Zbylé naděje 11

Ráno se vše nese v duchu toho co se Míše stalo.Míša se totiž vrátila zpátky do lečebny pro věci.Ondra ke mě stále chodí pro rady.Rady jak se má k Míše chovat.Potom incidentu Míša odchází z léčebny.V salonku stojí její tatínek.Je to vysoky elegantně oblečený muž.Míša se se všema loučí.Naposled ji obejmu a ucítím její heřmánkový šampon.Je to tak zvláštní.
Venku je krásné počasí.Koukám skrz tabulky do zahrady.Je to takové počasí, které svádí jít ven.Hned bych šla někam do přírody.Válet se jen tak někam kde nikdo není.Nejlépe ve dvou vyjít a rozběhnout se do pole.Očichávat kytky a mhouřit oči před sluníčkem.Svou bláznivou představu bych nejraději napsala Danymu.Buh ví kde mu je konec.A když nemám telefon a není v léčebně všechno skončilo.Zatím tu jen sedím a kdo ví jestli se ještě někdy ozve.Z okna slezu až před obědem.Sestřička donese poštu a rozděluje ji.Chvilkama se mi tají dech.A nakonec jsem pokaždé vždycky zklamaná.Naši mi nic neposílají.A proč taky.Je to moje vina že jsem tady.K obědu je rýže s nějakou omáčkou.Už dostávám větší porce.Stejně to chutná jako popel.Hlavu kloním směrem k talíři a rýži solím slzamy.Zvednu hlavu pouze když vidím Zdeňka.Nese si svůj oběd.Punčošky trajdá po zemi a musim se mu pousmát.Jeho tvářičky sou červené a usmívá se.
,,šáu." Křikne na mě dětským hláskem.Asi už na to zapomněl.To je první co mě napadne.V jídle se přehrabuju a sním sotva půlku.Když odcházím z jídelny potkám Lukáše.Pozdravíme se a já jdu do pokoje.Odpoledne se venku hrajou kuželky.Hrajeme s Ondrou,Petrem,Lídou a Zdeňkem.Lukáš od Zdendy z pokoje začal chodit stou fiflenou z našeho pokoje.Hanka venku čte.Odskočím si do jídelny pro čaj.Potkám tam v důvěrném obětí Věru s Lukášem.Rychle vymáznu a lituju že jsem tam šla.Venku když pak hodím míček do plastovým kuželek vyběhne za ním zdenda.Ještě dvě kuželky zůstali stát.Zdenda mi přinese míček a já se na něj usměju.Zase cítím jeho malou ručku.I beze slov vím že se chce usmířit.S Petrem mezi námi přeskočí jiskra.Jiskra je taková přátelská.Je inteligentní a rozumíme si.Má černé vlasy s trochu odrostlým ježkem a hranaté brýle.Je celkem hezkej.Dohrajeme a já si sednu na schody.Petr si přisedne.Jakoby se sluním a on se přidá.Povídáme si a je nám hezky.Potom začneme probírat jeho.Jeho zvláštní vzhled a povahu.Svěří se mi že má sebou blond barvu a že se chce změnit.Řehním se těm jeho nápadům a šílenostem.Zdenda poletuje s Aničkou před námi.Hrajou na babu nebo co.Anička je dítě jedné z těch maminek tady.Maminka byla silná narkomanka.To se dozvím od Petra.Ten už to tu zná jako své boty.Maminka odvolá Aničku.
,,Ani jdeme na pokoj bude volat babička." Holčička se rozběhne jako splašená.Zdenda si přijde sednout k nám na schody.Mrknu po něm jen po očku.Oslňuje mě slunce.Musím se kousnout do rtu abych nevyprskla smíchy.Zdenda se nás tak trochu snaží napodobit.Je zapřený na loktech na dalším schodě.Legračně špulí prsa a nožičky má volně položené špičkama od sebe.Potichu Petroj přejedu po ruce a nenápadně pohodím hlavou směrem ke Zdendovi.Petr se trochu nadzvedne a přimáčkne si ukazováčkem brále k obličeji.Načež se na mě usměje.
,,Hele a nechtela bys mi ty vlasy obarvit ty?" Podívá se na mě.
,,tak jdem." Oba se zvedneme a chystáme se k odchodu.Kadeřnice jsem tak bych to měla dokázat.Natáhnu obě ruce ke 3vejkovi.Te´d mi to přijde opravdu výstižné říct mu tak.
,,Vstávej Švejku." Podá mi obě ruce a pohotově vyskočí.Společně jdeme všichni dovnitř.Zdendu ztratíme ani nevím kde.S Petrem se zavřem do koupelny.Oba dva jakoby znejistíme.Ač jsme jen kamarádi je tu jisté napětí.Když rozděláváme společně barvu naše ruce se dotknou.Pusobí to na mě a mě se tají dech.Oba dva se tomu zasmějeme.Držím pytlík a on obsah mačká dolů.Petr se snaží pytlík otevřít ale nejde to.Skloní hlavu abysi pomohl zubama.Zrovna když se směju a řikám jak by to vypadalo kdyby někdo přišel rozletí se dveře.
,,To snad nemyslíte vážně." Seřve nás vychovatelka.Oba dva koukáme jako telata.Zatímco ona řve Petr přede mě strčí ruku a procpe se pryč.Obě koukáme udiveně kam jde.Po chvilce přijde i s hlavní sestrou.
,,no můžete ale víte jak...nechte si otevřené dveře."
Hrdina pomyslím si.A on na mě šibalsky mrkne.Začneme s barvením.Je to zvláštní jak se u toho poznáváme.Dozvím se že hraje v divadle.Taky hraje na trubku a saxofon.Všechno se nakonec podaří.A je mi fajn že jsem strávila odpoledne něčím užitečným.Večer ležím v posteli.Slyším jak někdo tichounce klepe na dveře.Obě holky už spí.Jsem ráda že přišel.Nic neřiká jen stojí u postele a pohladí mě zvířátkem na špejli po tváři.Tentokrát je to pták.Je z červeného papíru.Poznám i ve tmě.Sednu si na postel a obejmu ho.Cítím jeho dětskou vůni.Nejradši bych ho uchránila před celým světem.Je to zvláštní.Už vtomhle věku se ve mě probouzí snad mateřské pudy nebo co.Potom mu odkryju peřinu.Vleze si ke mě.Neuplyne snad ani minuta a spokojeně oddechuje.Svou malou ručičku má v te mé.