Philippe - 2.díl

Hodiny na zdi neúprosně odměřovaly čas, právě odbíjely pátou. Ještě zbývá hodina, a budu muset jít. Stála jsem strnule před zrcadlem ve svém pokoji a upřeně se na sebe dívala.
Ano, byla jsem to já,Christina,jiskřivý výraz v očích, zrůžovělé plné tváře, po dlouhé době jsem si připadala šťastná a spokojená, jako nasycená mlsná kočka. Pramen vlasů mi koketně padal do čela, upravila jsem jej a zlehka jsem se dotkla jemných vějířků droboučkých vrásek kolem mých očí. Tak jako to dělává Erik…včera si mne dokonce žertem dobíral, že už je téměř nedokáže
ani spočítat.
Rozkošnicky jsem dlaněmi pohladila svá ramena a upravila výstřih na svých zbrusu nových šatech.
Stále jsem na své kůži cítila doteky jeho prstů, něžné a zároveň palčivé jako oheň, už jen při tom pomyšlení se mi rozbušilo srdce.
Sáhla jsem si na šíji a pohledem zavadila o náhrdelník na stolku…..rázem bylo mé snění pryč……vrátila jsem se do skutečnosti. Opatrně jsem jej vzala do ruky a zkoumavě prohlížela, byl vskutku překrásný.
Jemně vypracovaný zlatý reliéf zdobily nepravidelně posazené démanty, jako krůpěje ranní rosy.
Ležel na mé dlani, vznešeně se třpytil a já bojovala s nutkáním uložit jej zpátky do skříňky, kde ostatně skončily i další šperky. Zamyšleně jsem se jimi prohrabovala, včera si dámy přály, abych jim zazpívala něco z Fausta, ráda jsem jim vyhověla, měla jsem k této opeře zvláštní vztah, naplňovala mne dávnými vzpomínkami…. připadala jsem si nyní tak trochu jako Markétka, jenže já z těchto darů neměla vůbec radost, netěšily mne. Proč to jen Philippe dělá…nechci od něj vůbec nic, jen trochu tolerance a pochopení. Nakonec jsem si náhrdelník s povzdechem připnula.
Vypadal skutečně úžasně. Musím, už kvůli Eugénii, jistě by ji zajímalo, proč jsem si jej nevzala, ale to bylo vše, mou ruku zdobil již pouze drobný zlatý prstýnek se smaragdovým kamínkem….dárek od Erika.

Eugénie de Chagny…..vzpomněla jsem si opět na včerejší večer. Bylo to příjemné, úzká dámská společnost, zajímavé řeči o módě, pár lechtivých společenských klípků…docela jsem se bavila.
I když mi zatím dělalo potíže spojit k sobě oba světy, ve kterých jsem nyní žila. Byly zcela odlišné, ale rozhodla sem se tak sama. Na konci týdne jsem se převlékala do prostých venkovských šatů, snažila vypustit z hlavy společenské fráze a honosný třpyt přepychu a také odpoutat se od nepřetržitého shonu v Opeře Garniére. Snažila jsem se, ale bylo to občas velmi těžké…..realita všedního života, již žádné sny. Ty už se ke mně příliš nehodily, ani jsem na ně neměla čas. Přesto jsem se pokaždé nesmírně těšila. Erik byl zvláštní, přívětivost a něžnost se u něj snoubila s panovačností a přísností, teprve nyní s odstupem času jsem měla možnost poznat skutečné rysy jeho povahy. Oheň a led, nebe a peklo……..ale vše jsem tolerovala, protože jsem jej hluboce milovala. Možná už po celý svůj život.

Včera večer, když jsme se vrátily, překvapila mne Eugénie podivnou otázkou...
„Trápí Vás něco, má milá? V poslední době jste nějaká jiná, jako vyměněná. Nechcete se mi třeba svěřit? Chápu, že vzhledem k našim vztahům v minulosti je ode mne příliš troufalé to od Vás chtít, ale přesto…ublížil Vám snad Philippe? Neušlo mé pozornosti, že kolem sebe chodíte ostražitě, jako dvě šelmy v kleci..“
„Ne, opravdu je vše v pořádku, nemějte o mne starost…“ snažila jsem se ji uklidnit..Svěřit se? Vůbec netuší, oč mne žádá, tohle opravdu zatím nemohu udělat. Neubránila jsem se ale rozpakům, poznala to a dlouze se na mne zadívala.Už však nenaléhala.
„ Ještě jednu věc mám na srdci. Tuhle jsem zahlédla Nicolase procházet se v zahradě s nějakou dívkou. Měli se k sobě jako dvě hrdličky. Kdopak je to, znám ji?“
Zarazila jsem se, zřejmě již zapomněla,kvůli komu tenkrát Nicolas utekl z domu, odpověděla jsem rozpačitě.
„Ehm…to je Madeleine, přátelí se spolu, již dlouhou dobu….“Trnula jsem, aby nechtěla snad vědět více.
„ Madeleine, říkáte, velmi hezké jméno. Líbila se mi, nevypadala sice, že by byla urozeného původu, ale její chůze, pohyby….měla v sobě něco velmi zvláštního, vznešeného…“ zauvažovala.
„Nu, zdržovala jsem Vás již příliš dlouho, zavolejte mi sem Judith, ať mi pomůže do postele.
Ne, Vy už dnes opravdu ne. Jsem Vám vděčná za Vaši milou společnost, ale jděte si už lehnout, musíte být zítra na té oslavě krásná a svěží……“

Z přemýšlení mne probralo hlasité cvaknutí, otevřely se dveře a když jsem se pootočila, uviděla jsem v nich Philippa. Zneklidněla jsem. Přistoupil pomalu ke mně a zahleděl se na můj obraz v zrcadle. Já jej také pozorovala, vypadal velmi dobře, urostlý, pohledný,
s kaštanovými vlasy a pěstěnými vousy, vznešený vzhled…. ale to bylo bohužel vše. Necítila jsem k němu vůbec nic, snad jen přátelskou náklonnost.
„Jste nádherná, Christino, jsem na Vás pyšný….“ řekl tiše a spokojeně spočinul zrakem na mém náhrdelníku. Pak najednou vztáhl ruku a chtěl se ho dotknout, ustrnula jsem v nepříjemném očekávání. Všimnul si toho, pevně sevřel rty, v poslední chvíli si to rozmyslel
a svou ruku odtáhl.
„ Pojďte,už je nejvyšší čas, kočár již na nás čeká….“ řekl suše a šel ke dveřím. Přehodila jsem si přes sebe hedvábný pláštík, opravila růž na rtech a následovala jej. U kočáru mne čekal můj syn, rozloučili jsme se, lehce mne políbil na tvář a nenápadně na mne mrknul. Byli jsme jako dva spiklenci, mající spolu jedno velké tajemství, které jsme se snažili před Eugénií utajit….aspoň prozatím…..