Philippe- 4.díl

Na rohu ulice Saint-Lazare netrpělivě přešlapoval mírně ošuntělý muž, měl zde schůzku, se svým, jak sám s oblibou říkal, chlebodárcem. Konečně jej zahlédl zdálky přicházet. Odhodil cigaretu, zašlápl ji a vydal se mu naproti. Byl zvědav, co bude chtít tentokrát. Jistě něco důležitého, když jej tak narychlo sháněl.
„ Dobrý večer, monsieur de Gaulle, copak takový kvalt, to u Vás nebývá zvykem, v čem vám mohu, jak bych tak řek, pomoci?“
„Nechte svých zbytečných řečí, Raymonde, a pojďte rychle, za rohem čeká kočár. Pojedete se mnou, Jeden můj přítel potřebuje pomoc, asi budu mít pro Vás zvláštní úkol. Pospěšte si.“

Kočár přijel až k sídlu Chagnyů a oba muži vystoupili. Raymond si tiše pro sebe hvízdl a otočil se k Vincentovi.
„Tak on to bude nejspíš nějaký bohatý panáček, že ano. To jsem tedy zvědavý, co ten po mně bude potřebovat…..“
„Řekl jsem Vám, abyste byl zticha, pojďte…“ odpověděl Vincent úsečně. Už tak měl z toho všeho nepříjemný pocit. Když se dozvěděl, kdo je Philippovým sokem v lásce, nechtěl tomu zprvu ani uvěřit. Pokud legendy
o Fantomovi nelhaly, měli co do činění s někým vyjímečným, nebezpečným, a z toho jej jímala hrůza, Christina musela přijít zcela o rozum.
Snad proto se Philippe rozhodl pro tak podlý způsob…Vešli dovnitř a hrabě tiše zaklepal na dveře jeho pracovny.

„Ale, konečně, dobrý večer Vincente, přivedl jste toho muže? Kdepak ho máte?“
„Ještě je za dveřmi. Kde je madame de Chagny, chtěl bych se s ní pozdravit…“
„Hm, nějak se Vám to zalíbilo, příteli, ale nic ve zlém. Dnes se jí nedočkáte. Odjela…..za ním….“ odvětil stroze Philippe a bouchl pěstí do stolu. Vincent jen mlčky pokrčil rameny, otevřel dveře a pokynul muži, stojícímu za nimi.
„ Tak tohle je můj věrný prostředník a pomocník, Raymond….“představil jej.
Philippe se zvolna otočil a přivřenýma očima si měřil pomenšího mužíka, který v rukou svíral kostkovanou umouněnou čepici.
„Tak to jste Vy, vítejte, jsem Philippe de Chagny…pojďte přece dál….“ Muž k němu váhavě přistoupil.
„ Jak jistě víte od mého přítele, něco bych od vás potřeboval. Doneslo se ke mně, že byste snad měl znát někoho, kdo by pro mne mohl udělat jistou….ehm….dosti špinavou práci. Nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše…chci aby mne navždy zbavil jednoho člověka…to je vše.“
„Á, tak to bych teda o někom věděl, pane……jmenuje se Damien…ten je pro tohle jako stvořenej,to je čistá pravda, jako že tady stojím před Vámi…“
„Dobrá, dobrá, věřím Vám. Takže mne poslouchejte, domluvíte mi s ním schůzku a dáte vědět tady mému příteli, zbytek je už jen má starost. Je Vám doufám jasné, že musíte dodržovat naprostou mlčenlivost….nebo..však tušíte, co chci říci. Zde máte obálku, je v ní Vaše odměna.
A teď už raději běžte..“
„Poníženě děkuju, spolehněte se, budu mlčet jako hrob.“ S těmito slovy vyšel ven z dveří.
Vincent jen udiveně poslouchal, jak se ti dva baví o této záležitosti docela klidně, jako o počasí.
„Uvědomujete si, že to, co chystáte, je úkladná vražda? Doufám, že opravdu víte co děláte, příteli…..“ řekl znepokojeně.
„To si buďte jistý...“ odsekl Philippe. „Vražda říkáte? Hm, to bych neřekl. Spíše to měl někdo udělat už hodně dávno….“. Vincent jen ztěžka polknul a pak se rozloučili.
***
Trvalo to nekonečné tři dny, než jsem dostal odpověď, v níž bylo místo a čas mé podivné schůzky a nasedl jsem do kočáru.
„Kam to dnes bude, pane…..“ zeptal se mne můj kočí.
„Ulice Saint-Lazare, tam mne vysadíte a počkáte na mne. Dobře Vám zaplatím. …na nic se mne neptejte a hlavně už jeďte…“řekl jsem nevrle.
Zanedlouho jsme byli na místě. Vystoupil jsem a rozhlížel se kolem sebe, zprvu jsem nikoho neviděl a znervózněl jsem. Byla zde skoro tma, pusto a prázdno, jen z kanálů stoupala zatuchlá pára a dlažební kostky na ulici se po dešti leskly. Pak jsem konečně viděl v šeru přicházet povědomou postavu.
Raymond….ale byl sám.
„Kde máte toho, kvůli němuž jsem přijel?“ syknul jsem do tmy.
„Pojďte pane, už na nás čeká, víte, on je to takovej mrzutej samorost, zrovna se mu nechtělo jít ven..“
„Poslyšte, kam mne to chcete zavést…..?“
„Nemějte strach, pane hrabě, jen tadyhle kousek za roh ulice, je tam taková malá hospoda,tam ho najdeme.“ Musel jsem souhlasit a šel jsem pomalu za ním.
Vešli jsme dovnitř. Byl to příšerný lokál, s odporem jsem se nadechnul těžkého vzduchu, prosyceného potem, alkoholem a kouřem, který se nad námi líně převaloval. Místní pochybní hosté mne pozorovali, jistě se velmi divili, co zde pohledávám. Byl jsem nervózní, nechtěl jsem se zde příliš ukazovat. Raymond mne odvedl k zadnímu stolku, kde seděl v šeru podivný mladík. Zrzavé vlnité vlasy měl slepené potem a ve špinavé ruce se zažloutlými prsty držel sklenici s alkoholem.
„Vy jste….Damien?....“ zeptal jsem se váhavě.
„Moje maličkost, monsieur….odvětil, zvedl ke mně svůj pihovatý obličej a zahleděl se na mne nepříjemnýma vodnatýma očima. Otřásl jsem se odporem.
„Jistě víte, proč jsem zde….můžeme si promluvit, třeba venku?“
„Tak to teda nemůžeme, mně se zde dobře sedí a vy mně potřebujete, tak mi to řeknete tady a teď…..“
„Dobrá, souhlasím. Nechci zbytečně mluvit, jistě dobře víte co po Vás chci. Zde je obálka s penězi a podrobným popisem místa, kde toho muže najdete. Zbytek peněz dostanete, až když dobře provedete svou práci. Jak a kdy, to už nechám na Vás. Hlavně ne koncem týdne, to tam bude někdo, na kom mi velmi záleží, rozumíte?
A umíte vůbec číst?“
„Zrovínka tak dobře jako umím střílet….což se o Vás říct nedá, poněvadž byste tu asi nebyl..že?“ zasmál se nepříjemným skřehotavým hlasem.
„Do toho Vám nic není….“ odseknul jsem. Ještě jsem na něj pohlédl a raději odtud spěchal pryč. Mé šílené plány se začaly pomalu stávat skutečností……..