Druhá šance(15 část)

Nakonec v nemocnici usoudí, že prodlužovat můj pobyt v ní nemá smysl, takže mě hned následující den propustí do domácího léčení a já neváhám ani minutku a už volám, tuhle radostnou zprávu Danovi, který si pro mě hned přijede.
„Holky se tě už nemůžou dočkat“oznámí mi, když mi otevře dveře od auta, abych mohla pohodlně nastoupit a uvelebit se na pohodlné sedačce. Rychle autíčko oběhne, vhodí tašku s mými věcma do kufru a v mžiku už sedí vedle mě a veze mě konečně domů!!
„Jak jste to zvládli? Otravovali moc holky?“
„Ne naopak byli super!“rozzáří se hned a už mi celou cestu vykládá jak si celý ten týden užili, zatím co já se bála!!
„Počkej, kam to jedeme?“ podivím se „k nám se jede jinama“
„Jedeme ke mě“ vysvětlí mi s úsměvem a mě tím vyrazí dech. K němu? Co tam proboha budeme dělat?!
„Trochu jsme změnili tvoje adresu“
„Jak změnili?!“vykřiknu až moc což jsem rozhodně neměla v plánu a ho tím rozesměju ještě víc.
„No po tom útoku jsme se s holkama domluvili, že budete bydlet u mě“pokrčí jednoduše rameny a já se na něj šokovaně zírám.
„Vy jste se jen tak domluvili?“ zasměju se pro změnu já a to už Dan zastaví před rodiným domečkem a než stačím cokoliv jiného říct, zatroubí a vystoupí. Naštvaně ho následuju a chci mu vynadat, ale to už se ze dveří vyřídí holky a jen co nás uvidí hned se k nám rozběhnou a já když uvidím jejich úsměvy, zapomenu na všechno a rozběhnu se k nim.
Jednu po druhé chytím do náruče a kdyby mě ještě neboleli tolik modřiny, hned bych se s nimi na místě zatočila, ale takhle se jen chyytnu a pořádně k sobě přitisknu.
„Tolik jste mi chyběli“zašeptám se slzami v očích a když holky pustím spatřím, že i ony mají v očích slzyčky.
„Ty nám taky“řekne za obě Deniska, zatímco Barunka se ke mně přitiskne ještě jednou a za žádnou cenu se mě nechce pustit, takže mi nezbyde nic jiného, než si vzít do náruče, zatímco Deniska se spokojí s chycením za ručku.
„Pojďte dovnitř ať tu nemrzneme, mamka nás už čeká ve vnitř s obědem a jak jsem slyšel, tak jste holky pomáhali“ usměje se na holky Dan a Deniska ho hned čapne za ruku a on neváhá a i když má mou tašku vezme ji do náruče a společně jdeme k domu.
Konečně se cítím dobře, pomyslím si, když vejdeme dovnitř na malou chodbičku, kde je postavený kočárek a jde tam cítit vůně oběda.
„No konečně jste tady!“ozve se mi známý hlas za zády a já se hned jako na povel otočím a podívám se rovnou do očí sociální pracovnici, která mi kdysi před lety, když se stala ta věc s mými rodiči, pomohla najít tetu a od té doby k nám chodila kvůli Deniska!
Hned na první pohled je mi jasné, že mě poznala, ale nenechá na sobě nic znát, takže když nás Dan začne představovat obě děláme, že se vidíme poprvé!! musím uznat, že tohle je opravdový šok a dokonce se divím, že Deniska nic neřekla nebo, že by si ji nepamatovala? Vždyť jsou to taky 2 roky, kdy u nás byla naposledy, ale i tak...
„Mami, půjdeme ti ukázat pokojíček!!“nabídne mi nadšeně Barunka a táhne mě nahoru, zatímco Dan se o něčem baví s matkou a Deniskou.
„Podívej!“ukazuje mi nadšeně svou postel a všechny svoje věci. Pak příjdou na řadu Denisky věci, které vnímám jen tak, protože stále vidím Danovu matku, jak se na mě dívá...
„Barunko, běž na chvilku za Danem něco pro tebe má“ usměje se na ni Danova matka a do Barunky jako by blesk trefil, vyletí z pokoje jako divá a už ji slyším, jak volá Danovo jméno.
„Ahoj Eli“pozdraví mě tentokrát sama bez svědků
„Ahoj Eliško“ odpovím ji na pozdrav a obě se posadíme na postele holek naproti sobě. Chvilku na sebe jen tak hledíme, ale pak se Eliška odhodlá a řekne první větu.
„Dlouho jsme se neviděli, že?“
„Skoro dva roky“pokrčím rameny a zase nastane to ticho, které je opravu hrozné.