dEMOnstrace - 17.kapitola

Na obalu média CD se můžete z obrázků dozvědět řadu doporučení. Není nejvhodnější, abyste médium skladovali v prašném prostředí, aniž by bylo v obalu! Nematlejte svými mastnými prackami po datové straně a neolepujte ji leukoplastí! Cédečko vám v klídku vydrží deseti až osmdesátiprocentní vlhkost. Teploty od mínus pěti až po plus padesát pět stupňů celsia přečká bez úhony. Ať vás ani nenapadne na něj lít kbelík s vodou!
K žiletkám by se hodilo několik obrázků, jak obalamutit pud sebezáchovy.
Čas jsou peníze.
Taková je hodnotová orientace lidí ze Západní civilizace.
Čas je hodnotou darovanou tomu, na kom nám záleží.
Takto údajně smýšlejí asijské národy.
Dozvídám se z materiálu do předmětu Člověk a organizace.
Školní látka teče organizovaně do splašek. Počasí či vlhkost vzduchu vůbec mou schopnost neučit se neovlivňují. Víc a víc mi dochází, že pani na studijním oddělení mi dvěma kliknutími v elektronickém systému školy organizovaně dá pa.
Zožer hovno. Viz text slovenského rapera Vec.
Procházím ulicemi tonoucí v silvestrovském běsnění. Milióny lidí se najednou rozhodly, že se do dalšího dne probudí s kocovinou asociující indiánské skalpování hlav.
Auto. Provaz o délce sedm a půl metrů. Rok devatenáct set devadesát tři. Washington. Uvádí mě v rozpaky zrychlení auta. Chlapík si údajně tímto způsobem urval hlavu. Smyčka lana kolem hlavy. Druhý konec přivázal někam ke garáži. Samo sebou měl řidičský pás.
Pašák.
Až s oplzlostí hraničící podobnost lidí. Najde se pár exemplářů myslící si o sobě jak nejsou vtipní. Při nabízení ochutnávek nových bramborových lupínků mi deset lidí během dne vzalo tác s ochutnávkami. S poznámkou typu: To mi dáváte celé? Svůj doprovod pobavili, ovšem neuvědomili si, že jsem si je připsal do svého seznamu dalších klonů ovečky Dolly.
Spíš by se měli pozastavit nad barevným sladěním svých svršků.
Dopoledne o Silvestru jsem si našel brigádu coby hosteska při ochutnávkách. Aniž bych referoval Loutkářovi. Drobný pokus o revoltu, řekněme. Většinou nade mnou bdí Loutkář. V pozici vedoucího směny. Vždycky si pohlídá, jestli mě bude mít na směně. Našla se, ale skulinka. Když mě šéfoval jiný vedoucí, vyžádal jsem si pár dní volna.
Jako při zásadním bolševickém úderu na Berlín, hlučí jedna třaskavina za druhou. Na obloze krystalizuje obrazec za obrazcem. Na křupajícím sněhu potkávám papírová a plastová těla explozíchtivých petard.
V japonském kresleném manga pornu není dovoleno ukazovat ochlupení na ohanbí.
Shotacon.
Nejčastěji zobrazuje mladé chlapce v sexuálním dováděním s jinými mladými chlapci. Oblibě se také těší variace s mlaďounkým chlapcem a postarší dámou.
Vše co v poslední době učiním, se projeví coby rýha od bruslí na mém životním křehotinkém povlaku ledu na rybníku obklopeného postindustriální agónii. Rybníku pohlcující nepřeberné množství jiných pomalu tlejících zatracenců.
Ve věku, kdy každý školou povinný chlapec s chtivým ostychem absorbuje holčiččiny vrtochy, jsem z lopatky do odpadkového koše sypal rozbitou skleničku. Nejmenší střepy jsem jakoby mimochodem rozsel po kachličkách na záchodě.
Aby i jiní poznali bolest seškvařující mou vyprahlou duši.
Svědomí mi, ale nedovolovalo zanechat střepy na záchodě ladem. Klekl jsem si na všechny čtyři a hledal i ten nejposlednější nepovšimnutý střep. Opatrně jsem přitom otevřenou dlaní přejížděl po kachličkách.
Všude okolo pobíhají hloučky lidí přesvědčující se v záři ohňostrojů o svém přátelství.
Špína na kdysi bělobou oslňujícím porcelánu.
Tak by se dalo charakterizovat moje bytí.
Chatuša.
Po Egyptu, Asýrii a Mezopotámii, čtvrtá největší starověká říše urodivší se v tureckých horách. Na níž se až doposud úplně zapomnělo.
Chatuša.
Má představa o vykoupení. Taky bych se chtěl s velkou pompou vrátit do života pár lidem, o které jsem přišel… Znovu jim vstoupit do života.
Záslužnou věcí na večeru je zhoršená rozeznatelnost vašich slz kolemjdoucími.
Coby dítě mě výjimečně hlídala matčina kamarádka. S dětskou umanutostí jsem kompletně uklidil byt. Neměli jsme kbelík, proto jsem vodu s jarem napustil do umyvadla v kuchyni. Při návratu si matka sedla v botách za kuchyňský stůl. Aniž by si čehokoliv ráčila povšimnout. Snaha o pokus ji rozveselit neprošla přes pasovou kontrolu.
V dětské psychice je hluboce zakořeněno, že vše napravíte umytým nádobím a úklidem skříně s oblečením.
Asociuji ubožáka s tričkem s nápisem kiss me a oparem na rtech.
Nejspíš to že nesnesu pohled na svůj odraz v zrcadle déle, než je nezbytné k úpravě vzhledu, tkví v tom, že se bojím něčeho ve svých zorničkách.
Pocit vrásčitého prodejce léty unaveného z vyjednávání o cenách perských koberců.
Nerad nosím náramky. Hodinky jsou pro mě danajským darem. Neustále pak hledím na ručičky hodin. Aniž bych v tu chvíli potřeboval vědět kolik je hodin. Prostě reflex.
Prosté. Lehké k nepochopení. Lidské.
Při pokusech o sebezraňování žiletkou jsem příliš nepochodil. Neustále mě pronásledovaly obavy z infekce. Kdo mi zajistí, že žiletky nebalil buran šprtající si v nose? Má averze k nošení náramků a hodinek je příběh sám pro sebe…
Sebezraňování.
Úžasný způsob, jak si zase připadat jako člověk a ne jako bezpohlavní odběratel slevových kupónů ze schránky na dopisy.
V poslední době jsem si začal – i během dne – zapalovat svíčku. Plamínek mi zprostředkovává iluzi někoho dalšího v hluchoněmém pokoji.
Chodívám se na její okno koukat pokaždé, když mi je nejhůř.
Proto, aby mi bylo ještě hůř.
Uvidím její reliéf těla ve třpytu rozsvěceného pokoje? Jen si stojím opodál jednopodlažní barabizny. S děravou střechou. S cedulkou stáj na vnitřní straně dveří u přístřešku s haraburdím. Za domem už seschlá třešeň. Schovaný za stromem u živého plotu. Dnes byla Natáliina okna vyhaslá. Jako tulipán uhynuvší na nedostatek vláhy.
Odevšad slyším gratulace k Novému roku, zatímco vzpomínám na okamžiky s ní. Neustále jsem bojoval s pachutí, že ji až příliš často ustupuji. Postavili by jste nás vedle sebe, byl bych to já, kdo si připadl bez názoru.
A vše jen proto, abych si ji proti sobě nepoštval.
Kouknu-li se na to se subjektivní objektivností, nebyla to stanoviska nikterak markantní. Byl jsem přesvědčený, že musím i něco přetrpět, abych s ní mohl být. Pořád mě, ale pronásledovala myšlenka, že jsem úslužnějším ustupujícím.
I po rozchodu jsem se v hospodě chlubil jejími fotkami uložené v mobilu. Kluci se rozplývali nad tím jakou mám hezkou kočinku. V kontextu mého novoročního rozpoložení, mám dost sebekritickou reflexi týkající se oné situace v hospodě. Vyskytovat se ve starověkém Římě, obdržím zásilku od samotného císaře.
Střep.
Před pár týdny, na zastávce Náměstí republiky, jsem se k ní nebyl schopen ani na píď přiblížit. Její umanutost byla ke konci našeho vztahu dost znatelná. Něco jako do mrtvoly vyrytá hanlivá slova. Jako cedulky Barevným vstup zakázán na dveřích amerických restaurací v padesátých letech.
Jako když vás vyhodí z plesu, neboť přijdete v šortkách a trepkách.
Když jste oproštění ode všeho, co na sebe prásknu, připadne vám mé chování… možná dětinské… možná chorobomyslné… Když mě nechala, byl jsem to já, kdo platil přemrštěné účty za telefon. Chrlil jsem textovou zprávu za textovou zprávou za textovou zprávou. De facto jsem ji pronásledoval a doprošoval se odpuštění.
Situace typu: Jé, to mi je, ale náhoda…
Na ni zbyla role člověka bědující nad dobou se mnou strávenou. Nezbývalo ji nic jiného, než si vyměnit SIM kartu. Řekl bych, že jsem byl tvrdohlavý. Ona se nezpytovala mi pohrozit kontaktováním policie. Dělal jsem jednu věc za druhou, za které jsem si sám sebe nemohl vážit. Jsou ale situace, kdy všechno nabývá jiných barev a začnete se chovat jak idioti. Všechno si zcela vědecky dokážete ospravedlnit.
V jednadvaceti si prožívám věci, na které bych neměl mít právo snad ještě jednu dekádu.
Zatímco vedle mě usínala. Zatímco jsme se v objetí peřiny koukali na večerní stíny.
Zatímco jsem toaletním papírem stíral kapky moči z klozetu.
Děsil jsem se, že by odešla. Nesčetněkrát jsem se vymluvil, že si jdu pro něco do obchodního centra. Nesčetněkrát na mě – při návratu po dvou hodinách – koukala s nedůvěrou, šířkou se rovnající lidskému vlasu. Potřeboval jsem na čerstvý vzduch. Potřeboval jsem si pořádně vynadat. Za své pitomé myšlenky. Vždyť je se mnou, říkával jsem si, a tváří se tak šťastně!
K pousmání.
Nad jedním internetovým profilem kluka ze střední jsem se za břicho popadal. Fotografie dvou slečen v obětí. S komentářem: Ta nalevo po mě očividně jela, ale opět jsem se nebyl schopen zachovat jako chlap.
S odstupem času a sebereflekcí čekám až ke mně na ulici přistoupí cizí člověk a taky se za břicho popadne. V ruce přitom bude mít prskavku.
Na kecy tohoto typu mám právo. Alespoň v kontextu situace.
Pozastavuji se nad poznámkou u fotografie. Přinejmenším si dotyčný na nic nehrál. Chovám se jak nafouknutá žába, dělající se před predátorem větší. Stačí propíchnout jehlou a mám vybíleno.
…opět jsem se nebyl schopen zachovat jako chlap.
Když na noční obloze padá hvězda, přeji každému člověku na světě, aby mě nikdy nemusel potkat.
Není o co stát.
Jsem kuře zabalené v alobalu otáčející se na rožni.
O půlnoci pak stal se křik: Aj ženich jde, vyjděte proti němu. Tedy vstaly všecky ty panny a ozdobily lampy své. Bláznivé pak opatrným řekly: Udělejte nám oleje svého, nebo lampy naše hasnou. I odpověděly ty opatrné, řkouce: Aby se snad nám i vám nedostalo. Jděte raději k prodavačům a kupte sobě. A když odešly kupovati, přišel ženich, a které hotovy byly, vešly s ním na svadbu. I zavříny jsou dvéře. Potom pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen pravím vám, neznámť vás. Bděte tedy, nevíte zajisté dne ani hodiny, v kterou Syn člověka příjde.
Viz: Nový zákon, Mt 25, 6 – 13.
Když ukřižovali Ježíše, myslel i na takové lidi jako jsem já? Ať už byl nebo nebyl synem Božím, bral do svých spásonosných úvah i lidi podobné mě? Zasluhuji žít, když se svým životem nakládám tak, jak nakládám? Jediná věc kompletně mi zkurvivší život nade mou sklapla skřehotavou bezcitností gilotiny. Při nabídnuté ruce zlaté rybky plnící přání bych změnil rozhodnutí, po němž cítím pachuť splašek vytékající z prasečího velkochovu!
Ano? Telefonát. Taky ti přeji vše nejlepší. Novoroční randál všude okolo vyvolává alespoň kulisu oslav, kterých se zúčastňuji. Skrze bělobu sněhu prosakuje slaný vzlykot nad křehotinkou bóji – mnou – uvězněnou na širém prostranství s vykotlanými stromy – smutku.
V porovnání s fundl novou ojetinou mám schopnost plakat. Mimo poraženecká slova k mým parazitickým myšlenkám rdousím každou volnou chvilku v mém trpkém denním rozvrhu brekem. Brekem vratkým jak cáry páry nad prameny krve z padlých korzárů.
Jsem beze stopy vášně pohozené sperma.
Z něhož počal život hrající na struny bez noty lásky. Při hořící slují padají slzy silou kamení. Přitom hledám znamení k zítřkům, kdy nebudu usínat v objetí nezájmu okolí. Strie na zdánlivě mladistvém srdci volají po léčivé masti.
Touha všechno zaspat.
Přestože je život krátký, jsou chvíle, kdy nejlepším řešením je vplout pod peřinu a pár dní proignorovat.
Esence života mi uniká s vehementností vězně na útěku.
Pocit zradou poraženého vojevůdce hledající útěchu v řadě vyznamenání na hrudi.
V zorném poli kamery, pozoruji záběry na mé smutkem pokořené záměry.
Pocit, že veškerá přání vyšuměla s rozpustnou tabletou vitamínu C.
V hluchoněmém znění se bortí úsilí o procitnutí do dalšího dne. Se závratí poslouchám hlas z propasti beznaděje smáčené peroxidem. Hlas tenký jako hnědý vlas.
Touha po mateřském objetí milenky.
Natálie.
Bezradnost z nevyslyšení prosby o pomoc. Potkávám hluchého posluchače, jednoho za druhým. Chlast mi je splachovacím přítelem. Cokoliv mu vytknete, bere s nadhledem. Pokaždé se přihlásí s naslouchavým uchem.
Představa celníků v kotli pálících neokolkované cigarety.
„Když si dáš postel na jiné místo, uvidíš, že ti hnedka bude mnohem lépe. Babička měla podle všeho špatně postavenou postel. Proto nejspíš měla rakovinu,“ matčin zapálený hlas.
No jo, a je na světě všelék! Přemlouváte-li se k pořezání si zápěstí, dejte na Feng šuej a vše přebolí.
Vše je v pohodě. Informace vezoucí se na sebevražedných vlnkách není zrovna nejšťastnější k prodiskutovávání s rodiči. Proč si nešla na potrat?
„Co tě to proboha napadá?! Udělal si chybu. Ano. Ale není důvod, aby si měl takovéhle řeči! Odpouštím ti.“
Další z řady důkazů, že se s rodiči nedá navázat kloudná řeč. Vždycky začnou jančit. Své matce jsem zavolal sám od sebe. Poslední rozhovor, který kdy s ní povedu. Pokládám telefon.
Vypínám telefon.

Pět dní po Silvestru. Dlouho jsem o tom jen mluvil. Přemítal. A už je to tu.! Co do vás vplouvá, když ztrácíte pouto s vašim hmatatelným já?
Pocit dědečka s diářem a připraveným pérem. Zjišťující, že do něj nemá co zaznamenat.
Všechno obklopující tma. Nevidím ruce. Nohy. Po paměti znám jejich umístění. Poslední, co mi zbývá. Paměť. Slyším cinkání čajového servisu. S ozvěnou. Chyťte noviny a začněte s nimi třít. Dostanete představu o mém sluchu. Hlasy lidí k mým uším prochází přes šustění novin, s titulkem: Panika.
Kouzlo podzimního brzkého stmívání, v dobách mého dětství, tkvělo ve svobodě. Být pro okolí neviditelným. Názvy ulic mizely. Stíny vrhané pouličními lampami pokládaly procházejícím lidem ukazovák ke rtům. Byl jsem zbohatlickým továrníkem na úsvitu technické revoluce. Alespoň na pár prchavých otoček hodinových ručiček jsem si připadal jako starosta s univerzálním klíčem.
Procházím kovovou sutí a zakrvavenými nohami došlapuji na další z nepřeberné posloupnosti zrezivělých hřebů mých životních poklesků. Myšleno obrazně.
Žádné zářivé světlo na konci tunelu.
Žádné pírko vypadnuvší z andělova křídla. Žádná zlatá brána s cedulí: Vítejte, mí drazí zesnulí. Úděl džina odsouzeného k udušení se oxidem uhličitým v uzátkované lampě. Se žádnou šancí na vysvobození.
Naposledy vydechuji. Pomalu. Snaha o oddálení nevyhnutelného.
Neprozradil jsem odpověď na Anidinu otázku, položenou na vlakovém nádraží. Když mi předčítala svůj příběh. Řekla: „Čeho se ze všeho nejvíce bojíš?“
Má odpověď? Umírat s vědomím, že nemám nikoho, u kterého si jsem naprosto jistý, že mě bude oplakávat… Který miloval každičkou chvíli se mnou prožitou. V jehož vzpomínkách dojdu ke znovuvzkříšení.
Představa tesklivé anorektické divadelní loutky – jejíž milimetrové nohy jsou prolezlé milimetrovými kůrovci – dívající se na šumící klenbu televizoru.
/Byl jsem pološíleným Faustem urputně zhlížejícím z balkónku provlhlého činžovního domu na morálně bělostné batole hrající si na pískovišti. Potrhlou postavičkou urodivší se v hlavě Tima Burtona, které na polštáři vedle uvadajících vlasů leží lísteček s nápisem: Reserved. Lístečkem zežloutlým zubem času jako noviny hlásající úspěšné zdolání Severního pólu. Byl jsem svazky knih rozhozenými po podlaze vedle proleženého kanape hledící na rozlévající se zpěněnou vodu z převrhnutého lavoru. Jsi pro mě tou, která mě – solničku obrácenou vzhůru nohama – přimkne k srdci a protančí tančírnu vzdychající v rytmu swingu. Mým strojvedoucím přitápějícím pod kotlem mého lidství. Ta jež mě – prázdnou ekologicky závadnou tašku dřepící uprostřed pokoje s propadajícím se stropem – každým svým ostýchavým pohledem nadchne jako starobylý hrad v lůně skotských pahorkatin. Záložkou, jež v knize připomíná nejšťastnější okamžiky. Větvičku mé osamělosti prohýbající se pod tíhou prvního sněhu podepíráš s leskem dívek z němých filmů. Na zamlžená okna se jako noty nově vznikající symfonie zhmotňují obrysy naších těl ležících na koberci s propletenými prsty. Svá líčka schováváš do dlaní a mě nezbývá nic jiného, než myslet na to jak tě udělat šťastnou./
Žádný fan-klub s mým jménem na kožených bundách neexistuje.
Představa nehybného horníka zasypaného v ukrajinském dole na černé uhlí.
Kutálející se kostky narazí o hráčský stůl a zastaví se na hladké straně bez číselné hodnoty.
Umřel jsem a žádný rajský harém kolem sebe nevidím.
Nevidím totiž absolutně nic.
Jak chutná smrt? Po čem voní? Jako vlažná destilovaná voda.