Druhá šance(18 část)

Autobus mě vyklopí na zastávce a já se podle Eliščiných instrukcí dám hned první ulicí doprava a pak po pár krocích narazím na takový velký panelák, který prý panelákem doopravdy není a tak se se smíšenými pocity vydám dovnitř. Už venku byl panelák vysoký, ale když zjistím, že má 8 pater a Dan dělá v tom nejvyšším...
Nakonec zvolím výtah, protože těch 8 pater bych tedy nevyšla a jsem velice ráda, když zamnou nastoupí ještě jeden pán, který taky jede do 8 patra a jak se mi svěří, také má strach z výšek!!
Konečně výtah zastaví v posledním patře a obě vystoupíme. Pán se hned vydá na druhou stranu, zdřejmě ví, kam má jít a já se točím dokola jestli tu někde Dana nezahlédnu.
„Hledáte někoho slečno?“zeptá se mě po chvilce jeden mladší kluk a já si hned vzpomenu, že jsem ho už viděla, ale kde??
„Ano, Daniela Smutného, nevíte kde bych ho našla?“ zašeptám a on hned přikývne.
„Pojďte semnou“usměje se na mě a v tom mi to blikne. Před školou. To je ten kluk, co má hlídat holky, jednou jsme se potkali, ale co dělá tady?!
Zavede mě před jedny dveře s tím, že dál musím sama a zase odejde. Zhluboka se nadechnu a se zaklepáním vejdu dovnitř. Dan stojí u velkého okna a dívá se ven, ani se neotočil, když jsem vešla.
„Co je?!“vyštěkne a teprve pak se otočí. Zůstaneme stát naproti sobě a ani jeden nemá odvahu říct první slovo, ale nakonec to řeknu já..jsem to přece já, kdo by měl začít...
„Ahoj Dane,“pozdravím ho
„Ahoj, co tu děláš?“
„Přišla jsem za tebou“ pokrčím rameny „se ti omluvit“
„Proč ty? Neměl bych se omluvit spíš já?“
„Spíš já za svoje chování a za to, jak jsem vzala zprávu, když jsi mi řekl celou pravu. Nedošlo mi, že jsi se snažil celou tu dobu mě a holky chránit a nechtěl mi ublížit. Chci se ti omluvit za tohle všechno a i za to, že jsem byla tak blbá a pochopila to tak pozdě“
„Eli, neomlouvej se“ usměje se na mě „spíš bych se měl omluvit i já, za všechno to lhaní a to podvádění. Eli, prosím tě promiň mi to, protože mi na tobě záleží a moc mě to mrzí a chci, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.“
„Dane, miluju tě“zašeptám a mu to stačí, aby ke mně přišel a pořádně mě obejmul a pořádně políbil. Konečně, po dvou týdnech jsme zase spolu, tentokrát bez lží a jen s čistou pravdou, která je tolik důležitá, alespoň pro mě, která se rozhodla, že už dál lhát opravdu nemůže..
„Eli, tolik jsi mi chyběla“ zašeptá mi do ucha a já se k němu pořádně přitisknu.
„Ani nevíš jak ty mě a co teprve holkám..“
„Pojď, zajdeme někam na oběd a pak je vyzvedneme ve škole, ať je konečně vidím“ usměje se na mě a pustí mě. Hned vypne počítač a vezme svou bundu a společně výjdeme ven na chodbičku, kde jsou snad všichni lidičky z patra a jen co výjdeme začnou křičet a tleskat jako o duši, až se bojím, že ohluchnu!!
„Půjdu domů, ale zítra zase příjdu to se nemění, ale teď si potřebuju něco zařídit“obrátí se Dan na pána, který semnou jel ve výtahu a ten jen přikývne a zářivě se na mě usměje.
„Slečno, jen aby jste věděla, tak jsem rád, že už jste zase spolu, protože s Danem nebylo k vydržení“zasměje se dotyčný pán a Dan se jen pousměje. Pak se rozloučí a obě se vydáme k výtahu, ze kterého jde hrůza.
„Jak jsi to zvládla?“
„Co myslíš?“zeptám se nechápavě, protože nevím na co naraží a pak když vysvětlí výtah a pak tu příšernou výšku odpovím jen „nevím, šla jsem za tebou prostě“ a tím si vysloužím další pusu.
„Kam jedeme?“zeptám se, když nasednu do známého Danova autíčka
„Na oběd, mám příšernej hlad“vysvětlí už zase šťastně a vyjedeme z parkoviště směr centrun města, abychom se mohli najíst a snad i promluvit o tom všem, co se vlastně mezi námi stalo.
„Pojď“vyzve mě Dan a zevede do jedné menší restarurace, kam se posadíme úplně dozadu, kde nesedí nikdo kromě jednoho pána, ale ten má jiné starosti než nás poslouchat, protože spí na stole.
„Co si dáte?“zeptá se jedna servírka, která k nám hned přijde a podá jídelní lístky. Hned si vyberu čaj, protože mi je jednak zima a jednak i trochu zle, nejpíš na mě něco leze.
„Co ti je?“stará se hned Dan
„Nic jen je mi zima a trochu zle, ale nejspíš na mě něco leze, to nic nebude“ usměju se na něj, ale nevím koho přesvědčuji. Sebe nebo ho? Vždyť už je mi zle skoro 3 týdny a ještě ke všemu...Panebože...Vždyť..snad nejsem...
„Eli? Slyšíš?“ přeruší mě Dan z mých myšlenek a já si uvědomím, že vedle nás stojí servírka s tím, že si přišla zapsat naše jídla.
„Jo..jasně“vykoktán a hned se zadívám do jídelníčku a nakonec zvolím klasické kuřecí rizoto a Dan se jen diví, co se semnou děje...nemám sílu mu odpovědět, alespoň ne teď a ne tady..
„Opravdu jsi v pořádku?“zeptá se ještě jednou a já znovu přikývnu s tím, že na mě jen něco leze.
„Jak jsi mě vlastně našla?“
„Stavila se za mnou Eliška, tedy tvoje mamka a nějak mi otevřela oči a já už ani minutu nepřemýšlela a šla rovnou za tebou.“usměju se na něj
„Celý ty dva týdny jsi mi tak strašně chyběla myslel jsem, že se snad zblázním, ani holky jsem neviděl a ty mi taky strašně chyběli, protože mi tak přirostli k srdci. Teď bych si bez vás nemohl už představit svůj život a dodneš a snad do smrti budu vděčnej šéfovi, že mi tu práci dal“
„A já tetě a tobě, že jsi mi dal druhou šanci žít“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Když budu vědět odpověď tak klidně“usměju se na něj nervózně, protože tuším, na co se chce zeptat.
„Co se vlastně stalo té noci, kdy zemřela tvoje maminka?“
„Eliška, teda mamka, ti nic neřekla?“
„Když se ti to stalo, tak jsme se sice o tobě bavili, protože si většinou nosila práci i domů, ale neřekla mi skoro nic, jen to, že ti otec zabil mamku a ty a sestra jste byli vychovávány u tety, která si vás k sobě vzala. Nechápu, ale proč ti otec zabil mamku?“
„Já ti to rád vysvětlím!“ ozve se výkřik od vedlejšího stolu a ten pán, který doteď spal, vstane a já si uvědomím, že tu celou tu dobu seděl vedle nás můj otec!!