Philippe - 1.díl

Den se již pomalu chýlil ke konci, nebe bylo ocelově šedé a schylovalo se k dešti.
Zdálo se mi, že slyším přijíždět kočár a roztržitě jsem přistoupil k polozastřenému oknu ve své pracovně. Christina…pozoroval jsem zálibně, jak sestoupila po schůdcích a její drobná nožka se lehce dotkla dlažby na nádvoří. Konečně přijela, jako každý týden, ve stejnou dobu…trvalo to už celé tři měsíce. Vždy usměvavá, šťastná, spokojená…dráždilo mne to. Zmocnil se mne náhlý vztek, zaťal jsem pěsti, zhluboka se nadechl a raději odstoupil od okna. Nemohl jsem si pomoci, pokaždé jsem ji netrpělivě vyhlížel a nechtěl jsem ani pomyslet na to, kde a s kým byla……já, zatvrzelý starý mládenec, který se tak úpěnlivě vyhýbal lásce, co zavazuje, a jakémukoliv vztahu, trpěl jsem nyní, jako nějaký holobrádek. Zahrnoval jsem ji neustále drahými dárky, avšak marně, některé dokonce i odmítla přijmout. Nikdy jsem na její něžné šíji nespatřil žádný z mých náhrdelníků, na její drobné ručce marně hledal prstýnky s drahými kameny….Schůzku s bankéřem jsem dnes musel odvolat, nemohl jsem se vůbec soustředit na svou práci. Nenáviděl jsem Erika, tak hluboce, že jsem se z toho málem pomátl….zoufale jsem se snažil zahnat myšlenky na to, že se jí dotýká, objímá, líbá ji, taková stvůra, takové nic…! Dokázal jsem si zcela představit, jaké pocity asi měl před časem můj bratr Raoul, jenže já prohrál…a to jsem dosud nedokázal přijmout, i když jsem byl tenkrát nucen přistoupit na její podmínky.
Abych ji úplně neztratil.

Otevřely se dveře pracovny a služebná ke mně přivezla mou matku. Zotavovala se, den ode dne na tom byla lépe, připouštím, že samozřejmě především zásluhou Christiny. Dokázala dokonce souvisle a srozumitelně mluvit, ale zůstala již trvale ochrnutá, odkázaná na pomoc druhých.
Zahleděl jsem se do její vrásčité, nemocí a trápením poznamenané tváře.
„Philippe, můj drahý, zaslechla jsem kočár, to už se vrátila Christina? Nebo se mi to jen zdálo? Zavolej prosím na Luciena, je třeba chystat večeři, jistě přijeli unavení a hladoví…“ řekla starostlivě.
Zvláštní, kam až vedou nezvratné cesty osudu. Vzpomněl jsem si, jak ji zpočátku odsuzovala, nesnášela, nechtěla ji přijmout do rodiny, urážela, pohrdala jí….a nyní….hm, jak sladce dojemné.
Kdyby jen věděla, kam jezdí a za kým…nechtěl jsem ji tím ale znepokojovat. Vše zůstávalo nyní na mně, měla svůj svět, soustředila se bezstarostně pouze jen na návštěvy a čajové dýchánky u svých přátel,nejrůznější koncerty, dobročinné akce… A především na Christinu. Neustále se dožadovala její společnosti, cítila k ní nyní obrovskou náklonnost, projevovala se u ní závislost malého bezbranného dítěte, které čeká na konejšivé slovo a laskavé pohlazení své matky.
Já taky čekal, ale zatím marně. Stokrát jsem si představoval její drobné ruce na své hrudi, moci ji tak obejmout, políbit aspoň jednou na její sladkou tvář, okusit třeba i pouhý zlomek toho, co dává jemu…..dost, tyhle myšlenky mne krutě zraňovaly.
Další, co mne znepokojovalo, bylo silné pouto mezi Nicolasem a tou dívkou…krev jeho krve… prokletí, kterého se asi nezbavím. Aspoň zatím ne….
V mé raněné mysli se pomalu rodil jistý plán, kterého jsem se sám děsil, ale zároveň ve mně vzbuzoval jakýsi podivně příjemný pocit, který jsem zatím nedovedl pochopit.
Ale brzy to jistě dokážu…

Všimnul jsem si, že se venku konečně spustil déšť, rychle jsem vyšel z pracovny a zamířil do síně, málem jsem ji zmeškal, tolik spěchala.
„Vítejte, Christino, jaká byla cesta?“ zeptal jsem se nezávazně. V poslední době byla naše konverzace příliš věcná a stručná. Překvapeně se zastavila a plaše se usmála.
„Má matka se Vás už nemohla dočkat, pojďte, je u mne v pracovně“…na obličeji se jí třpytily drobné kapičky deště, chtěl jsem jí je otřít, ale sotva jsem na ni sáhl, prudce ustoupila, jako by se jí dotknul nějaký ošklivý jedovatý plaz. Snažil jsem se to nevnímat a vešli jsme dovnitř.

„Konečně, má drahá, už jsem myslela, že se snad ani nevrátíte. Nezapomněla jste? Dnes večer mne máte doprovázet ke komtese Victorii…víte přece, slíbila jste, že jí předvedete něco ze svého umění…a na klavír Vás bude doprovázet její syn. Ta Vaše přítelkyně, nebo kam to vlastně jezdíte, nemyslíte, že Vás příliš zaměstnává? A pořád nechápu, proč s Vámi stále cestuje i Nicolas, je už přece téměř dospělý!..“
Rozkošnicky jsem se pásl na Christininých rozpacích a přidal se ke své matce.
„ A to ještě nevíte, že zítra pořádá můj přítel hrabě Vincent de Gaulle ve svém venkovském sídle slavnostní večírek, u příležitosti svých narozenin, zve nás všechny, a jakékoliv odmítnutí nepřijímá….“ Odevzdaně sklopila oči. Pochopila, že mne tam bude muset doprovázet, v poslední době to nebylo příliš často, byla skoupá na slovo a vyhýbala se mi. Byl to vlastně záměr, možná součást mého plánu, samozřejmě jsem tam mohl jít sám, původně přece pozval jen mne, ale to se ona nikdy nedozví.
Čekal jsem již dost dlouho, a to u mne nebývá zvykem, nebyl jsem jako Raoul, romantický a neprůbojný snílek. Byl jsem jako můj otec, tvrdý, neústupný, ctižádostivý, možná někdy až příliš, pravá hrdá krev Chagnyů. Tenkrát přece padl v souboji, když bránil svou čest a především mé matky. Nikdy na to nezapomenu.
Já však nemohl vyzvat svého soka, nebyl toho dle mého názoru hoden.
Pro něj jsem plánoval jiný způsob, který se k němu více hodil. Čest šlechtice, to pro mne, zdá se, nyní nebylo to pravé, bylo to jen pouhé slovo….
Žárlivost mi chorobně otupovala mysl, spalovala mne, pomalu jsem začal jako nějaký nenasytný pavouk spřádat sítě pomsty, bez ohledu na to, jestli Christině ublížím nebo ne…. každý boj však přináší také oběti….odpusť Raoule…
„Jsem velmi potěšen, má drahá, že Vás zítra budu mít opět po svém boku. Uděláte mi ohromnou radost, vezmete-li si u této příležitosti můj poslední dárek, ten diamantový náhrdelník. Skvěle se k Vám bude hodit.
A co Vy, máti, můžeme Vás také vzít s sebou?“
„Ne, ne, Philippe, to je pro mne příliš hlučná společnost, a navíc tam jistě bude spousta kouře
z těch Vašich příšerných doutníků, je mi nevolno už jen při tom pomyšlení. Jděte sami, jistě se budete dobře bavit. Jen doufám, že se budeš více věnovat Christině, než karbanu……“
Spokojeně jsem se usmál, dopadlo to přesně podle mých představ. Christina se sice snažila usmívat, přesto jsem ale musel uhnout zkoumavému pohledu jejích očí. Chtěl jsem si zatím udržet její důvěru……