A co bylo dál ( 30.kapitola)

Druhého dne po tomto rozhovoru se řada věřících ze Saint Mandé shromáždila ve svém novém kostele, a to navzdory tomu, že nebyla neděle. Všechny sem přivedla stejná věc a všichni z ní byli rozrušeni na nejvyšší míru: v noci hrál v kostele na varhany sám ďábel! Jáhen opakovaně vysvětloval, uklidňoval, ale přesvědčit všechny se mu stejně nepodařilo.
Když se totiž předchozí noci snesla tma, utajený návštěvník v zahradě otce Jacoppa nespal. Procházel se mezi záhony, občas se zastavil a odpočíval. Srpek měsíce a mihotání hvězd mu stačily na to, aby viděl stejně dobře jako jiní ve dne. Nečekaně jemně se dotýkal rostlin kolem sebe a naslouchal zvukům noci. Od prahu zahradního domku jej zvědavě pozorovalo několik koček, které se třásly nedočkavostí, až se k nim vrátí.
Mezi levandulí, yzopem, náprstníkem a dalšími bylinami se na jednom místě tyčila osamocená růže. Muž na její květy dlouho hleděl, v jednu chvíli se jich téměř dotkl svými prsty, ale pak, jakoby ze strachu aby jim neublížil, odtáhl ruku zpět. S nevolí se ohlédl přes rameno, když do zahrady vstoupil kdosi jiný. Byl to otec Jacoppo. Došel až k růži a pozvedl lampu. Bílá maska, rudá růže a kněz s lampou vypadali jako výjev z opiového snu.
„Ty ostatní jsou tady pro užitek. Tahle léčí svou krásou,“ řekl. Pak hned dodal: „Pojď za mnou,“ a vykročil k brance. Odtud vedla cesta k malým dvířkům ve zdi kostela, pak točitým schodištěm vzhůru, stále vzhůru, až k prospektu nových chrámových varhan. Nástroj patřil k chloubám Paříže a muž s maskou se obdivně rozhlédl po řadách rejstříků a píšťal, které se zvedaly nad něj až kamsi do tmy.
„Jsou tvé,“ usmál se kněz. „Tedy jen na chvíli, šlapání měchů už není nic pro mne.“
Se zadostiučiněním pozoroval jak jeho společníkem proběhla vlna radosti. Jeho štíhlé prsty stiskly opatrně klávesy. I když se nic neozvalo, zřejmě věděl jaké tóny měly zaznít.
„Jak jste to zařídil?“ zeptal se aniž zvedl hlavu od nástroje.
„Dnes a pouze dnes totiž projíždí Paříží můj velmi dobrý přítel, zručný hudebník a znalec hudby, jenž je ochoten vyzkoušet náš nástroj a zvážit, zda by tu nepřijal místo varhaníka. Získat svolení a klíč nebylo zas tak těžké.“
Muž v masce vzhlédl: „Lež? Kvůli mně?“
„Nebyla první, chlapče, nebyla první. Sám Pán ví, kolik jich ještě bude,“ pokrčil otec Jacoppo ledabyle rameny. Postavil lampu k varhanám a ztratil se v šeru. Po chvíli se ozvalo monotónní sešlapávání měchů a nástroj byl připraven.
První tóny, které se snesly do kostela, byly zdvořilým pozdravením dvou náhodných známých. Řada rychlých akordů, jež následovala, pak byla čímsi jako vzájemnou zkouškou sil a uzavřením spojenectví. Vzápětí varhany zaduněly chrámovou lodí naplno, aby daly najevo, že našly svého pána a jsou připraveny mu sloužit.
Vztah otce Jacoppa k hudbě byl vlažný, ale přistihl se, že z tohoto nočního koncertu mu naskakuje husí kůže. Hrozivé, a přitom vznešené tóny, které se překotně hrnuly z píšťal, se tolik lišily od ospalých žalmů nedělních mší! Bouře citů, která se odehrávala kdesi ve varhaníkově nitru, se skrze jeho prsty a důmyslný nástroj proměnila ve smršť a ta teď kroužila kostelem, aby smetla všechno, co by se jí snad chtělo postavit do cesty. Naříkala, děsila, vyhrožovala, lákala ... Kněz nedokázal říct, jak dlouho to trvalo. Ale když už měl pocit, že se píšťaly nad jeho hlavou z tolika tónů musí rozpadnout na tisíce kousků, hudba se změnila. Tklivá, prostá variace stěží dolétla z kůru k lavicím, byla jemná jako křídla nočních motýlů a plná smutku. Otec Jacoppo usoudil, že toho bylo právě dost.
„Je čas jít,“ řekl měkce a položil muži s maskou ruku na rameno. Vítr v píšťalách se vytratil a s ním i poslední tóny. Kostel ztichl.
„Děkuji vám.“ Svěšená hlava a zastřený hlas knězi řekly víc než slova. „Proč jste to udělal?“
„Protože jsem dnes viděl, že o některých věcech nechceš nebo nedokážeš mluvit. Chápu to, jsi zvyklý vystačit si sám, ale měl jsem pocit, že ze sebe některé věci potřebuješ dostat ven. Mně bys je nikdy neřekl, napadlo mě tedy jiné řešení. Ne nadarmo ti Christine říkala Anděl hudby...“
V očích za maskou se hněvivě zablýsklo. Zničující vztek ale odplynul s hudbou někam pryč. Žádný z mužů chvíli nepromluvil. Kněz se zahleděl do černé tmy dole pod nimi, odkud problikávaly plamínky několika posledních svíček.
„Asi bys měl vědět, že bude mít svatbu tady,“ řekl potom, „za měsíc.“
Muž s maskou se otočil ke knězi nahrbenými zády a najednou už nebyl zrůdou a vraždícím monstrem, ale pouhým chlapcem s nešťastným srdcem.
„Nemělo by to bolet, a přece to bolí,“ usmál se otec Jacoppo chápavě. „Není to k pláči? Člověk kolem sebe staví dlouhá léta zeď, a když si je jistý, že je za ní v bezpečí, přijde slaboučká dívka a rozboří ji na prach.“
„Patří mi to. Trest za zakázané sny o lásce.“
„Ale,“ podivil se kněz, „a kolik toho víš o lásce, že si ji zakazuješ? Ženský jsou zvláštní stvoření. Dokáží milovat chlapa, který je mlátí sedm dní v týdnu, stokrát vezmou na milost nevěrníka, co nenechá jedinou sukni na pokoji, dají se zabít pro ožralu, který jim prochlastal poslední frank na činži. Jak se ženská zamiluje, dějí se věci,“ dodal filozoficky. „Takže jestli máš v osudu napsáno, že lásku najdeš, tak se jí chlapče nesnaž vyhnout.“
Muž s maskou na to neřekl nic a začal pomalu sestupovat dolů.
„Do měsíce už tu snad nebudu,“ otočil se ještě na schodech ke knězi. „Ale stejně ... ta svatba ... je jistá?“
„Inu, hned po té slávě s arcibiskupem ji byl dojednávat Raoul de Chagny. A potom, Christine o ní u zpovědi mluvila také. Veřejně chce vikomt datum oznámit až na šáhově plese a pak ....,“ kněz rozhodil rukama.
„Ano, tak se tedy dočkala!“ V tom povzdechu se mísil výsměch s bolestí. „Kolikrát jsem slyšel, jak si o své budoucí svatbě šeptá s ostatními děvčaty, jak si promýšlí donekonečna i ten nejmenší detail a netuší, že tím přivádí jednoho zaslepeného hlupáka k šílenství ... Malý obřad, jen pro pár nejbližších, kytice kopretin a zvonků, takové jaké mívali doma na zahradě, rozpuštěné vlasy a bílí koně v kočáře, líbánky v malém domku na pobřeží ...“. Byl bych udělal cokoli, abych tam s tebou mohl být já. Ach, Christine .. Proklínám tě za to, že jsem tě kdy miloval. Miluji tě, i když jsem tě proklel. Maska milosrdně skryla vše, co se za ní odehrávalo.
„Asi šest set hostů tady v kostele, čtyři sta na soukromé hostině rodiny de Chagny, pro nevěstu a družičky bílé orchideje, šaty z bruselské krajky a svatební cesta po Evropě. To jsem zase slyšel já,“ opáčil otec Jacoppo.
Příval vzteku u muže s maskou přišel jako blesk z čistého nebe – stejně nečekaně a stejně silně. Pěstí udeřil do dřevěného sloupu schodiště, až zaduněl.
„Jak může? Jak může být tak ...?“ ve svém hněvu marně hledal slova. „... jako mrtvola! Bez života, bez názoru, bez vlastní vůle!“
Kněz se na něj zamyšleně díval .
„Ty zase neznáš nic jiného než svůj názor, svou vůli, svá přání. Jsi snad proto lepší?“
„Mne k tomu donutil osud, jenž jsem si nezvolil! Musel jsem tak jednat, abych přežil.“
„I ona tak musela jednat, aby přežila!“ hlas otce Jacoppa byl nečekaně příkrý. „Sama, na cizím místě, s cizími lidmi – nezbylo jí než jít cestou, kterou jí určili druzí. Ty, chlapče, Antoinette, Raoul ... Všichni ji milujete, ale kdo z vás se aspoň snažil jí porozumět?“
Jeho slova nebyla nepodobná těm, jež před časem v zahradě vyslovila komtesa de Chagny. Zchladila planoucí city jako sprcha.
Trvalo chvíli, než maskovaný muž dokázal promluvit svým obvyklým kultivovaným hlasem.
„Zmínil jste ples u šáha. Myslel jste perského šáha Násira? On má být v Paříži?“
„Zřejmě ano, když pořádá ples,“ odpověděl kněz poněkud nejapně a řekl vše, co o chystané slávě věděl. Varhaník této noci se pak beze slova otočil a pustil se po schodech dolů. Otec Jacoppo se pomalu vydal za ním.
Mohl být v půli schodiště, když k němu zespoda dolehla tichá slova: „A přestaňte mi říkat „chlapče“. Jmenuji se Erik.“