(Ne)šťastná náhoda

V pátek ho neviděla, všude byla neuvěřitelná lítačka. Sotva si na něj stihla přes den vzpomenout. Až večer začala přemýšlet, co má teď udělat. Čeká od ní odvetu? Ale jakou odvetu si ona může dovolit? Hned se jí začaly v hlavě rojit všelijaké nápady.
Člověk míní, ale…skutečnost bývá jiná. V neděli, když neměla co dělat a měla v úmyslu strávit večer lenošením, jí zazvonil telefon.
Neznámé číslo, doufám, že to nebude žádnej úchyl, pomyslela si. Úchyl to nebyl, byl to ten, na kterého poslední dobou tolik myslela.
„Neruším vás?“ zeptal se, když se představil.
„Ne, vůbec.“
„Prosím vás jste doma? Potřeboval bych pomoct s jedněma papírama, ale vůbec se v tom nemůžu vyznat. Máte čas?“
„Papíry ještě po minulým šéfovi?“
„Jo, přesně.“
„Mám čas.“
„Tak já se hned stavím, ano?“
„Jo, budu vás čekat.“
Jakmile zavěsila, začala lítat po celém bytě. Panebože, co si mám oblíct? Hrabala se v šatníku, chtěla na něj zapůsobit.
Šaty?-Ne, bylo by mu jasný, že sem si je oblíkla kvůli němu. Kalhoty?-Moc obyčejný.-Co je tohle?-Džínový kraťásky.-To je ono, ale co k tomu?-Tohle tričko by šlo.
Rozhlédla se po bytě.-Takovej nepořádek. Narychlo poklidila pár věcí a ještě se běžela učesat a podobně.

Netrvalo dlouho a byl u ní. Přes rameno měl tašku s noťasem a v náruči spousty faktur.
„Omlouvám se, že ruším, ale potřebuju vážně pomoct.“
„V pohodě. Vyznat se v papírech bývalo šéfa je umění, který nezvládnete za jeden večer“ řekla a zavedla ho do obýváku.
Vypadal utahaně, ale i tak jí neušel pohled, kterým ji sjel, když šla do kuchyně. Přejel jí pohledem po nohou, od lýtek, přes stehna v kraťáskách, přes boky, bříško, prsa, krk až po obličej. Ten pohled ji potěšil a zároveň znervóznil.
„Kde máte problém? V penězích?“ zeptala se.
„Přesně. Někde mi lítá 50 tisíc.“
„No jo, bevalej měl zajímavej styl papírování. Nebojte, to někde najdeme.-Ukažte.“

Strávili nad tím dvě hodiny. Dvě úmorné hodiny strávené luštěním faktur. Po těch dvou hodinách řekl Michal: „Ono to sedí, ono to vážně sedí, vy jste zlatíčko, moje záchrana.“ „Vždyť jsem vám říkala, že to dáme dohromady.“
„Děkuju“ řekl s pohledem upřeným na ni. Klouzal pohledem po její tváři. Ten pohled ji znervózňoval natolik, až se zaryla zuby do svého spodního rtu.
Spolu s nervózním pohledem to pro něj byl jasný signál. Vzal ji něžně za bradu a vtiskl jí lehký polibek na rty a zadíval se na ni. Neubránila se a polibek mu vrátila. Přitiskl ji k sobě a líbal ji dál, když…zazvonil telefon.
„Promiň, musím to zvednout“ řekl, „je to kvůli těmhle papírům, zejtra to musím předložit.“
Vypadalo to na dlouhý hovor, šla tedy do koupelny, aby ho nerušila a taky aby se upravila.
Když slyšela, že hovor utichl, vrátila se do obýváku. Podívala se na Michala-spal. Byl tak utahaný, že položil telefon a usnul. Musela se tomu zasmát. Přikryla ho a šla spát.

Ráno vstala a šla udělat snídani. Oblékla se, namalovala a až pak ho šla vzbudit. Něžně s ním zatřásla.
„Vstávej“ řekla. Začal se probouzet, jakmile se zorientoval, usmál se na ni a řekl: „Promiň, byl jsem strašně utahaném. Už je ráno?“
„Jo, už je ráno, udělala jsem snídani.“
Vděčně se na ni usmál. Měl ze snídaně radost. Přiznal se, že by u ní nejraději zůstal celý den. Nemohl, musel předložit a obhájit papíry ze včerejška.

Neviděla ho celý den, porada se týkala spousty věcí. Nemohla se soustředit. Myslela na něj. Myslí to s ní vážně? Nebo je to jen jeho hra?-Při této myšlence se napřímila.-Ne, to ne, určitě to tak není, ujišťovala se, ale jestli jo-tak ať si mě nepřeje.
V takových úvahách setrvala celý den. Netrpělivě čekala na zítřek, aby měla ve všem jasno.