Druhá šance(16 část)

„To už je tak dlouho?“
„Jo bohužel. Eliško, já jsem nevěděla, že Dan je tvůj syn“řeknu hned první obavu, která mě napadla, když jsme se uviděli.
„Mě nevadí, že spolu chodíte, po tom co sis prožila máš nárok na hodnýho kluka a myslím, že Dan hodnej je. Má tě rád a holky taky, pokud můžu říct, tak je má rád jako by byli jeho.“
„My ho máme taky rádi a já strašně moc, nikdy bych mu neublížila a proto jsem mu ani neřekla o své minulosti a ani o tom co se stalo“
„Elinko“řekne mi tak, jak mi říkávala jen ona a já sklopím oči na zem. Nevím proč, ale vybavím si situaci, když za mnou přijela, jako sociální pracovnice vyřešit případ co s vámi bude a vím, že takhle jsme seděli v našem pokoji taky, naproti sobě, povídali si a ona jediná mi říkala Elinko a já pokaždé sklopila oči a zadívala se na koberec, který je tu taky.
„Nemusíš mu to říkat, protože on to ví“
„Jak ví?!“
„Mami, podívej co mi dal Dan“ vyruší nás Barunka, která přiběhne s malým štěňátkem v náručí.
„Ten je krásnej!“řeknu hned a odtrhnu oči od Elišky a začnu se věnovat Barunce, která mi nadšeně začne ukazovat štěňátko a už vymýšlí nejrůznější jména, které hned zamítne i Deniska, která přiběhne posléze s Danem.
„Holky, pojďte mám nápad, co kdybychom šli najít jména na internet?“ nabídne holkám Eliška a ty hned souhlasí,takže se s Danem ocitneme sami.
„Dane, co víš o mém životě?!“rozkřiknu se hned jen co odejdou všichni z pokoje a zavřou se za nimi dveře „a kdo vlastně jsi?!“
„Eli, nekřič“poprosí mě a dojde ke mně, aby mě mohl obejmout, ale já se mu vysmeknu a rozlobeně se na něj podívám.
„V čem jsi mi lhal?! V té nemocnici, když za mnou přišel ten policajt, ty jsi ho znal, že mám pravdu?!“ prosím ať to není pravda, pomyslím si v duchu, ale Dan jen přikývne.
„Eli, posaď se“poprosí mě a já jeho žádosti ráda vyhovím. Jako ve snu se posadím na postel a Dana nechám, aby si sedl vedle mě a pustil se do vyprávění. „když jsme se seznámili nemluvil jsem tak moc pravdu. Nepracuju jako doktor, ale jako policista. Když se můj šéf dozvěděl, že tvůj otec je na svobodě a tvoje rodina v ohrožení rozhodl se, že s pomocí tvé tety nás seznámí, ale došlo to tak daleko, že jsem se do tebe zamiloval. Šéf to pochopil a měl jsem dál pracovat a chránit tebe a holky, jen pod podmínkou, že se nic nedozvíte. Pak se, ale stalo to, že tě otec napadl a všechno se pokazilo. Ano toho policistu znám, je to můj nejlepší kamarád a kluk, který dává pozor každý den na holky před školou. Eli, vím je toho na tebe moc, ale pravdu už znát musíš“
Chvilku vedle sebe sedíme mlčky, ale pak seberu odvahu a se slzami v očích, na něj promluvím: „Chci domů“
„Dobře, zavezu tě tam“zašeptá a zvedne se. Chvilku tam jen tak stojí a pak z pokoje odejde a já zůstanu sama.

Jsou to skoro dva týdny, co s Danem nemluvíme a co jsme se neviděli a pokud můžu říct tak i dva týdny co jsem nenašla odvahu a nezavolala mu. Dva týdny se holky trápí a dva týdny se trápím já, protože jak řekl Dan, došlo to tak daleko, že on se do mě zamiloval a já do něj...
„Mami, je ti dobře?“ ozve se Barunka přes dveře koupelny už asi po sté. Zase objímám záchod, jako už snad po 50 v tomhle měsíce, až si začínám myslet, že je to prokletí.
„Dobrý Barunko, běž za Deniskou se připravit do školy“zašeptám a opláchnu si obličej studenou vodou. Vypadám děsně, usoudím hned, jak se na sebe podívám a raději opustím koupelnu, abych se šla podívat, jak se holky připravují do školy.
„Tady máš kávu“ nabídne mi Deniska a já jen co ji uvidím, mám co dělat, abych stihla doběhnout na záchod, protože se mi žaludek obrátí o sto deset stupňů.
„Už takhle nemůžu“zašeptám a rozpláču se jako malá holčička.
„Maminko,“ozve se nade mnou Barunka a já se na ni podívám. Hned roztáhne ruce do širokého objetí, tak jako to dělávám já, když se naskytne příležitost a já ji něžně obejmu.
„Mě se taky stýská“ zašeptá mi a pohladí po vláskách. Naše role se obrátili, teď je to ona kdo mě uklidňuje, utěšuje a já kdo je bezmocný a bezradný.