dEMOnstrace - 21.kapitola

Už si ani nevzpomenu na jména hrdinů komixu Čtyřlístek. Byli čtyři. Klasická fantasmagorie se zvířátky místo lidí. Zvlášť bystré zvířátko vynalézalo věci pomáhající jim z nesčetných patálií. Najdou se i tací zlý jazykové polemizující nad bohatstvím oněch zvířátek. Respektive chudobou. V každém z dílů vynalezlo další a další vynález. Zlým jazykům je divné, pročpak se z nich díky patentům nestali miliardáři a nežili proto v bavlnce. Pouhý únik od reality. Nic víc, nic míň, v komixu nehledejme.
Sedím ve výslechové místnosti státní policie. Tvrdá židlička mě nutí k neustálému poposedávání. Na žádné ze zdí nenajdete poloprůhledné sklo známé z filmů. Špatně jsem se vyspal. Proto mám ztuhlé záda pod pravou lopatkou. K tomu pitomá nepohodlná židle… Nedovolili mi mobil. Z toho důvodů nevím, jak dlouho tu už dřepím.
Na střední si ze mě vystřelili, když mi na podobnou židličku s prohlubní na zadek nalili vodu. Podezřívám Sáru ze zosnování vtípku. Tehda jsem šel na záchod. Usušit kalhoty. Zadek vystrčený pod vysoušeč zadků. Hotový Mr. Bean.
Nemám se absolutně čeho bát. Přesto mě stíhá pocit neplatiče nájmu koukající na stěhováky najaté městským úřadem.
Pocit sourozenců Baudelairových s hrůzou poznávající přestrojeného hraběte Olafa usilující o jejich ožebračení. Hraběte neostýchajícího zabíjet.
Proč nejsem kdekoliv jinde než na policejní stanici, nehodlám v tuto chvíli rozebírat. Snad později.
Před únosem Martínka jsem k jeho rodině chodíval každý týden. S pravidelností sovětských popravčí u Katynského lesa za druhé světové války. Martínek s Pavlíkem mají staršího bratra, kterého jsem doučoval. S čímkoliv potřeboval. Prvotní nedůvěra v mé znalosti fyziky zbledla, když přede mě položil sešit, kde měl naštěstí vše potřebné.
S kyvadlovou pravidelností notorického oběhu Měsíce kolem Země nebyl schopný správně vyjmenovat tři druhy skupenství
O správnosti časování anglického slovesa být raději pomlčím… Ani Martínek, ani Pavlík – a sotva jejich nejstarší bratr – nejsou mými bratranci.
Má sousedka s kočkami na vodítcích a igelitkou na hlavě si kompenzuje absencí dětí. Ztroskotanec s dvoukolákem naložený železem si v chlastu kompenzuje ztracenou sebeúctu. Přítel bývalé spolužačky-bezdomovkyně, hledá v blikajících světýlkách výherních automatů štěstí. Zatímco já ani tak neteskním po svých skutečných bratrancích, spíše hledám někoho, kdo ke mně bude vzhlížet.
Asociace černého trhu s rakovinou prolezlými lidskými orgány.
Pocit Asterixe hledící na Caesarovo vojsko. Bez kouzelného Druidova nápoje propůjčující sílu.
Zamrzelo mě, že mi teta pokaždé podávala ruku se silou tlející ryby. Nevědomky mi dávala najevo její podřadnost. O kterou jsem nestál. Nezasluhuji být nad ní v pomyslné společenské hierarchii.
Stojím nad plynovým sporákem. Modrý plamen. S občasným oranžovým vrchlíkem. V ruce popsaný recyklovaný papír. Poznámkovaný. Linkovaný. Podpálím jej a v posledním okamžiku vhazuji do umyvadla. Pouštím vodu. Kvůli puchu spáleniny otevírám okno.
Dopis mrtvému.
Při návštěvě skutečné sestřenice chlapců, mi ona dívčina nabízela houbičky. Praváky nemám věru na mysli… Se zdvořilým díkem jsem odmítl.
„Kdybys začal s perníkem, ozvi se a bez problému ho seženu. Levně.“ V očích přitom měla jiskru vyhaslého vulkánu, kam si lidi chodí leda tak odplivnout. Mrkla. Mrknutí se ve slovenštině řekne žmurknutí. Uchu zní roztomile.
Její žmurknutí mě odkazovalo na knihu Děti ze stanice Zoo.
Párkrát nám do pokoje vstoupil rodinný známy a natáčel si nás na videokameru. Přestože klučina chodí na hodiny angličtiny od první třídy, sotva zvládal časování slovesa mít. Hloupým bych jej nenazval. Nemotivovaný. „Ale stejně jsem hloupý,“ říkal. Se sklopenou hlavou. Při x-tém doučování do pokoje vkročil chlápek s flaškou v ruce a ptal se po chlapcově otci. Vyděsila mě jeho nečekaná přítomnost. Všímáte si, jak se v tramvajích všichni v přítomností opilého ukřičence roztřesou jak osiky? Není snad ani třeba popisovat smrad linoucí se skrze otylé rty. „Oni mě tu znají. Lehnu si tu do postele a počkám.“ Občas mě napadá, že by se s některými lidmi nemělo párat a pěkně popořadě je zkopávat do rokliny a la spartské řešení postižených novorozenců.
Základními druhy účetních dokladů jsou faktura, pokladní doklad, výpis z bankovního účtu, interní doklad. Fakturu dále dělíme na dodavatelskou a odběratelskou. Interní doklad na příjemku, výdejku a zúčtování mezd.
Upřímně vzato mi jsou druhy účetních dokladů na hovno. Všehovšudy se mi podařilo udělat nula zápočtů. Z toho vyvoďte prosté: Petrovy vysokoškolské ambice posral pes.
Bylo zvláštní přednedávnem vidět svůj penis v ústech bývalé spolužačky-bezdomovkyně.
Před jejím plánovaným zamordováním. Jak jsem již předesílal, byla u celé řady mých bujných sexuálních scénářů. Nejlepší se odehrával ve třídě. Na lavici. Při vyučování.
Všichni se přitom dívali.
Nedávno přede mnou klečela. Oba dva jsme přehnaně vzdychali. Po celou dobu jsme se nekoukli do očí. Nebudu zabíhat do nechutných detailů, kam všude jsem ji ho před Loutkářovým příchodem strčil a co všechno jsme dělali. Pokud popis přímo vyžadujete, zavřete knihu a pusťte si pohádku pro dospělé. Zatímco jsem se ji udělal na obličej, vzpomínal jsem na mou nechuť přijmout v Husově sadu krabicové víno… Kvůli nemocem…
Martínkova a Pavlíkova bratra jsem doučoval díky neziskové organizaci. Pomáhající sociálně slabším dětem. Aby i ony dosáhly k informacím o lepším životě nabízející jim vzdělání.
Stojím před dělnickým paneláčkem. Ano, zde jsem situoval děj Samuela s Natálii. Pokud vám doposud nedošlo, že s největší pravděpodobností si mé představy až tak nevymýšlím… Spíše upravuji. Abych tak řekl. Drazí čtenáři, morálně zesnulý Petr, já, poodhaluje roušku skrývající tajemství. S velkým t, bla bla bla. Je více než zdrávo spjato s dělnickým paneláčkem. V něm hledejte počátek.
Chcete vědět více? Předplaťte si nabídku obsahující programy zahrnující jak stanice s romantickými filmy, tak i pořady ze světa drsného wrestlingu.
S touhou napínat, vám ale všechno hnedka nevyslepičím. Sečkej času jako husa klasu. Psát textovou zprávu, naťukám smajlíka: Vypláznutý jazyk.
Sára měla pravdu. Po pádu z okna byly mé návštěvy zprvu upřímné. Starostlivé. Postupně starostlivost vystydla. Pro klid duše jsem občas přišel. Poklábosil. Snažil se dělat, že se je všechno v normálu. Ona je zdravá.
Při naplánované poslední návštěvě jsem u ní čirou náhodou potkal Natálii. Pár týdnů po setkání u sochy nahého muže, kterému nasadila prezervativ. Potřísněný krví z jejího polštářku na prstu. Vzdálená sestřenice. Už před setkáním u Sáry, jsme se s Natálii několikrát setkali. Sára nás… vyzní to nestydatě, nestoudně… sblížila. Sára se nemýlila. Navštěvoval jsem ji kvůli Natálii. Šlo o další možnost setkat se s ní. Vstřebávat voňavé stopy zanechávající za sebou.
Ve věku povinné školní docházky jsem seděl v obýváku. Interiér neznámého místa mě trychtýřem přilepeným k ústům naplňoval lektvary vyvolávající strach, smutek. Strach na entou. V televizi se řešila aféra mladíků nalívající do kočky víno. Na opilou kočku poštvali psa. Skotačení nechali volně ke zhlédnutí na internetu. Tři tečky! Vítězoslavně ji pak duply na hlavu. Křup…
Pocit oné kočky.
Ve věku povinné školní docházky mi napsal že, když mu nevyhovím, zaplatí v mém okolí billboardy. Letáčky. Všechno s mými fotkami. Nechtěně jsem mu poslal fotku, kde mi šlo vidět do tváře. Vtipné. Slovo vtipné berte v nejčistoskvoucí ironií. A reakce vystrašeného dítěte? V hlavě obcovala paranoia s čímkoliv, co ji přišlo pod ruku. Jen ať se nikdo nedozví o mém činění! Není k údivu, že po incidentu s pedofilem, jsem úmyslně rozbil web kameru a SIM kartu vyhodil do kanálu. Raději dostat výprask od matky za zničenou web kameru než, aby mi každodenně připomínala nezapomenutelný zážitek. Lidi obvykle za nezapomenutelným zážitkem létají na Galapágy. Kouří vodní dýmky v egyptských čajovnách. Potápí se u australského Korálového útesu.
Nejotřesnější bylo vidět rozštěpený týl pedofila. Lebeční kost nakřápla pod úderem těžkého předmětu. Krátké vlasy leželi v usychajícím bahništi krve. Narychlo jsem se nasoukal do oblečení. Nezprznil mě.
Nestihnul.
Na britského ministerského předsedu Tonyho Blaira po odchodu z úřadu, vyšel najevo fatalismus. Při hrozbě atentátu odmítnul neprůstřelnou vestu. Když mám dnes zemřít, zemřu, řekl. Podle fatalismu jsem neměl být zprzněn.
A pedofil měl zemřít.
Z mnoha postav byl i on mým imaginárním papouškem ara. Mým imaginárním společníkem. Můj otec. Abych nepopletl čtenáře! Otec – chcete-li fotr – nebyl oním pedofilem. Alespoň v představách vše vycházelo tak, jak mělo. Nadaný žák. Pomiňme Kingova Nadaného žáka, který puškou střílel po projíždějících autech. Aniž bych přesně znal úskalí spojena s údržbou auta, v představách jsem naslouchal otcově výkladu. A měl jsem zato, že mluví pravdu. Společně jsme pájeli všemožné letovací spoje různých blikátek, zvonků. Alarmů.
Z pedofilova počítače se vytáhnul harddisk. Aniž by se s tělem jakkoliv hýbalo, zůstalo na místě činu. Sotva mě napadlo otočit tělo a nakouknout do tváře. Předmět doličný odnesen a hodně daleko vyhozený.
Videokameru měl postihnout stejný osud.
Pravý důvod odchodu zesnulé babičky nebyly dědovy problémy s erekcí. Pravá katolička se striktně držela pravidla: V nemoci, ve zdraví. Z dědy se vyklubal opilec. Říkává se, že neunesl retardací nejmladší dcery. Dokonce byl na půl roku odsouzen k vězení za napadení gynekologa, kterého obviňoval ze zmrvení porodu. Obrážel hospody a všem, kdo ho byl ochoten poslouchat, vyprávěl o bezpráví, kterého potkalo. Děvče je hezké, ale retardované, říkával. Chlast mu překonfiguroval zdravý rozum.
Všude okolo mě je toliko fiktivní ale i uchopitelné smrti, že se nemůžete divit mé labilitě.
Mám svou bohyni. I svatyni. Viz: dělnický paneláček.
Na mých rukách neulpěla pedofilova krev. Tvrdil-li jsem na předešlých stránkách, že mou váhovou kategorii k zabíjení jsou komáři. Nelhal jsem. Nezahrával si. Nechystal si cestičku k šokujícímu kontrastu mezi mými slovy a činy.
Pedofilovi se zachtělo švédské trojky.
Druhý chlapec měl nervy nadranc. S pikantním kořením agresivity kvůli roztáhnutému zadku jej flákl kusem čehosi připomínající krápník. Zrovna, když chtěl obšťastnit můj zadek, se mu naskytla příležitost skoncovat s bezprávím.
Obláčky.
Není lehké inhalovat nepěknou minulost. Nesmí se přehánět. Nebezpečí zakuckání.
Vraťme se k obláčkům. Chvilková návštěva lázeňského letoviska. Řekněme… Potřebuji znovu nabít jakés takés mentální rovnováhy. Předtím, než budu ve vyprávění pokračovat. Představuji si sebe na pláži z oblázků. Oprava: Písečné pláži. Z deset metrů napravo plážový deštník napíchnutý do písečného baldachýnu. Pod deštníkem na dece obnažené nohy.
Nutno poznamenat oholené.
Lesknoucí se opalovacím krémem. Pupík odvracející další z dob ledových. Ramena umlčující jindy komunikativního lyrika. Oči způsobující pracovní neschopenku. Úsměv šířící pandemii blaženosti. Na obloze stratus. Bílé mráčkové bochánky. Žádné cirrusy. Roztrhané mraky. Cumulus nimbus nedostaly pozvánku. Bouřkové mraky v naivních představách vskutku nemají místo. Jsou černými pasažéry. Tvrdé rohlíky sloužící leda tak k obraně soukromého vlastnictví před nočními zloději.
Samuel ulehá vedle Natálie. V roli geologického průzkumníka. Nautila s kapitánem Nemem hledající v dívčině klíně nový biologický druh.
Ráno se mi moc nechtělo vstávat. Vstát mě donutil až ženský povzdech. Poslední předsmrtný povzdech. Prošmejdil jsem celý byt a nenašel žádnou stopu po komkoliv. Zvuková fatamorgána…
„Odmítáte tedy, že byste se v onu dobu pohyboval kolem místa činu?“ Zpátky ve výslechové místnosti. Tentokrát s policistou. „Máte svědky?“ odpovídá po negaci jeho otázky. „Kde jste se nacházel?“
Polknu. Na privátu.
„Dostalo se ke mně hlášení, že k večeru dvacátého čtvrtého prosince, u dveří našeho privátu zasahovala policie. Můžete mi k tomu něco říct?“
Mám…s mou matkou máme menší rozepři, po hrudi mi tečou krůpěje potu.
„Můžete objasnit čeho se – jak říkáte rozepře – týká? Vaše matka se nevyjádřila.“
Nikterak nesouvisející s tím, proč tu jsem. Osobní, nerad bych se tomu vyjadřoval. Člověk má ve styku s úřady tendenci mluvit spisovně a květnatě. Alespoň jsem onu vlastnost vysledoval u své matky. Už maluji křížek před funusem. Z policistových očí vyzařuje cosi, co ve mně evokuje stihomam, zda ve zorničkách nemá instalované detektory lži.
„Jaký je váš vztah k rodině Rosákových?“ Odpovídám, jak se věc má. „Kterého z nich?“
Nejstaršího.
„Nevšiml jste si podezřelé osoby, která by se kolem dětí Rosákových pohybovala?“
Celá řada. Poctivě jsem mu popsal zážitky odnesené z hodin doučování. U rodiny Rosákových. U mé pseudorodiny.
„Nebuďte nervózní.“ Kdyby znal důvod nervozity, zajisté by nerozmlouval uklidňujícím tónem.
Pedofil na mě tehda dopadl. Náraz míčku o pletení titanové tenisové pálky. Kluk mi pomohl zpod bezvládného těla. Nikdy více jsme se neměli vidět. Mnohem lépe se zapomíná, když před sebou nemáte ksicht s cejchem památné pohlednice z dovolené v Chorvatsku. Osud – fatalismus?… – tomu chtěl jinak.
Loutkář.
Kupodivu vražda pedofila není tajemství s velkým t. Ono je mnohem perverznější. Nesouvisející s Loutkářem. Úchylnější. Zasluhující si nechápavé poklepání na čelo.
Pocit figuríny s terčíkem na střelnici.
Loutkář.
Donutil mě nasednout na nezastavující vlak. Myšleno obrazně. Být v soukolí jeho džihádu. Křižácké výpravy do Jeruzaléma. Protiteroristického tažení do Iráku. Být aktérem Loutkářova mesiášského běsnění. Pokoušel jsem se vzdorovat. Vysvětluje aférku v hospodě na toaletách. Nebo mou nechuť zvedat mobil. Jak udělat z průměrného člověka – mě – obětí šílenství?
Udělejte: Bu bu bu!
A hlavně: Znejte tajemství s velkým t, s velkým a…