Philippe-5.díl

Cesty osudu jsou někdy zvláštní, mnohdy nedokážeme být spokojeni s tím, co nám tak velkoryse nabízí. Snažil jsem se být šťastný, že mám Christinu konečně u sebe, že mi dává to, po čem jsem po dlouhá léta prahnul a toužil. Místo toho jsem na ni byl velmi mrzutý, když jsem se s ní týden co týden loučil, s vědomím, že bude opět nablízku Philippovi. Sevřel jsem ruce v pěst a pokoušel se na to nemyslet. Svoji špatnou náladu jsem se snažil ventilovat u klavíru, komponování mne v poslední době velmi uklidňovalo. Pod mýma rukama se však rodily zvláštní skladby, vystihující mé pocity. Někdy jsem jim ani sám nerozuměl. Ač se mi to velmi příčilo, musel jsem to Christině tolerovat, bylo to její rozhodnutí a jistě k němu měla své důvody. Byl jsem zatím trpělivý a doufal, že se to snad někdy změní.
Dnešní večer byl velmi příjemný, babí léto panovalo v celé své kráse. Poslal jsem Gustava zavřít koně, sám jsem si vzal na starost bránu od statku. Měsíc právě zašel za mraky, nebylo vidět na krok, zdálky mne pouze oslepovalo světlo nad vchodem do domu. Moje bystré smysly ale najednou zaznamenaly podezřelý pohyb v křoví u brány. Cvičeným zrakem jsem se snažil proniknout do tmy, ale nic jsem neviděl. Byla to asi nějaká kočka, v poslední době se zde občas potulovaly.
Obrátil jsem se a šel pomalu k domu. Na zápraží právě vyšla Madeleine a s úsměvem na mne čekala. Najednou se však za mými zády mihnul nějaký stín, instinktivně jsem uhnul a vzápětí jsem uslyšel výstřel. Madeleine vyděšeně vykřikla a rázem se chytla za paži.
Bleskurychle jsem se otočil a pak padl druhý…to už jsem ucítil palčivou bolest u pravého ramene. Nevěřícně jsem pozoroval, jak mi košili barví rozrůstající se rudá skvrna…bolest mne otupovala, přicházely na mne mdloby. Padl jsem na kolena a jako zdálky slyšel vyděšený hlas své dcery…
„Tati...tati! Co je ti?...Gustave, prosím pomozte!!!“
Hlasy pomalu slábly a přešly v nesrozumitelné šumění. Pak už nebylo vůbec nic, jen tma, a ticho…
...................................................................................

...V té tmě se přes bránu mrštně přehoupla drobná tmavá mužská postava. Když utíkal směrem k lesu, tiše si pro sebe nadával.
„K sakru, měl tam být přece sám, místo toho tam bylo lidí, jako krys…!“ V paměti se mu stále vracel pohled na tvář toho člověka. Spatřil na ní masku a na to nebyl připraven, poprvé v životě se mu zachvěla ruka. Nebyl se svým dílem vůbec spokojen, ale vrátit se již nemohl.
Za chvíli zmizel v tmavém lese....

Christina se té noci náhle probudila z děsivého snu….čelo měla úplně mokré a zrychleně dýchala. Snažila se uvědomit, co se jí zdálo…..vybavila se jí pouze ta chvíle, kdy Erik stál na okraji nějaké propasti a když k němu vztáhla ruce, najednou padal dolů, a ona pro to nemohla vůbec nic udělat….stála na místě a nemohla se ani pohnout……Otřela si čelo kapesníkem a snažila se uklidnit. Ale vždyť to byl jen pouhý sen, nač se znepokojovat. Dlouho potom ještě nemohla usnout.
Druhého dne u snídaně byla nervózní, zamlklá, pobledlá. Eugénie ji starostlivě pozorovala.
„Jste v pořádku, má drahá, povězte, co Vás trápí…“ Christina jen mlčky zakroutila hlavou.
Nicolas pak odešel do zahrady a obě ženy osaměly.
„Nu, nemyslíte, že již konečně nastal čas, abyste mi otevřela své srdce? Svěřila se mi?
Máte z něčeho strach, o někoho se bojíte, tohle má milá poznám, na mou duši, nesnažte se zapírat….Tak drahoušku, pochopila jsem, že ten, za kým jezdíte, vůbec není žádná Vaše přítelkyně…kdopak je to?“ Christina zčervenala, na chvíli zaváhala, ale pak se uklidnila a tiše odpověděla.
„Odpusťe mi, jestli můžete, vím, že byste si to přála,ale ten, na koho myslím, není Váš syn….“
„A také nikdy nebyl…tohle já ale už přece dávno vím, přece si nemyslíte, že bych se Vás snažila vehnat do Philippovy náruče, má za sebou pestrou minulost, to mi věřte, já o tom vím své…zničil by Vás….poslyšte, on už s tím sám začal, viďte, nadbíhá Vám, dvoří se Vám, mohlo mne to hned napadnout…snad Vám dokonce nevyhrožuje?“
„Ne Eugénie, tím se opravdu netrapte, dokážu se mu ubránit…“
„Nějak jsme ale odbočily od toho, na co jsem se Vás prve ptala…“ podotkla vévodkyně.
„Takže, nyní si sedněte naproti mně, a povídejte. Jsem připravená slyšet cokoliv…“
Christina se nadechla a začala.
„Víte, to co nyní ode mne uslyšíte, vás možná raní, budete mne znovu nenávidět, pohrdat mnou…ale sama cítím, že máte právo to vědět…muž, kterého miluji a dala bych za něj život, má mnoho společného s událostmi před sedmnácti lety v Opeře Garniére…jmenuje se Erik
a je…vlastně býval…“
„…všemi obávaným a později hledaným Fantomem….“řekla tiše vévodkyně a pak dodala.
„A byl to i velký umělec, génius, mág umění…znám to z vyprávění, ale také zločinec...“
Christina zavrtěla hlavou, zakryla si dlaněmi tvář a rozplakala se. Vévodkyně ji konějšivě pohladila po rameni.
„Neplačte, má drahá, tušila jsem to, už tenkrát, že zcela ovládl Vaše srdce. proto jsem se tak zoufale snažila dostat Vás pryč od mého syna…“
„Ale já měla Raoula opravdu ráda, musíte mi to věřit…“ řekla Christina zoufale.
„Věřím, ale milovala jste celý život jiného…“
„On ale už dávno není tím, čím býval, navzdory svému znetvoření a minulosti dokáže být něžný, vřelý, má v sobě jakousi vznešenou důstojnost králů…kdybyste ho poznala, poslouchala jeho vábivý hlas či slyšela, jak zpívá nebo hraje….pochopila byste mé city. Vděčím mu
za to, čím jsem, za mé úspěchy a veškerou slávu…
A ta dívka, na kterou jste se mne nedávno ptala,
je jeho dcera…“
„Ach tak, nyní už tomu rozumím...ta vznešenost, která z ní vyzařovala..musí to být vskutku vyjímečný člověk. Neomlouvejte se, já se na Vás nezlobím a chápu Vás…život se mi roztříštil na drobné kousky,protože můj milovaný syn je mrtev, ale jste tu Vy a můj vnuk, záleží mi nyní na tom, abyste byli oba šťastni…“
Christina se na ni překvapeně podívala.
„Víte…chtěla bych na oplátku svěřit také já něco Vám, má milá, nechci si to tajemství vzít s sebou do hrobu. V poslední době jste byla skoro jako má dcera, jako jediná máte právo to vědět, a sice proč vlastně zemřel můj manžel, vévoda Edmond de Chagny…“
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala.
„Byla jsem velmi mladá, žili jsme tehdy v Rouenu, Philippe byl ještě malý chlapec, bylo mu pět let, když do města přišli vojáci. Při jedné ze svých procházek po městě jsem jej potkala...mladého plavovlasého důstojníka…byl krásný jako bůh…myslela jsem na něj dnem i nocí. Svého muže jsem měla, jak Vy říkáte, také ráda, ale tohle bylo něco zcela jiného. Tajně jsme se scházeli, byli jsme však neopatrní a záhy jsem zjistila, že čekám dítě. Snažila jsem se to tajit, ale nakonec jsem musela s pravdou ven. Edmond to přijal statečně, dokonce mi všechno odpustil…museli jsme se však odstěhovat, zde do Paříže….a pak se narodil Raoul“.
Christina na ni nevěřícně vytřeštila oči.
„Ano, slyšíte dobře, Raoul byl plodem mé tajné lásky. Zdálo se, že vše dopadne dobře, ale jednoho dne se oba muži potkali, padlo několik nepříjemných slov a můj manžel jej vyzval k souboji…snažila jsem se mu to vymluvit, ale byl neoblomný, čest byla pro něj to nejdůležitější.
Oba bohužel byli příliš dobrými střelci, než aby minuli…Edmond zemřel na místě, jeho sok o dva dny později. Byla jsem zoufalá, chtěla jsem také zemřít, ale byli zde ještě mí dva chlapci, o které jsem se musela postarat. Philippe byl v mnohém po svém otci, příliš jsme si nikdy nerozuměli,ale Raoul…toho jsem zbožňovala, možná více než svého staršího syna. Uzavřela jsem se před světem pod roušku neústupnosti, hrdosti a pýchy. A takovou jste mne poznala i Vy. Nepříjemnou a tvrdou ženu, která se zhlédla ve svém synovi a byla rozhodnutá jej hýčkat a bránit před vším zlým……Tak to celá moje pravda, nyní mne Vy můžete soudit, za to, jak jsem Vám ublížila, pokud na to budete mít sílu…“ Christina nemohla téměř ani dýchat, pohlédla na Eugénii a spatřila na její vrásčité tváři slzy. Velmi ji to dojalo. Pak si všimla, že zpod blůzy chvějící se rukou vytáhla malý zlatý medailónek.
„Tady máte, vezměte si ho, to je dárek od něj. Chci, aby nyní patřil jen Vám……“
Christina pomaličku rozevřela šperk, a uviděla uvnitř maličký obrázek slavíka a růže…
ten příběh znala a vehnal jí do očí slzy…..symbol lásky, jíž nebylo nikdy přáno…
„Ale to přece od Vás nemohu přijmout!“
„Musíte, má drahá, jako dík za úlevu, kterou jste mi dopřála, když jste mne vyslechla…..určitě Vám to také něco připomíná…braňte svou lásku, nenechte si ji vzít, ať Vás to stojí cokoliv…“
Obě ženy pak ještě dlouhou dobu mlčky seděly. V této zvláštní chvíli nebylo třeba slov.
Jedna z nich ale zatím netušila, že daleko odtud zoufale jedna raněná duše volá o pomoc…