť. Hotový Mefisto lačnící po upsání další lidské duše. No a kdo může být lepším adeptem, než mladík zhrzený sám sebou?“
Natálie se rozesmála. Mefisto skutečně k mladíkovi přisedl. „Seš magor.“ Líbala Samuelův prst jeden po druhém.
Je 100 dní od chvíle, kdy mu vytýká čajové lístky, které notoricky vyhazuje do umyvadla. Zmátožený z brigády nejistě stoupá na židli a sundává skleněnou kouli lustru. Únavou znehodnocený zdravý rozum bloumá nad nasazením lampiónového lustru, kdy mu k pověšení vadí drát uprostřed otvoru lampiónu.
„Do háje! Omlouvám se za slovník. Cože, řekl jsem do háje? Proč se kurva omlouvám za do háje?! Bezva, teď jsem řekl kurva.“
Je 99 dní od chvíle, kdy se oba podivují nad tím, že v pizzerii – kde vlastně žádnou pizzu ani nepečenou – nemají nic, o co si číšníkovi řekli.
„Ovocný čaj.“ Číšník.
„Mátový.“ Natálie.
„Nemáme.“ Číšník.
„Černý čaj.“ Samuel.
„Ovocný čaj.“ Číšník.
„Černý čaj.“ Číšník špatně nerozuměl. Ono neměli ani černý čaj.
Je 98 dnů od chvíle, kdy po přerývavě oddechující dvojící zůstal na stole zpocený obtisk Natáliina zadku. Leží na zádech, tvářemi k sobě. Věští si z čel pokropených potem. V nádeších se Natáliiny nosní dírky v pouličním osvětlení sotva viditelně roztahují. Natálie šmátrá v místě burcující Samuela k: „Drahoušku, Pepek Námořník svou dávku špenátu vyčerpal.“
Je 91 dní od chvíle, kdy mu řekla větu ze dvou slov. Se kterou někteří nakládají jak s pohorkami. Kterou, ale někteří vyřknou s bázní, neboť se obávají, že tím něco pokazí. První slovo je na šest písmen.
Druhé na dvě…
Samuel zažíval pocity, jaké museli prostupovat mudrci putujících za Betlémskou hvězdou. Za dosavadní tříměsíční vztah mu nic takového neřekla.
Je 90 dní od chvíle, kdy mu řekla: „Dej mi kurva pokoj! Nechej mě nadechnout! Neutahuj kolem mě kazajku!“
„Věříš v Boha?“ zeptal se Samuel. Dva dny na to. Přesně jedna měsíční fáze po tom, kdy se společně v zoologické zahradě posmívali růžovému zadku opičáka. Pokus zoologické zahrady o ukázku japonské zahrady zhodnotili coby nezdařilý. Dochází k závěsné houpačce pamatující dnešní umouněný den. Teď se radující z výhledu na červené světlo prosvítající skrze červené záclony v jinak dřímajícím paneláku.
Samuel pokračuje: „Tohle téma nedá hodně lidem spát. Kolik esejí kdejaký mudrlant už sepsal. Dlí nad námi bedlivé oko vyšší bytosti? Ve filmech Woodyho Allena se objevují pořád tatáž témata. Nevěra, sex, Bůh. Z Boha si de facto utahuje. Myslím, že na to jde špatně. V každém z nás je bůh a je jen na nás jestli se k němu budeme obracet. Všechno dobré v nás je bůh a…“
…já svého boha našel v tobě, šeptám k tvému rozsvícenému oknu. Natálko.