Philippe-7.díl

Anotace: Zmařené plány...

Uběhly nekonečné čtyři dny…Madeleine se jen těžko vzpamatovávala ze všech těch hrozných událostí, které musela v posledních dnech prožít. Erikův stav se mírně zlepšil, stále však ještě neměl vyhráno. Pořád se jí však jako noční můra vracel ten nešťastný večer a také následující den, kdy se oběma lékařům jen s velkými obtížemi podařilo vytáhnout kulku z jeho těla. Ty neskutečně dlouhé tři hodiny, než se konečně otevřely dveře pokoje a oni vyšli ven se zprávou, že se to podařilo... Báli se však komplikací a ona pak denně usínala s drásavým pocitem, pronásledována ve svém dívčím věku obavami, že zůstane sama. Nyní to ale však vypadalo trochu nadějně, nikdy nezapomene na ten šťastný okamžik, kdy se jeho bezvládná ruka konečně pohnula a tiše k ní promluvil.
Každý den k večeru k nim dojížděla sestra Sophie a zajišťovala veškerou péči, ošetřovala jej, povídala si s ním….ušetřila jí tím spoustu starostí.
Dnes se Madeleine chystala odjet do Paříže, za Christinou a přemýšlela, jak jí to všechno šetrně sdělit.

****************************************************************************

Eugénie de Chagny seděla na vozíčku na terase, právě se začetla do knihy, když tu na nádvoří přijela bryčka. Snažila se z dálky rozpoznat, kdopak je ta dívka, která z ní právě vystoupila.
Ano, ta ladná chůze, nádherné dlouhé tmavé vlasy…nebylo pochyb, poznala ji.
Když přišla blíže, rozpačitě vévodkyni pozdravila a roztržitě se rozhlížela kolem sebe. Eugénie se znepokojeně zadívala na její ovázanou paži, všimla si nezvyklé bledosti a také smutného výrazu v jejích zelených očích. Uvědomila si, jak jsou ty oči krásné, zvláštní…možná je má po otci…zauvažovala.
„Co vás sem přívádí, dítě, stalo se snad něco? Vidím, že jste zraněná…“ zeptala se starostlivě.
„Chtěla bych prosím mluvit s madame Christinou…je to velmi důležité.“
„Máte štěstí, před chvílí se vrátila z divadla. Nicolas zde však bohužel není, přijede až zítra.“
Na terasu právě přišla služebná.
„Judith, zajděte pro Christinu, a pošlete mi po ní prosím šálek čaje. Dáte si také?“ obrátila se na dívku. Ta však zdvořile odmítla. Eugénie byla překvapená vybraným chováním mladé dámy, rozhodně je na tom mnohem lépe, než byla kdysi Christina… Nicolas si opravdu nevybral špatně… pomyslela si spokojeně. Co naplat, budu muset divadlo tolerovat i v tomhle případě….
Dívka byla rozpačitá, za chvíli konečně uviděla přicházet tu, za níž přijela. Oddechla si. Byla z té staré dámy na vozíčku trošku nesvá, stále si ji tak podivně prohlížela….
„Madeleine, drahoušku, co tady děláš?“ zeptala se Christina a tu si všimla její zraněné paže.
„Copak to máš, kdo ti to udělal?“
To už Madeleine nevydržela a rozplakala se. Přerývaně pak vyprávěla, co se vlastně přihodilo.
Christině se roztřásly ruce a šálek i s talířkem se roztříštily o kamennou dlažbu. Ihned se ptala, co je s Erikem.
„Byli u něj dva lékaři, museli mu vytáhnout kulku z ramene. Není na tom moc dobře, hrozně se o něj bojím…kdyby ten ničema lépe mířil, pak by…nemohu na to ani pomyslet!“ vzlykala dívka. Christina ji starostlivě objala a snažila se ji uklidnit. Ubohé dítě. Všimla si, že je Eugénie se zájmem pozoruje. Jen stěží se snažila potlačovat slzy, deroucí se jí do očí. Pak jí stékaly po tvářích, nedalo se to ovládnout. Ten hrozný sen…možná to byla nějaká předtucha. Při tom pomyšlení se otřásla.
„Tak na co proboha ještě čekáte, Christino, jeďte! Hned!…o mne se nestarejte, mám tady kolem sebe přece dost lidí.“ řekla jí přísně Eugénie.
S vděčností vévodkyni poděkovala a běžela se rychle připravit na cestu. Nikdo ale netušil, že se tiše nad terasou pootevřelo okno a někdo je celou dobu poslouchal…byl to Philippe…

Nechtěl ani uvěřit tomu, co před chvílí slyšel…ten mizera Damien…a já na něj tolik spoléhal…nedostane však ode mne už ani frank!…..chvíli přecházel po pracovně, pak přistoupil ke stolu a zlostně z něj smetl vše na zem. Přestal se opět ovládat, chvějící se rukou si nalil ještě jednu plnou sklenici koňaku a po chvíli, posílen alkoholem, vydal se vrávoravým krokem hledat Christinu.
Zamířil přímo k jejímu pokoji a bez zaklepání vešel dovnitř. Polekaně se otočila a zavazadlo jí upadlo na zem.
„To jste Vy, Philippe, dobrý den, co byste potřeboval? Nemám nyní čas, spěchám.“
„Hm, spěcháte, je toho dost, co bych potřeboval, a hlavně od Vás….“ potměšile se zasmál a pak pokračoval.
„Odjíždíte? A smím vědět kam, teď, o dva dny dříve, než u Vás bývá zvykem?“
„Ano, odjíždím, jedu do Sézanne, něco se tam stalo, asi nějaké loupežné přepadení. Erik je vážně zraněný, potřebuje mne, nevím jak dlouho tam budu….“
Zamračil se a pak zamyšleně odvětil.
„Tedy žije…a vy samozřejmě jako starostlivá chůva mu jedete pofoukat bolístku….“
Znovu se nepříjemně zasmál.
Christina se na něj rozzlobeně otočila.
„Ano, vím že z toho jistě nemáte radost, ale žije. Jste opilý, nechejte mne prosím na pokoji a jděte se z toho raději vyspat!“ řekla mu úsečně.
Surově ji k sobě přitáhnul, bránila se, přitom shodila na zem porcelánovou vázu, plnou květů rudých růží. Bezohledně se je snažil pošlapat a dokonce se ji snažil políbit, ale vytrhla se mu, popadla zavazadlo a rychle vyběhla ze dveří.
Pryč odtud… z Philippovy blízkosti se jí dělalo nevolno….

Cesta se jí pak zdála nekonečná. Madeleine usnula vyčerpáním, opřená o její rameno.
Christině se až svíralo srdce. Připomněla si svůj osud, také brzy přišla o matku, ještě mnohem dříve než Madeleine…a otec…znala ten pocit beznaděje, když vážně onemocněl a ona měla o něj dnem i nocí hrozný strach. Hlavou se jí honily zmatené myšlenky…kdo to mohl být, kdo si dovolil něco takového udělat?...jako slabý záblesk jí myslí proběhlo jedno podezření…ale to přece není možné…na tohle přece nemohu myslet!
Zadívala se na bledou dívku, pohladila ji po vlasech a pak sama zavřela oči a přála si, aby už konečně byly
u něj…