dEMOnstrace - 20.kapitola

Petite mort.
Francouzské pojmenování pro omdlení zapříčené orgasmem.
Představa sychravého podvečera ukájející se ve fialových červánkách. Se všudypřítomnými policisty v baloňácích a s vdolky. Zapíjené mizerným kafem z automatu. V podmáčené postranní uličce křídou obkreslená smrtelná grimasa. Opodál kouří servírka v růžových šatičkách cigaretu tloušťkou soutěžící s anorektičkami.
Teskný pohled zahleděný ke slavným dobám na zadním sedadle auta.
Policistky s postavami hollywoodských hereček vyvádějí prokřehlou oběť. Větší počet klišé pohromadě snad nikde jinde nenajdete.
Tak nějak by to mohlo vypadat. Avšak, do morku kostí bodající mráz. Absence sněhu. Obloha zbarvená v jasnou modř ční nad postavou mé maličkosti. V doprovodu slepce vycházím z dlouhého černého přívěsu. Zaparkovaného na vylidněném Masarykovým náměstí.
Když po dvou týdnech složíte stan, zůstává proležená tráva s umrlčině bílými výhonky rostlin. Jako radiací postihnuté děti. Před zavřenýma chcípavýma očima mám dlaň. Po dvou hodinách strávených v, od světla neprodyšně separovaného, prostředí nesměle hleděly na dlaň. Narůžovělou od denního světla. Za mnou dlouhý přívěs. Aby i normální lidé – kterým slepota nebrání v pohledu na čisto skvoucí odpadky z překypujícího odpadkového koše – zakusili beznaděj ze ztráty zraku. Neosvětlená kavárna obsluhována nevidomými. Bezpečně řízený děs.
Bezpečně uchopitelné téma ke konverzaci před kabinkou v přecpaném butiku.
Až můj dech – srovnatelný se svalovcem právě na sobě pracujícím se stokilovým závažím při bange – přiměl nevidomou obsluhu, aby mě vyvedla. Dvě hodiny bezpečně nekontrolovaného běsu prdící mé sebeúctě před obličejem. Nebyl jsem, nebyl jsem sto se postavit a odejít. Oběť policejního zákroku paralyzérem. Ochota mého těla vyslechnout mé prosby o odchod se proměnila v roztékající se lentilky. Byl jsem v zajetí šilhavého mužíka s pirátským kloboukem, znásobující bezmoc precizně naostřeným hákem místo levačky. Srdce bušilo o sto šest. Očekával jsem srdeční selhání. Oddechování bylo tak silné, až se mi celé tělo sevřelo do prenatální kuličky.
Neschopen protáhnout prsty.
Zachvátila je křeč svazující je neviditelným špagátkem. Hrudník hrozil degradací na bezvýznamnou hrudku seškvařeného sádla. Nejspíš jsem rychlým oddechováním překysličil krev.
Jak chutná smrt? Po čem voní? Jako vlažná destilovaná voda.
Moi petite mort.
Má malá smrt…
Bez orgasmu.
Dokáži si dost reálně představit lidumila zakládající kvůli mně bankovní konto. K tomu ještě televizní shot, hnedka by zlaťáky zacinkaly.
Na podporu ubožáka…
Najdou se i takoví, kteří, ač živí, mají na hřbitově svůj náhrobek. Svou fotografii a datum narození. Datum smrti zůstává otevřené směrem ke spontánnosti.

Co tu děláš? Ptám se Sáry stojící bezmocně několik bloků od svého bydliště.
Procházím se, řekla s těžko skrývaným strachem schovávající se za umanutou odhodlaností. „Nevidím překážku v tom, že se chci jen tak projít. Je mi dvacet. Snad si nemyslíš, že neustále budu vysedávat v pokoji. Chtělo se mi. Vidíš na tom nějaký problém?“ Přesvědčovala spíše sebe. Aby přehlušila osten uvíznuvší v patě výčitek, z toho, že měla raději zůstat v bezpečí domova.
Jakžtakž jsem překonal šok z temné kavárny.
Nálada? Pocit znovuzrození.
Mohlo se ti něco stát, špatně vidíš.
„Víš co, nevím proč tu s tebou ztrácím čas.“ Obrátila se a dala se k odchodu. K dost topornému a těžkopádnému odchodu.
Podkopnu ji nohu, napadlo mě. Samozřejmě jsem tak neučinil…
Jděte večerním chodníkem. S osamělou neznámou osobou široko daleko. Nejlépe, když jde před vámi.
Nejlépe pokud jde o ženu.
Bezesporu si celou cestu říká, zda nejste násilník. Pokud možno, běžte za ni co nejdéle můžete. Nedoporučují lidem, co jsou na štíru s časem. A dle uvážení řekněte: Baf! Většinou se vydá na úprk. Nebo si v tramvaji sedněte vedle jediného spolucestujícího. Dívky. Celou dobu ji v hlavě bude vrtat, proč jste si nesedli někam jinam. Sami.
„Co se všichni ke mně chovají, jako bych měla pohlavní chorobu přenášející se pohledem na můj zbědovaný obličej? Když už někdo za mnou přijde, je to jen proto, že se to od něj očekává. Chuděrka Sára, šla jsem ji navštívit, ať se ji udělá lépe. Pro pocit, že stále má kamarády. Říkají si beztak.“ Dík znetvoření mluvila šišlavě. Bezvýsledně se pokoušela křičet.
Opodál stojí zvědavý asijský jehovista se Strážnou věží. Procházející děti na ni vystrašeně ukazují.
„Je úplně pitomá. Pročpak skočila z toho okna? Měla celý život před sebou. Matce se stala přítěží. Nána pitomá.“
V televizi mě namouduši dojal dokument z afrického pralesa. Na srdce útočící osudový příběh tlupy goril. S jakou pečlivostí si z kožichů vybíraly parazity… Lidskostí v nejintimnější andělské koncentraci.
Ve slovenském Krásně nad Kysucou uřízla žena nevěrnému manželovi penis.
Nemám náladu na fňukajícího Quasimoda v sukni. Zrovna, když tím fňukajícím chci být já. Podávám ji ruku se slovy: Jdeme domů.
Absurdní. Nic jiného mě nenapadá. Žádna jiná kloudná charakteristika. Procházím se Sárou obývacím pokojem v jejím bytě. Deja vu. Z toalety vychází chlapík. Bochánek mechu v rukách. Druhé dějství, v němž poznávám Sářina otce. Jenom kdyby tím mužem byl ten samý, jehož jsem potkal. Když nás uviděl, zrudl a bochánek mu spadl na koberec. Upřeně si hledíme do očí.
Jako teenager navštěvující základní školu jsem z domova měl přístup k internetu. Webová kamera v té době byla hotové terno. Jak bych měl onu skutečnost pojmout? Tak aby nenásilnou formou nastínila mé rané buněčné bujení vyústící ve výběr školy s ekonomickým zaměřením. Nejlépe držet jazyk za zuby. Nic s čím bych se měl chlubit. Ale…postupně mi všechno začíná být jedno. Proč si nepustit hubu na špacír…?
Až s fanatickou posedlostí jsem vysedával u real-time strategií. Bavilo mě budovat města, armády. Dobývat nepřátele. Kvůli hře, staré jak Metuzalém, jsem vstával dříve než jsem šel do školy. Abych budoval fungující městskou infrastrukturu.
Coby školou povinný jsem se za dobytí dvou set korunového kreditu ukazoval přes webovou kameru. Tajemství mé mámě Loutkářem prozrazené. Šokuje? Mou matku a celou mou rodinu vícero, než překvapilo… Kouzlo internetu spočívá v jeho duchaplném sbližování lidí na daleko od sebe situovaných míst.
Obličej jsem si zakryl šátkem.
Web kameru jsem zamířil na holou bílou zeď. Obával jsem se, že se může lehce kvůli interiéru z neznámého stát soused odnaproti pomáhající s navrtáním poličky. Samozřejmě jsem takto brigádničil za nepřítomnosti kohokoliv doma. V zámku klíče zasunuté tak, aby nešlo odemknout. Kredit jsem vyfofroval v cukuletu. Ne, že bych měl oslňující počet kamarádů. Valná většina šla na telefonáty lidem náhodně vybraných z telefonního seznamu. Hrál jsem si na moderátora hudebního rádia utahující si z lidí tak, že se vydával za někoho jiného. Při posledním telefonátu onoho typu jsem po zvlášť podařeném kousku na druhém konci drátu uslyšel dutý náraz. Jste tam? ptal jsem se starého pána. Obávám se, že na mých rukách ulpěla krev… Nikterak příjemná zkušenost. Nikdy více jsem telefonáty obdobného typu nepraktikoval.
V Sářiným pokoji sedíme, aniž by kdokoliv z nás žblekotl. Postupně mi nastiňuje, že si její matka účtuje nehorázné peníze za návštěvy podivínů, kteří ji do nejmenšího detailu uklízí ložnici. Před návštěvou výstředních zákazníků, ji kompletně zprasí.
K úklidu jim dovolí kartáček na zuby.
Kyblíček s vodou. Igelitový sáček na smetí. Představte si mravenčí práci při uklízení drobků z koberce. Pokud by náhodou úklid odfláknuli, nikdy více se zde nemohou ukázat. Stalo se pouze ojediněle, že by zakázala další návštěvu. Všehovšudy… třikrát.
Najde se plno lidí věřící v Coca-kolonizaci. Tedy spiknutí Spojených státu s cílem ovládnout svět.
Ayakkabi boyacisi.
Turecký pouliční leštič bot používající ke své obživě boya sandigi. Víceúčelovou skříňku k úschově nářadí. Taktéž sloužící jako opěrka nohou. Je to malé umělecké dílo pobyté mosaznými plíšky, obrázky a magickým okem nazarboncuk. Ochranitelský amulet z modrého skla.
Mám mluvit?
„Po dostatečném množství návštěv, kdy matka dostane důvěru, jim dokonce půjči klíče. A v její nepřítomnosti uvedou ložnici do pořádku. Nezbývá mi nic jiného, než si představovat, jak se asi tváříš. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Bylo mi krajně nepříjemné, když jsme chodili na střední a náhodou společně narazili na toho úchyláka. Proč mlčíš?“
Pár dní nazpátek jedu ráno tramvají. Den po incidentu s bývalou spolužačkou. Seděl jsem na místě pro invalidy. Rozespalý se sluchátky na uších koukám na cihlové budovy na Mírovém náměstí. S cihlovým kostelem u protějšího konce náměstíčka. S myšlenkou na Boha. Existuje? Vidí každý můj krok? Sepisuje výdejku do pekel? Když se nade mnou postaví žena. Ukáži měsíčník.
S tím, že je revizorem.
Pár minut na to vytahuji sluchátka z uší. S tím, že zjistím proč k čertu stále nade mnou postává a neustále mele pantem.
„Vy jste mě špatně pochopil, nejsem revizor.“ Kartička nebyla revizorovou legitimací, ale kartičkou invalidy.
„Důvod proč vypadám jak vypadám je… Chceš vědět pravdu?“
Dělej jak myslíš, odpovídám znuděně. S hranou znuděností. Nutno podotknout.
„Měla jsem otevřené okno. U stolu, který býval pod oknem, jsem četla tvé dopisy. Ve zbytku domu byla okna také otevřená. Nezavřela jsem si dveře od pokoje. Osudná chyba. Vznikl průvan. Dopisy rozprostřené po stole se vznesly k otevřenému oknu. Chtěla jsem je chytit. Vůbec jsem u toho nemyslela. Výsledek mého snažení můžeš vidět před sebou.“
Chce, abych se cítil vinný?! Hází na mě vinu?
Pocit pisoáru zaneřáděného chlupy a nedopalky.
Nikdy ke mně neprojevila ani náznak čehokoliv, co bych mohl zařadit do šanonu s nadepsaným: Vážný zájem o Petra. S ilustracemi Amorových srdcí propíchnutých šípy.
Cože? Ignorovala si mě. De facto si ze mě měla srandu. Myslíš si, že jsem neviděl výsměšné pohledy všech ve třídě? Způsob jakým si o mě mluvila, nevypovídal o tom, že bys ke mně cokoliv cítila!
„Choval si se jako pošuk. Ale dopisy, ty ti šly.“
V seriálu Hrdinové se unikátní blondýna zbavovala mrtvol dvou gangsterů napěchovaných v kufru červeného Cadilacu. Lopatou narazila na kosterní pozůstatky jiné oběti. Vyschlá zrnitá půda pouště nedaleko Las Vegas zaplnila místo, kde dříve hleděli oči. Nejraději bych Sáru taky na takovéto místo ubytoval. Chtěla se přece jenom projít…
Proč mi to říkáš? Čeho chceš dosáhnout?
„Byly pro mě bránou do jiného světa. V Narnii děti zažily dobrodružství jenom proto, že prošli skříni. Mě stačily tvé dopisy. Jako kluk jsi byl nepoužitelný. Příliš dětinský. Holky dospívají mnohem dříve. Chtěla jsem něco, co jsem u tebe nemohla najít.“
Než si sedneme ve vlaku nebo autobusu na sedadlo, ptáme se, zda je místo volné. V tramvaji nikdy. Při minulé návštěvě u Sáry, mi řekla: „Matčině přítelkyni zemřel dlouholetý přítel. Týden na to ji moje matka zprostředkovala prodej kamarádčina vibrátoru na splátky.“
Dnes mě vklínila do soukolí destrukce její osobnosti. Odmítám za její zranění brát vinnu!
Ne-ho-dlám!
Mám plnou prdel svých problému a ona přijde s tímhle.
Už teď vím, mám tušení, že se neubráním myšlence, že za to možná tak trochu můžu. Úvahu budu muset vykouřit z repertoáru filozofování. Sářina věta – „Kvůli někomu, jako jsi ty, jsem ztratila vyhlídky na život, ži-vot!“ – vejde do kroniky mých zločinů a poklesků.
Při odchodu ze Sářina pokoje, se smála. Jak ji jen zdevastovaná tvář dovolovala.
„Vždyť si mě ty hajzle navštěvoval jenom kvůli ní!“ Pláč.